Co má Putin v Sýrii doopravdy za lubem?

Prestižní německý deník Die Welt přinesl podrobné zhodnocení ruského angažmá v Sýrii. Článek pochází od politického a společenského korespondenta Richarda Herzingera.

Sestřelení ruského bojového letounu znovu ukazuje: Putinova válka v Sýrii jen ještě více destabilizuje situaci v regionu. Západ se, navzdory Obamově slabosti, nesmí podřídit moskevké logice.

Platí-li o sestřelení ruské stíhačky ankarská nebo moskevská verze – nebo dokonce žádná z obou – zatím ještě není úplně jasné. Možná to ani nikdy jisté nebude. Autoritářské režimy Vladimíra PutinaRecepa Tayyipa Erdoğana jsou si i v tomto ohledu příliš podobné – oba jsou mistři manipulativních technik, dezinfromace a zastírání.

Ve prospěch turecké verze však nehovoří pouze to, že v uplynulých měsících již mnohokrát došlo k narušení tureckého vzdušného prostoru, ale i fakt, že vniknutí na výsostné území NATO a provokativní chování v jeho těsné blízkosti již léta patří do výhrůžného repertoáru Kremlu. V případě Turecka, jak se zdá, hrál Putin příliš vysokou hru.

Nazávisle na tom však lze z tohoto vypjatého incidentu vyvodit několik zásadních závěrů, které o situaci na syrském bitevním poli mnoho vypovídají. Oproti zbožným přáním Západu má ruská intervence po boku Asadova režimu, jejíž genocidní krutost si v ničem nezadá s brutalitou teroristů z tzv. Islámského státu, za následek opak stability, o nějakém uklidňujícím účinku už vůbec nemůže být řeč.

Ruské bombardování

I nadále ruské letectvo nenapadá primárně pozice IS – pokud k tomu vůbec dojde, pak pouze z demonstračních a propagandistických důvodů, aby Kreml vzbudil klamné zdání legitimity svého vojenského vpádu směrem k mezinárodním strukturám a komunikačním kanálům.

Že Moskva bojuje, bok po boku s Asadovou armádou, především proti syrským rebelům, které mají za nepřátele i IS, vzbuzuje vztek nejen u sunnitsko-arabských mocností, jako jsou Saúdská Arábie a zemí Arabského poloostrova. I Turecko se považuje za jakéhosi ochránce sunnistských Arabů a s rostoucím hněvem pozoruje, jak bezohledné ruské bombardování civilního obyvatelstva produkuje další příliv uprchlíků, který k němu proudí přes hranice.

Že turecká vláda vyzdvihuje zrovna ruské bombardování turkménské menšiny, aby tak vysvětlila svůj rozhodný postoj vůči Rusku, lze považovat za propagandistický kalkul. Nicméně princip, kdy je nějaká etnická skupina v jiné zemi prohlášena za vlastní, aby se tím ospravedlnilo přeshraniční vměšování, by měl být Putinovi důvěrně znám. Se stejným odvoláním na „etnické Rusy“ postupuje na Ukrajině i jinde.

Fatální chyby Západu

Zatímco svět s obavami sleduje Putinovo jednání, konání dalšího velkého aktéra v syrském dramatu se překvapivě nevěnuje žádná pozornost: Íránské islámské republice. Ve stínu ruské intervence Írán nepozorovaně zvýšil svou vojenskou a politickou přítomnost v oblasti – a to nejen prostřednictvím Íránem ovládaných šíitských milic, ale i pomocí vlastních jednotek. Brutalita a zuřivost, s kterou postupují proíránské síly v Iráku a Sýrii proti sunnitskému obyvatelstvu, si v ničem nezadá s metodami IS a tím mu nahání další a další rekruty.

Západ by se dopustil fatální strategické chyby, pokud by si koupil spolupráci Ruska výměnou za udržení Asada u moci. Asad – jinými slovy Írán pod ochranou Putina – nepředstavuje krok k míru, ale naopak cestu k ještě ničivějším válečným konfliktům.

Než aby se sunnitské obyvatelstvo nechalo masakrovat šíitsko-íránskými milicemi, raději hromadně přebíhá k tzv. Islámskému státu. A než aby se saúdové a země arabského regionu smířili se zabetonováním íránské nadvlády nad důležitými zeměmi jako Sýrie a Irák, nejspíš raději vyvinou vlastní jaderné zbraně.

Vydírání z Moskvy

Akceptuje-li Západ pod tlakem Moskvy kolaboraci s Asadem, vyloží si to sunnistské mocnosti jako spoluúčast na agresivním hegemoniálním ovládnutí oblasti Íránem. Rozšířený názor, že bychom měli rozhodnutí, jak naložit s Asadem, odložit až na dobu po společném vítězství nad IS, vychází z mylných předpokladů. Ve všech svých děsivých důsledcích je totiž Asadův režim příčinou syrské pohromy – včetně bleskového vzestupu IS. Ve skutečnosti mají IS a Asadův režim více společného, než odlišného.

Pokud nyní Putin Turecku a USA nabízí koordinaci syrských operací, je třeba se na to dívat skepticky. Rusko mohlo být již dávno součástí mezinárodní koalice v boji proti IS. Nebyl to Západ, kdo ho vyloučil – byla to Moskva, když si jako pomínku spojenectví stanovila rehabitilaci diktátora Asada.

Pokud by to nyní Rusko změnilo názor a myslelo to opravdu vážně, muselo by svou vojenskou sílu obrátit výlučně proti IS a zastavit veškerou podporu, sloužící k udržení současného režimu v Damašku. S tím ovšem nelze počítat – Putinovi v Sýrii vůbec nejde o solidární spolupráci v boji proti teroru. Putinovo syrské dobrodružství je součástí jeho globální strategie, která má za cíl vehnat Západ do úzkých, rozdělit ho a oslabit.

Obamovo věčné váhání

Že Putin na sklony Západu, vyjít mu vstříc v Sýrii, odpovídá opět zvýšenou agresí na Ukrajině, tento odhad jen podtrhuje.

Situace v Sýrii je po ruském vpádu ještě neutěšejnější, než byla před ním. Stažení USA z role strážce pořádku na Blízkém východě si všechny možné i nemožné regionální mocnosti vyložily jako pozvánku k prosazování svých cílů na vlastní pěst. Mezi ně patří i partner v NATO, Turecko, které se pod vedením Erdoğana stále více oddává velikášskému nábožensko-nacionalistickému blouznění. Pouze masivní vojenská přítomnost USA a jeho západních partnerů v Sýrii může tamní řádění usměrnit.

 

Že se k tomu Obama nemůže odhodlat, je po zkušenostech v Iráku vcelku pochopitelné. Ale jeho alternativa „vést z pozadí“ a ukončení syrských hrůz přenechat regionálním mocnostem předpokládá, že se u všech zúčastněných bude jednat o racionálně jednající aktéry. O tom však může být řeč ještě méně, než kdy jindy.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: