Francie: země, která zařadila zpátečku

REKLAMA

Rozjímání Annabel Hirschové o francouzské političce Simone Veilové nad její autobiografií Une vie, zveřejněné v deníku Die Zeit: Před desítkami let bojovaly ženy jako Simone Veilová za svobodu a toleranci. Je nejvyšší čas, aby se dnešní Francie na tyto úspěchy rozpomněla. 

Když jsme skoro před rokem vyklízeli dům mých prarodičů v jižní Francii, odnesla jsem si jen 4 knihy. Knihu o józe, neboť mě bavila představa, že moje babička, zatímco byly děti ve škole, zřejmě už v padesátých letech ve svém malém pařížském bytě trénovala stojky. Proust a Baudelaire od Pléiady, protože mi připomínaly starou Francii, kdy byly děti k narozeninám obdarovávány knihami klasiků vytištěnými na biblovém papíře, protože tehdy ještě panovalo přesvědčení, že to je investice do jejich kulturního kapitálu. A nakonec jednu autobiografii: Une vie od Simone Veilové. Vzpomínám si, jak ji moje matka před devíti lety darovala k Vánocům.

Můj děda Simone Veilovou vždy velmi obdivoval. Pro její odvahu, pro její bojovnost a možná jednoduše jen proto, že se jejich životy občas protínaly. Protože oba, stejně jako většina Evropanů této generace, vedli život, který byl velmi brzy zasažen velkými dějinami. A protože oba, stejně jako jejich celá generace, doufali, že se z těchto dějin poučíme. Následoval ji v hlubokém přesvědčení, že bychom navzdory všem jizvám měli usilovat o co nejrychlejší usmíření s Německem. Stejně jako ona, i on strávil v zemi na druhé straně Rýna dva poválečné roky. Pravidelně mi vyprávěl o dlouhých nocích strávených úvahami nad tím, jak se to které slovo správně přeloží do němčiny: „Alors, comment dit-on?“

Když jsem začala číst biografii Simone Veilové, nevěděla jsem, kromě těchto několika soukromých myšlenkových propojení přesvědčené Evropanky, toho o ní mnoho. Věděla jsem pouze, že přežila Osvětim a že v polovině sedmdesátých let prosadila tzv. Loi IVG nebo také Loi Veil, tedy legalizaci potratů. A také jsem věděla, že mezitím osmaosmdesátiletá žena je dodnes nejoblíbenější ženou Francie. Zkrátka ikona. Stačí si s Une Vie sednout do pařížské kavárny, i v té nejhipsterstější špeluňce se najde někdo, kdo s povzdechem zvolá: „Ah, Simone!“

V Osvětimi ztvrdnete jako kámen

Čtení její knihy je možností zeptat se svých prarodičů na vše, na co jste se zeptat zapomněli – ze studu, z lenosti, ze strachu. Vypráví o svém dětství v Nice a také o tom, jak její otec René Jacob do samého konce nechtěl uvěřit, že ho země, kterou nazýval svou vlastí, zradila.

V březnu 1944 byla Simone, spolu se svou matkou a sestrou, deportována do Auschwitz-Birkenau, svého otce a bratra viděla naposledy v Drancy. O všem co následuje, o plynových komorách, smrti, špíně, násilí, naprostém odlidštění, vypráví velmi suše, s odstupem, na jaký jsme u ní zvyklí.

Režisérka a herečka Marceline Loridan-Ivens, od Osvětimi nejbližší důvěrnice Veilové, napsala ve své loni vydané pohnuté knize A ty ses nevrátil (svým způsobem dopise jejímu zemřelému otci): „V Osvětimi ztvrdnete jako kámen.“ Vypráví, jak lidem, kteří k ní po osvobození natahovali v hotelu Lutetia ruce s fotografiemi pohřešovaných, tvrdě odpovídala: „Měli s sebou děti? Pak jsou všichni mrtví!“ Vypráví také o tom, jak po válce ve Francii nechtěl nikdo slyšet o vyhlazovacích táborech, jak byli navrátilci se svými fotografiemi ponecháni sami sobě a lidé si radši vyprávěli příběhy generála de Gaulla: ve Francii byli najednou všichni odbojáři. I Simone Veilová po této zkušenosti – válce a tichu po ní – zatvrdla. Říká se o ní, že je „těžká“ osoba, říká se, že příležitostně háže vázami a že se během formálních večeří neostýchá bez obalu prohlásit: „Takovou blbost jsem v životě neslyšela!“

Strach a nepřátelství nejsou žádným programem

Simone Veilová není milá a není ani půvabná. Ale pohnula věcmi, kterými před ní žádná žena pohnout nemohla. Už když ji Jasques Chirac, mladý předseda vlády, v roce 1974 jako první ženu v dějinách „V. République“ povolá do čela ministerstva, je to velká událost. Co však potom vykoná ve své funkci jakožto ministryně zdravotnictví, se rovná malé revoluci: Francouzky, které do listopadu 1974 měly volbu nechtěné dítě buď potratit v hygienicky povážlivých místnostech andělíčkářek, nebo ty bohatší uprchnout do ciziny, mohly od té doby zcela legálně rozhodnout o tom, zda se chtějí stát matkami či ne.

Evropa jako přítěž

Je ostudou, když dnes o padesát let později z úst mladé dámy jako je Marion-Maréchal Le Penová, zazní slova, že „planning familial“, tedy možnost rozhodnout kdy a jak chcete založit rodinu, nemá být nadále podporována státem. Je ostudou, že někdo s takovým programem získá byť jen jeden jediný hlas.

Zatímco čtu tuto knihu, mám tísnivý pocit, že v dnešní době mnoho výdobytků, kterých lidé jako Simone Veilová dosáhli, zpochybňujeme. Že jsme se rozhodli, aniž bychom si to opravdu uvědomili, vrátit se kolektivně zpátky. Ptám se sama sebe, jak lidé jako byl můj dědeček, jako jsou Simone Veilová a lidé jejich generace, vidí dnešní svět. Co si myslí o tom, že ve francouzských novinách zase ožívají protiněmecké tóny. Že má Marine Le Penová tolik voličů, jako nikdy předtím. Že v mysli lidí opět vítězí malost, strach a nacionalizmus. Že se lidé stále více upínají k imaginárním, ať už národnostním, náboženským nebo jiným identitám. Že Evropa již pro mnoho lidí nepředstavuje řešení, nýbrž přítěž, od které je nutno se osvobodit. Zalekli se? Jsou rozhořčeni? Myslí si, že jsme nic nepochopili a ještě jednou se řítíme přímo do propasti?

Můj dědeček před několika lety zemřel, jeho se už zeptat nemohu. Simone Veilová se od smrti svého muže nevyjadřuje. Zrovna s ní, která vždy bojovala proti zapomnění, si nyní paměť zahrává. Třeba ale stačí číst více knih, jako je ta její. A uvědomit si, že naše svoboda, mír, rovnosprávnost, vše, co dělá náš život dobrým, bylo tvrdě vybojováno. Že nic není samozřejmé. A že strach a nepřátelství ještě nikdy nebyly dobrým rádcem na cestě do budoucnosti.

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno