Je na čase, aby demokraté zatroubili do boje

Co se to vůbec se světem děje? Teroristické útoky po celé Evropě, v Nice, Mnichově, Würzburgu a Rouenu. Evropskou unií otřásá brexit. Uprchlická krize plní titulní stránky novin. V Americe se ve své straně prosadil Donald Trump. Kam až to povede? Komentář politika CDU Jürgena Rüttgerse pro magazín Focus.

Mnozí říkají, že „ti nahoře“ už jsou bezradní a nevědí, kudy dál. Věříme-li průzkumům, nemá už ani „velká koalice“ (současná vládní koalice dvou největších politických stran v Německu: CDU/CSU a SPD – pozn. překl.) většinu. Současně si však Němci přejí více svobody, více Evropy a více demokracie.

Odstoupíme-li o krok, abychom se pokusili pochopit, co se vlastně děje, je nápadné, jak rozpolcená naše společnost je: mladí proti starým, domácí proti přistěhovalcům, národovci proti Evropanům, Němci proti multikulturalistům.

Dříve strany zrcadlily rozdílné politické představy ve společnosti.

  • CDU byla občanskou stranou pro konzervativní, liberální a křesťansko-sociálně založené lidi.
  • SPD byla stranou pracujících a „malých lidí“.
  • FDP se zasazovala za hospodářství a svobodu.
  • Pak tu ještě byli komunisté, kteří byli pro plánované hospodářství a Sovětský svaz.
  • A pravicoví radikálové, ti věčně včerejší, s kterými nechtěl mít nikdo nic společného.

Už 50 let, nejpozději ale od Velké evropské revoluce z let 1989/1990, která vedla k sjednocení Německa a Evropy, se strany snažily reagovat na stále nové výzvy.

Po roce ’89 si strany hledaly různá stanoviska

CDU pod tlakem globalizace na svém lipském sjezdu (v r. 2003 – pozn. překl.) schválila neoliberální hospodářský program. Neoliberalizmus tehdy představoval vládnoucí ekonomickou teorii: liberalizace, deregulace a privatizace byly v módě. Kdo odporoval, ten nerozeznal znamení doby. Nebyl dost na výši – zkrátka populista. Včas před světovou hospodářskou krizí se tomu ještě podařilo zabránit. Proběhl návrat k osvědčeným základům sociálního tržního hospodářství.

SPD se pokoušela svou Agendou 2010 prosadit nový Godesberský program (na sjezdu v r. 1959 se SPD definitivně rozešla s marxizmem – pozn. překl.), aby tak dosáhla větší angažovanosti jednotlivců a aktivovala tím sociální systém. Důvodem této korektury kurzu byla příliš vysoká nezaměstnanost, chybějící hospodářský růst, hrozící chudoba ve stáří i prázdná státní pokladna v důsledku populistické hospodářské a finanční politiky. Výsledkem byla Agenda 2010 (reforma sociálního systému – pozn. překl.) a Hartz IV (poslední fáze reformy trhu práce – pozn. překl.).

FDP se stala stranou snižování daní a musela opustit Spolkový sněm. Stát pro ni nebyl ochráncem chudých a slabých, ale původcem všeho zla.

Zelení, kteří původně vzešli z mírového, protiatomového a ekologického hnutí, převzali vládní odpovědnost na spolkové i zemské úrovni. Hlasují pro nasazení armády v zahraničí. Ochrana životního prostředí musela ustoupit hospodářskému růstu. Poté, co v Badensko-Württembersku získává post předsedy vlády a členové Zelených hlasují pro omezení přílivu uprchlíků, zůstává otázkou, zda se ještě jedná o levicovou, nebo už občanskou stranu.

AfD přitahuje lidi, pro které se stal život nepřehledným

Po sjednocení Německa přibyla nově Levice, nástupnická strana východoněmecké SED. Sama sebe považuje za levicovou, částečně komunistickou, v každém případě pacifistickou. Její argumentace směřuje proti Evropě i NATO a za lepší vztahy s putinovským Ruskem. Dodnes se jí nepodařilo se stát celostátní stranou.

V posledních letech přibyla AfD, která se jako protievropská a protiuprchlická strana s částečně pravicově radikálními a antisemitskými pozicemi pokouší sbírat nespokojené voliče, pro které je změn už příliš a vlastní život se jim stal nepřehledným. Zatím se jí to v několika zemských volbách podařilo.

Přitom AfD přitahuje především nespokojené a rozzlobené občany, hlavně z řad bývalých nevoličů. Zemské volby se staly protestními volbami. Staré strany mizí. Změny z krajně levicových na krajně pravicové pozice jsou nyní možné. V Meklenbursku-Předním Pomořansku zastávala pouhá čtvrtina voličů pravicově populistické teze.

V současnosti vznikají nové strany v celé Evropě

Jsou to vše jen momentky, nebo se náš politický systém opravdu změnil? Nejen v Německu, ale v různých koutech Evropy vznikají nové strany a nová protestní hnutí. Mnozí experti věří, že je ohrožena demokracie, protože naše svobodně demokratická zřízení čelí vnitřním i vnějším tlakům.

Je pravdou, že po celé Evropě jsou demokratické strany hanlivě označovány jako „systémové strany“. Radikálové a populisté se pokoušejí tento systém rozbít. Jako páky jim slouží uprchlíci, integrace Evropy a odstředivé tendence národních států. Nuže, každá demokratická politika si svou legitimizaci musí vydobýt souhlasem občanů ve volbách.

Pokud si však nějaká populistická strana nárokuje výsostné právo na zastupování občanů, porušuje tím základy svobodně demokratického zřízení. Kdo zpochybňuje západní orientaci Spolkové republiky, kdo chce zvrátit členství Německa ve sjednocené Evropě, kde nepovažuje lidská práva za nedotknutelná, ale chce je například odepřít uprchlíkům, ten jedná nedemokraticky a nepřátelsky nejen vůči Německu, ale celé Evropě.

Uzavřenost není odpovědí

Velká většina obyvatelstva ví, že stažení se za národní hranice, uzavření se před přistěhovalectvím a vystoupení z Evropské unie není odpovědí na současné výzvy digitalizace a globalizace. Únik do biedermeierovského věku nic neřeší.

Je na čase, aby demokraté zatroubili do boje proti radikálům a populistům. Podlézání a napodobování skončí bídně, jak názorně ukázalo selhání konzervativců i labouristů během referenda ve Velké Británii. Model „Trump“ nebo „Erdogan“, nápady Le Penové, Wilderse, Kaczyńského, Orbána nebo Petryové nemají žádnou budoucnost. Správná odpověď zní: více svobody a blahobytu pro všechny. Cesta k tomuto cíli vede jen přes více demokracie v Německu a v Evropě. Za to stojí bojovat a to dříve, než bude pozdě.


juergen-ruettgersPolitik CDU Jürgen Rüttgers byl v letech 2005 – 2010 ministerským předsedou Severního Porýní-Vestfálska, v  90. letech zastával funkci spolkového ministra pro vzdělání, vědu, výzkum a technologie. Dnes se živí jako právník a je profesorem na Institutu pro politické vědy a sociologii na Bonnské Univerzitě.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: