Proč si myslím, že Němci zvládnou uprchlickou krizi

REKLAMA

Není to proto, že si vedou hospodářsky tak skvěle. Důvod je hlubší a právě i on je příčinou všech německých, nejen hospodářských, úspěchů. Spočívá ve způsobu řešení problémů. Ne, nejedná se o žádný nový a už vůbec ne převratný způsob. Naopak, měl by být samozřejmostí všude, při řešení jakéhokoliv problému. Ať už problému jednotlivce, rodiny, komunity, nebo států. Jde o racionální – a právě proto je asi tak těžká – analýzu situace, nalezení optimálního řešení a jeho následnou realizaci. Kolik jednotlivců to dokáže? Kolik z těch, co se o to pokusí, zvládne důsledně hubnout, přestat kouřit? Na úrovni států jsou podobné vlastnosti ještě vzácnější. Státy jsou složeny z mnoha takových individuí a tím jsou těžkopádnější, svázané mnoha neefektivními a často i zbytečnými procesy. A to jsme se ještě vůbec nedostali k procesům v hlavě: předsudky, vůle (abych jmenoval aspoň některé).

Každá hypotéza musí být podpořena důkazy. Vybudování zničeného Německa na sutinách 2. světové války, hospodářský zázrak, přerod průmyslového státu v zemi, která si váží přírody, sjednocení s následnou obnovou nových spolkových zemí, přechod jedné z technologicky nejvyspělejších zemí světa na ekologické zdroje – to vše za posledních 70 let, by snad na podporu mé domněnky mohlo stačit. A mnohému z toho jsem měl šanci přihlížet během svého života.

K tomu ona všudypřítomná nespokojenost: „musíme zlepšit školství, už nejsme na špici“, „musíme více inovovat, zaostáváme“. Některé starosti Němců jsou, viděno naší optikou, doslova malicherné: „máme obrovský skrytý dluh ve stavu naší infrastruktury“, například. Tam, kde mají ostatní ještě 20 let ustláno na růžích, Němec už propadá panice. A řeší.

Nyní máme opět jedinečnou šanci sledovat celý proces v přímém přenosu. Díl, který právě vysílají, se jmenuje, jak jinak než „Uprchlická krize“. Opět probíhá vše dle důvěrně známého scénáře. První se aktivují občané. Občanská společnost udělala v Německu asi vůbec největší pokrok. A protože je politika zrcadlem národa a byť ne vždy přitahuje ty nejlepší (Němci říkají, že do politiky vstupuje jen ten, kdo neuspěl v byznysu), až pak berou do ruky otěže politici a nevedou si vůbec špatně. Každý, kdo kdy něco dělal, ví, že se žádná věc neobejde bez problémů a komplikací. Rozumný člověk se na úskalí, která může očekávat a jsou pravděpodobná, připraví. Většinu z nich ovšem předvídat ani nemůžeme, neboť se vyskytnou až v průběhu dané činnosti. Z toho vyplývá, že místo sáhodlouhých teoretických diskuzí a mudrování je často lepší zvednout zadek a začít makat. Současná uprchlická krize je přesně takovým případem.

Uprchlická krize, oproti u nás rozšířenému mýtu, nezačala nějakým smyšleným pozváním Angely Merkelové (to se týkalo jen syrských uprchlíků v srpnu 2015 beznadějně uvízlých v Maďarsku), ale na jihu Evropy zuřila již pár let předtím. Potýkaly se s ní země, které v Evropě patří k nejchudším: Itálie, Španělsko a po otevření balkánské cesty i Řecko. Již tehdy Angela Merkelová prohlásila, že to tyto země samy nezvládnou, že je třeba jim pomoci. To se k nám nejspíš ani nedoneslo (nebo už tehdy nechtělo donést?). A když se v létě 2015 prolomily všechny hráze, Německo se k tomu postavilo čelem.

Kdo si dává malé úkoly, nemůže nikdy dosáhnout velkých věcí. Německý postoj v uprchlické krizi se zakládá především na morálních a humanitárních hodnotách. Ty jsou ostatně zakotveny v ústavách všech demokratických zemí a jsou stvrzeny různými mezinárodními úmluvami (více o tom na mém blogu). Další důvody jsou ryze ekonomické. Německo se potýká, stejně jako všechny ostatní průmyslově rozvinuté země, se stárnutím populace. K tomu má v současné době rekordně nízkou nezaměstnanost a naopak rekordně vysokou zaměstnanost. Kdo bude přispívat na důchody? Koho zaměstnají živnostníci, firmy a nadnárodní koncerny? Odpovědí má být integrace – tedy opak „multikulti“ – a německá legislativa na ní také plnou parou pracuje. Bylo pozoruhodné sledovat, jak za normálních okolností znepřátelené strany – na jedné straně levicoví politici, na straně druhé zástupci průmyslu – volají po vstřícných a efektivních azylových podmínkách.

Společenské jevy probíhají v sinusoidách. Reakcí na přehnanou prudérnost a upjatost byla volná láska 60. let po které zejména v Americe, následovala další vlna prudérnosti. Diskriminaci v mnoha oblastech vystřídal její pravý opak, tzv. „pozitivní“ diskriminace. Jednu blbost nahrazuje blbost jiná, pouze s opačným znaménkem. Jako by se společnost napřed potřebovala pomstít za to, co zažila a teprve potom se na věc dokázala podívat o něco střízlivějším pohledem. Přesto je tento vývoj užitečný: s každým vychýlením se zpravidla amplituda tohoto vychýlení zmenšuje, až konečně osciluje kolem zdravého středu. Problémem je, že na začátku často nevíme, kde se onen zdravý střed vůbec nachází, a právě proto se fáze hledání nedá urychlit ani přeskočit.

Nebezpečný rasismus je kompenzován trendem jen o něco méně nebezpečné přehnané politické korektnosti. Myslím si, že na to v Německu narazili právě teď – během událostí spojených s nepokoji nejen v Kolíně nad Rýnem. Nemyslím si ale, že by za prvotní snahou něco ututlat stálo nějaké spiknutí, či „příkazy shora“. Nejen proto, že nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale protože vím, že vysvětlení jsou často daleko jednodušší: jsou zakódována v nás. A tím nejprostším vysvětlením je autocenzura. Pokud je rozum zaslepen nadšením, mohou i ty nejlepší úmysly skončit pravým opakem.

Nikdo, alespoň trochu reálně uvažující, si samozřejmě nikdy nemyslel, že vše půjde bez problémů. Ale to co v následujících letech uvidíme, budou další ukázky toho, jak se popasovat s výzvami. V podstatě jsem rád, že se první problémy objevily tak brzo. Společnost je rozjetá, legislativa není v letargii, první problémy jsou většinou drobnosti – ideální podmínky k včasnému a efektivnímu zamezení daleko větších komplikací. Německo bylo o Silvestru 2015 konfrontováno s něčím, co ještě nezažilo (a tudíž na to ani nemohlo být připraveno): fenomén taharrush gamea – davové obtěžování žen, zatím známé jen z některých arabských zemí či Indie. Na další poznatky a výsledky vyšetřování si budeme muset ještě pár dní počkat, ale přesto lidé i politika už konají. Padly první návrhy na bezpodmínečné vyhoštění odsouzených osob, dokonce i těch, co dostaly jen podmínku a to dokonce i do zemí sužovaných válkou, jakou je např. Afghánistán. Analýza – nalezení řešení – realizace. To teď spatříme ještě mnohokrát. A to nejlepší co můžeme udělat, je, pozorně sledovat a učit se. Učit se, jak funguje efektivní demokracie, řešící daleko větší výzvy, než se kterými se utkáváme u nás. Neboť ten, kdo řeší malé problémy, nedosáhne velkých věcí.

A co nejrůznější remcalové, němečtí náckové z Pegidy a další? Ano, jistě – budou teď nějakou dobu remcat čím dál víc. Ale nejlepší odpovědí na chytráky všeho druhu je zdárně vyřešit výzvy.

Úvaha byla psána pro Svobodné fórum, kde vyšla 13.1. 2016.

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno