O jednom rozšířeném mýtu: Německo a pocit viny

Byť do Evropy i nadále proudí další tisícovky uprchlíků, získáváme pomalu už trochu odstupu i času na první zamyšlení nad událostmi právě uplynulých měsíců. Bernd Ulrich zveřejnil 11. prosince v německém Die Zeit pod titulem „Jsme zvláštní, ale ne blázni“ velmi zajímavou úvahu, zabývající se rozšířeným mýtem: pocitem viny, kterým je nyní módní vysvětlovat německou vstřícnost k uprchlíkům. A já jsem, jako pravý a nefalšovaný Čecho-Němec, velmi rád, že mohu právě překladem tohoto článku zahájit svou spolupráci se Svobodným fórem, neboť vystihuje i mé myšlenky a pocity. „Vítají Němci uprchlíky proto, že mají špatné historické svědomí? Nesmysl – zase ten historicko-patologický argument!“, začíná Bernd Ulrich svůj článek.

Pokud chce Němec narozený před rokem 1928 navštívit Izrael, potřebuje vízum. Smysl je jasný: kdo byl za dob nacizmu ve věku, ve kterém se mohl provinit, nemůže jednoduše přicestovat do židovského státu. Dnes žije v Německu pouze 1,5 milionu lidí (z celkových 81,3 milonů, pozn. překl.), kteří se mohli teoreticky provinit, což je méně než 2 procenta populace. Většina Němců nenese nejen žádnou osobní vinu, ale ani jejich rodiče ji nenesou, dokonce už ani naprostá většina prarodičů.

To bychom si měli uvědomit, protože nyní je mezinárodní veřejností zprostředkováván dojem, jako by německou uprchlickou politiku neurčovalo nic jiného, než komplex viny. Buď je pro svou příkladnou vstřícnost, vycházející z tohoto údajného pocitu viny chválena (Washington Post), nebo je naopak vyčítáno, že vlastní dějiny ženou Německo a celou Evropu do zkázy (The Guardian).

Kdo dělá tlustou čáru za minulostí, stává se sériovým pachatelem.

Tomuto mravokárnému a patologizujícímu myšlení nasadil korunu francouzský filozof Alain Finkielkraut v rozhovoru pro Die Zeit: „Když dorazili první uprchlíci, vycítili Němci šanci k očištění svých historických skvrn. Konečně se mohli vykoupit.“ Tato formulace je proto tak nápomocná, že na ní nesedí jediná slabika. Nejprve zcela věcně: když dorazila první uprchlická vlna a německá politika, včetně kancléřky, se ještě zdaleka neprobudila, tisíce Němců udělaly něco úplně prostého: lidem, kteří najednou stáli v jejich předzahrádkách, zcela spontánně poskytli vodu a občerstvení. Že tak činili z pocitu viny a ne z přirozeného lidského impulzu, je čisté fantazírování. I když se tato zdola vzniknuvší „vítací kultura“ stala díky kancléřce oficiální politikou, myslela Angela Merkelová jistě na mnohé, ale více než na Osvětim především na žíznivé uprchlíky.

Ten, kdo si myslí, že se může vykoupit z dějin, dějiny nepochopil. A toho, kdo je nepochopil, netrápí svědomí, tudíž se nemá z čeho vykupovat.

A konečně k onomu očištění od skvrn: ti Němci (a doufáme, že je jich většina), kteří cítí historickou zodpovědnost za holocaust, zároveň vědí (učí se to ve školách a na univerzitách, ale i prostým přemýšlením bychom na to přišli), že kdo udělá tlustou čáru za minulostí, se stává sériovým pachatelem. Ten, kdo si myslí, že se může vykoupit z dějin, dějiny nepochopil. A toho, kdo je nepochopil, netrápí svědomí, tudíž se nemá z čeho vykupovat.

Historicko-patologický argument má stejně tu nevýhodu, že je jednou vykládán tak, jindy zas onak, podle toho, jak se to zrovna hodí. Několik týdnů předtím, než pocitem viny zaplavení Němci otevřeli své brány Syřanům, projevili naprostou lhostejnost prosazováním přísného fašizmu úspor, přičemž jim bylo překvapivě jedno, že jsou považováni za zlé Němce. Údajně proto, že cítí dodnes v kostech trauma z inflace, která umožnila nástup Hitlera, byť se udála před 100 lety.

Jste ještě v pořádku, naši britští a francouzští (a čeští – pozn. překl.) přátelé? Jsme možná trochu zvláštní, ale blázni opravdu nejsme. Vlastními dějinami jsme se zabývali hodně intenzivně, nepředstavují už žádnou v našem podvědomí řádící sílu, ale předmět desítek let trvající reflexe, sporů, nové reflexe, poznání a nových sporů.

Možná to při pohledu zvenčí není vidět: Němci mají z vyvozování dějinných poučení sakra dobré zkušenosti – především pro současnost! Autoritativní zkušenost zlepšila naše školství, ekologická myšlenka se stala konkurenční výhodou, relativní šetrnost také. Federalizmus nás naučil stát se vášnivými Evropany. A v posledních letech Němci objevili i své nadšení z nového a cizího a poznali, že je užitečné. Proto považují za možné, že se jednou stane i jejich „vítací kultura“ dobrým startem do budoucnosti.

Tak jednoduché to je.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: