10 důvodů, proč je xenofobie iracionální

Přijde mi obzvlášť vhodné uvést dnešní komentář citátem Viktora Emanuela Frankla, proslulého rakouského neurologa a psychiatra:

„Kdo mluví o kolektivní vině, dopouští se sám bezpráví.“

„Dle Frankla“ totiž „kolektivní vina neexistuje. Autor uznává pouze osobní vinu, protože člověk je vinen pouze tím, co sám udělal či zapomenul udělat. Není ale možné, aby byl vinen něčím, co udělali jiní lidé“ (Psychoterapie, 2015/1).

Xenofobie (xénos: cizí, fobos: strach), rasismus, antisemitismus a nenávist zaměřená proti všemu cizímu a neznámému není nic jiného, než aplikace kolektivní viny. Sociální psychologie pro popis xenofobie používá např. model „rebelujícího samopodřízení“ (Rebellierende Selbstunterwerfung). Co to znamená? Autorka tohoto pojmu, švédské socioložka Nora Räthzelová takto označuje fenomén, při kterém není odpor zaměřen proti skutečným příčinám naší nespokojenosti, ale místo nich je nalezen obětní beránek v podobě někoho jiného, cizího. Např., když člověk se špatným zaměstnáním nehledá příčinu u sebe a háže vinu na cizince, kteří mu „berou práci“, místo toho, aby se třeba začal vzdělávat. Toto zástupné jednání – rebelie – tak neslouží boji s pravou příčinou nežádoucího stavu, ale místo toho se aktér zcela podřizuje osudu. Dle evolučně-biologického modelu je xenofobie pozůstatek přechodu mezi člověkem a zvířetem. Individuální psychologie vysvětluje pojem xenofobie latentní plachostí a strachem z nezvyklého nebo cizího. Odkazy na to najdeme v bájích a pohádkách. V souvislosti s dalším vývojem jedince může být strach z neznáma buď potlačen, nebo naopak prohlouben, později dokonce ideologizován (viz nacizmus, komunizmus). A konečně v klinické psychologii je patologicky rozvinutá xenofobie řazena mezi úzkostné poruchy.

Proti škodlivým a protispolečenským jevům extremismu a projevům nesnášenlivosti a násilí bojují i legislativy jednotlivých zemí. Článek 3 Ústavy České republiky říká, že „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.“. Ve vyspělých demokraciích je verbální a nonverbální jednání, namířené proti skupinám či jednotlivcům stíháno a trestáno. To mimochodem platí i o štvavých komentářích na sociálních sítích. Není nikdy špatné si připomenout, že nedílnou součástí svobody a demokracie je i odpovědnost za vlastní činy. Např. v Bavorsku byl jistý 25letý mladík odsouzen k pokutě 7.500 Euro za svůj nenávistný komentář pod výzvou k dobročinné sbírce pro uprchlíky. A to není zdaleka jediný případ. Spolkový ministr spravedlnosti Heiko Maas 27. 8. 2015 oznámil, že se chce sejít se zástupci Facebooku, aby zasáhli proti nenávistným a štvavým komentářům – právě proto, že porušují zákony.

Dalším důležitým aspektem v souvislosti s uprchlíky je mezinárodní právo a úmluvy. Ženevská úmluva o uprchlících (čl. 33) i Evropská konvence o lidských právech (čl. 3) tvoří právní rámec principu tzv. „non-refoulement“ (zákaz vyhoštění a navracení), což ve zkratce znamená, že utečenec nesmí být vrácen tam, kde by mu hrozilo nelidské zacházení, pronásledování či dokonce smrt. Vlastní přistěhovalecká politika je sice tradičně v rukou jednotlivých států (doposud se na evropské úrovni řešila pouze migrační politika mezi členskými zeměmi EU), ale s postupným otevřením trhů i svobodným pohybem osob v rámci Unie bude nutné, více sjednotit i imigrační politiku navenek. Podle doposud neschválených pravidel by se uprchlíci v budoucnu měli přerozdělovat s přihlédnutím k následujícím kritériím: hospodářská výkonnost, počet obyvatel, míra nezaměstnanosti a počet už přijatých uprchlíků. Některé země by tak přijali více uprchlíků než doposud, jiné zase méně. Celkem se takto v r. 2015 mělo přerozdělit 40.000 uprchlíků, především z Itálie a Řecka, za jednoho přijatého uprchlíka měly státy obdržet finanční kompenzaci ve výši 6.000 Eur. Dohoda však neprošla hlavně díky odporu balkánských zemí, Česka, Maďarska a Slovenska.

V praxi to tedy znamená, že každému uprchlíkovi, kterému v jeho vlasti hrozí pronásledování či smrt, musí být poskytnuta ochrana. Nutno také zdůraznit, že se každý uprchlík dopouští ilegálního jednání, než podá žádost o azyl. Termín „ilegální uprchlík“ je však nesmyslný, neboť člověk nemůže být nikdy ilegální, ilegální mohou být pouze jeho činy. To není jiné u nás, ani v Německu a nebylo to jiné ani pro Čechy, kteří za totality utíkali na Západ. Evropské sekundární právo má ale také zakotven institut „bezpečné země původu“, tedy seznam zemí, kde žádné nebezpečí nehrozí a do těchto zemí může být uprchlík navrácen. V současné době se jedná o tom, aby byl seznam těchto zemí rozšířen (např. o Kosovo a Albánii), což je v zájmu i těchto zemí, neboť tak zabrání odlivu kvalifikované pracovní síly. I tak je ale samozřejmě případ každého uprchlíka posuzován individuálně.

Ale pojďme nyní už vyvrátit největší mýty, které o uprchlících panují:

1. Není to náš problém

Omyl. Je. Před realitou se nelze nikam schovat. Ať se nám to líbí, nebo ne, už nějakých pár tisíc let směřuje lidstvo k čím dál tím větší provázanosti – globalizaci. Co se děje na druhém konci světa, se už nějakou dobu týká i nás. Výše zmíněné lidskoprávní aspekty nastavují jakési morální minimum, což ale nestačí. Dalším pojmem je solidarita. Stejně tak, jako je Evropská unie solidární se svými méně rozvinutými členy a pumpuje do nich dotační miliardy, měla by v případě potřeby platit solidarita i opačně – alespoň  v rámci našich možností. Již před časem Německo prohlásilo, že nemůže nechat jižní státy Unie samotné napospas obrovské uprchlické vlně a bude třeba je podpořit nejen finančně, ale i pomocí při přerozdělením uprchlíků. Není vinou jižních států, že zrovna ony tvoří nárazníkovou zónu pro uprchlíky, navíc zrovna země na jihu Evropy patří k těm chudším v rámci EU.

2. Evropa tak velký nápor uprchlíků nezvládne

V současné době je celosvětově na útěku 60 milionů lidí. Což je nejvyšší počet od konce 2. světové války. Největší část z nich je na útěku ve své vlastní zemi, celých 38,2 milionů. Na ně se tudíž nevztahují žádné mezinárodní dohody a jejich situace je proto ještě bezvýchodnější, než situace přeshraničních uprchlíků. Druhou největší skupinou jsou právě přeshraniční uprchlíci (19,5 milionů) a 1,8 milionů čekatelů na azyl. 9 z 10 uprchlíků (86 %) přitom žije v rozvojových zemích, naprostá většina z nich se nachází v některé sousední zemi. Největšími příjemci uprchlíků jsou Turecko (1,59 mil.), Pákistán (1,51 mil.), Libanon (1,15 mil.), Írán (982 tis.), Etiopie (660 tis.) a Jordánsko (654 tis.). Německo podle nejnovějšího odhadu Spolkového ministerstva vnitra letos přijme až 800.000 utečenců, přepočteno na Českou republiku je to to samé, jako bychom přijali něco málo přes 100.000 osob. Se svými pro rok 2015 předpokládanými 500 uprchlíky jsme tedy na 0,5 % srovnatelného počtu, jaký letos přijme Německo.

3. Nejedná se o válečné uprchlíky, ale o ekonomické migranty

V r. 2014 tvořili uprchlíci do Německa z 1/3 Syřané (39.300 lidí), kde vládne občanská válka. Dalších 13.000 jich uprchlo z Eritreje, kde vládne krutá vojenská diktatura. Dalších 9.000 utečenců přišlo z Afghánistánu, 5.500 ze Somálska a 5.300 z Iráku. Ve všech těchto zemích vládnou diktatury, nebo se tam válčí. Procenta úspěšných uchazečů o azyl tomu také odpovídají: Afghánistán 68 %, Somálsko 74 %, Irák 89 %, Eritrea 99 % a Sýrie téměř 100 %. Německá Tagesschau přináší podrobný popis odkud a jak do Evropy uprchlíci přicházejí, o strastiplné cestě Eritrejců za lepším životem přinesla reportáž Neue Züricher Zeitung.

Politolog a vědec François Gemenne, zabývající se migrací, dokonce říká „Otevřme hranice, uprchlíci stejně přijdou„. Své teze staví na tom, že motivace uprchlíků jsou daleko hlubší, než aby je evropská legislativa vůbec mohla ovlivnit: strach ze smrti, bída, pronásledování. A znesnadněním přístupu jen nahráváme převaděčské mafii.

4. Imigranti nic neumí, budeme je jen živit

Již dávno neplatí, že jsou utečenci nekvalifikovaná pracovní síla, které do Evropy proudila v 60. a 70. letech minulého století. Byť i jejich úloha tenkrát byla důležitá. Dnes jich má skoro 30 % ukončené vysokoškolské vzdělání. U české populace je to kolem 12,5 %, v Německu 19 %. Je tedy hlavně výzvou pro státní aparát, aby odstranil byrokratické překážky, bránící hladké integraci. Čím rychleji se budou moci uprchlíci začlenit do naší společnosti (naučit se jazyk, získat práci, poznat naši kulturu, získat nové přátele), tím bude integrace úspěšnější a tím méně vznikne problémů. Německé svazy zaměstnavatelů i průmyslu dokonce požadují (poněkud paradoxně se stranou Die Linke – tedy s krajní levicí – byť asi každý z jiných důvodů), aby byl poskytnut azyl i ekonomickým migrantům. Především proto, že firmám chybí zaměstnanci.

5. Imigranti jsou bohatí, skoro každý má smartphone

Fakt, kterého si všimli hlavně obyvatelé jiných států, u nás ještě uprchlíka mnoho lidí nevidělo. Pravda je taková, že smartphone pro uprchlíky představuje jediné pojítko s domovem a často i jedinou možnost navigace na své mnohatisícikilometrové pouti za svobodou a lepším životem. V Africe je telefon také rozšířeným a spolehlivým prostředkem, jak posílat peníze. Uprchlíci u sebe z bezpečnostních důvodů velké objemy peněz, které potřebují především pro převaděče, nenosí, ale pomocí mobilního telefonu je převádějí na příslušné účty. Podrobnou reportáž o tom, co pro uprchlíky představuje jejich telefon, přinesla např. Süddeutsche Zeitung.

6. Náš sociální systém se zhroutí

Opak je pravdou. Tam, kde už s uprchlíky nějaké zkušenosti mají, zjistili, že imigranti a cizinci jsou naopak většími přispěvateli do systémů sociálního zabezpečení, než původní obyvatelstvo. Vyjádřeno v číslech: např. v Německu přispívá do systému sociálního pojištění 41,9 % cizinců oproti 35,5 % Němců (včetně přistěhovalců 2. a 3. generace). Na druhou stranu je pravda, že nezaměstnaných tam tvoří z 1/3 cizinci, ale při nezaměstnanosti pod 6 % to nepředstavuje žádný vážný problém.

7. Naše kultura zanikne

Větší nesmysl se dá sotva vymyslet. Co je to kultura? Mrtvá, statická věc, nebo něco, co se neustále vyvíjí, žije, mění a pulzuje? Jak asi vzniká inspirace a kreativita? Bez poznávání nových vlivů asi dost těžko. To nejlepší odjakživa vznikalo vyměňováním si zkušeností, díky otevřenosti, porozumění a vzájemné spolupráci. Výstižný komentář v tomto duchu přinesl deník Die Welt, přeložil jsem ho ve svém předchozím příspěvku.

8. Imigranti nás uvrhnou do středověku

Opět se pojďme podívat k našim německým sousedům, kde mají s imigranty a uprchlíky trochu více zkušeností. Podíl zakladatelů firem bez německého pasu silně narůstá. V roce 2010 bylo 34,4 % všech nově založených podniků založeno cizinci, v roce 2012 to bylo již 44,8 %. Jinými slovy: cizinci během jednoho roku založili 121.748 firem nebo podniků o jednom zaměstnanci. Bez cizinců by inovativní německá start-upová scéna (jak říkají Němci: Gründerszene) byla jen špatným vtipem.

9. Imigranti jsou teroristé

Je to stejné jako říct, že Židé prchající před holocaustem byli nacisté. Současní uprchlíci prchají před hrůzami diktátorských režimů, před násilím a genocidou Islámského státu či lokálními válečnými konflikty. Nebezpečí, že mezi nimi budou radikálové či dokonce teroristé, je v tuto chvíli minimální – ti se k nám dostanou daleko pohodlnější cestou, při které nemusí riskovat život utopením v rozviklaných bárkách, udušením v kamionu či strádání a zatčení v tranzitní zemi. Většina útočníků, která má v Evropě na svědomí atentáty, se rekrutovala buď z x-té přistěhovalecké generace, nebo přiletěla pohodlně letadlem. Ve skutečnosti proudí více extremistů – a to nejen potomků přistěhovalců – z Evropy na Blízký východ (zejména do Sýrie) než opačným směrem. Přesto je samozřejmě úlohou bezpečnostních složek každé země, aby situaci neustále monitorovala a měla ji pod kontrolou. Až začne IS opravdu hořet půda pod nohama, toto nebezpečí se zvýší.

10. Muslimští imigranti u nás zavedou právo šaría

Samozřejmě, že v demokratické zemi musí zákony dodržovat každý. Hloupý argument, že k nám muslimové zavlečou právo šaríja a podobné nesmysly, nemůže soudný člověk, který zvládl alespoň základní školu (stačilo trochu dávat pozor v Občanské výchově pro ZŠ), ani vyslovit. Přesto tento argument používají i dospělí a kupodivu i někteří údajně svéprávní politici – názorná ukázka toho, jakou živnou půdu pro manipulaci nabízí strach. Podobný „argument“ je označování všech, kdo mají jiný názor za tzv. „Sluníčkáře“. Ještě jsem neslyšel nikoho, kdo by říkal: „Jsme tak rádi, že se u vás válčí, že máte despotického diktátora, že tam vládne hladomor! Přijďte k nám, přijměme bez rozmyslu každého a rozdáme vám vše co máme, nemusíte vůbec pracovat, my vás rádi budeme živit.“ Je přece samozřejmé, že inteligentní člověk si kroky, která podniká, předem rozmyslí. Což se nedá říct o argumentech zaslepených odpůrců čehokoliv neznámého a cizího, kterým realitu dávno přebil strach a z něj pramenící nenávist, která blokuje jakýkoliv aspoň zpola racionální úvahu.

Jak zaznělo výše, imigranti tu byli vždy a budou k nám přicházet i nadále. Tím, že se uzavřeme, stejně ničemu nezabráníme – jejich motivace pro nás, zhýčkané Evropany, leží zcela mimo rozsah naší představivosti a nikoho z nich neodradí. Tragikomické pokusy Maďarska to jen dokazují – budou naprosto neúčinné. Musíme si také zvyknout na to, že demokratické procesy jsou pomalé a zdlouhavé. Je to daň za svobodu. Jen diktatura a totalita zná rychlá řešení. Je jen na nás, jak se k celému problému postavíme. Zda pozitivně, konstruktivně a čelem, nebo budeme dál předstírat, že se nás netýká? První možnost nám dává šanci se na řešení problému podílet a nastavit ho i v našem duchu. Jak jsem ukázal výše, uprchlíci neznamenají jen zátěž, ale představují i šanci. V druhém případě stejně ničemu neutečeme, neboť Českou republiku nelze přesunout na osamělý ostrov někam do Tichomoří. Negativní přístup se stejně, dříve či později, obrátí proti svému původci – to vidíme dnes a denně všude kolem nás, ve všech oborech lidské činnosti. Nebo snad už nevěříme ani v moudra našich předků, kteří říkali „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“?

Ostatně, jak by vypadalo Švýcarsko bez imigrantů, názorně ukazuje tento fiktivní dokument, vycházející ze skutečného stavu věcí:

Léta nepřátelského postoje vůči cizincům sklízí své plody a cizinci se vydali hledat své štěstí jinam. Žádný personál v hotelech, nedostatek lidí v dopravě, ve stavebnictví. Nikdo neodváží odpadky, v nemocnicích nejsou sestry, odchází mnoho lékařů. I orchestr opouští jeho členové, ve sboru zůstanou 2 sboristky, z baletu dokonce nikdo. Nakonec odchází do své německé vlasti i samotný redaktor. Jedná se o názornou ukázku tak samozřejmého a hlubokého začlenění imigrantů, že ho už mnohdy ani nevnímáme. Posléze končí poděkováním cizincům za jejich práci a prosbou: „Prosím, zůstaňte“.

Co s tím? Netřeba se opakovat: velmi stručný přehled opatření, která vedou k úspěšnému začlenění uprchlíků z krizových oblastí, jsem uvedl v jednom z předchozích komentářů. Mnoho hlasů také nabádá k řešení problémů na místě. Bádání nad příčinami uprchlické krize ale stejně neřeší situaci, která panuje nyní. I kdyby se všichni shodli na příčinách a nutných opatřeních (což je takřka nereálné), rychlá řešení současných válečných konfliktů jsou stejně nereálná. Je to proces na desítky let. A do té doby budou proudit další a další uprchlíci.

Je mi samozřejmě jasné, že myšlení a argumentaci zarytého xenofoba tato fakta i úvahy nezmění. U něj je třeba příčiny hledat jinde, hlouběji. Sigmund Freud jednou zmínil, že samotným pochopením psychoanalýzy ji stejně nemůžeme aplikovat sami na sobě. To by nefungovalo. Jinými slovy: i psycholog musí navštívit psychologa, chce-li dosáhnout katarze. Optimistický závěr tedy zní: i fóbie se dají léčit, včetně té z neznáma. Ale u psychologa. A to je také na dlouho.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: