Pád Ruska je jen otázkou času

Ruská agrese má zamaskovat problémy na domácí půdě

Pád Ruska je jen otázkou času
Profesor mezinárodní politické ekonomie Joachim Zweynert se domnívá, že bychom vůči Vladimíru Putinovi měli vystupovat nekompromisně. Doufat ze strany Ruska v obrat k rozumu je sice marné, ale Západ by tak demonstroval jednotu a sílu. To by ve finále mohlo Putina aspoň usměrnit.
REKLAMA

Článek profesora pro mezinárodní politickou ekonomii Prof. Dr. Joachima Zweynerta pro Huffington Post Deutschland.

Od anexe Krymu toho bylo o vztahu Ruska k Západu a Němců k Rusům napsáno hodně. O to více překvapí, jak zřídka je brán v potaz historický rozměr tohoto problému. Přitom můžeme pouze na jeho pozadí pochopit, proč chová mnoho Němců vůči Rusku větší vstřícnost, než většina jeho evropských sousedů.

Zůstaňme ale ještě chvíli v přítomnosti. Začněme s dost obecně znějícím konstatováním o končícím věku neoliberalismu. Poslední neoliberalismus byl hospodářským liberalismem. Jeho nejvyšší devizou bylo největší možné omezení politiky ve prospěch hospodářství (viz třeba maastrichtská kritéria).

Dnes, po skončení věku neoliberalismu, zažíváme masivní návrat politiky, pohyb proti (údajné) nadvládě ekonomiky. Není překvapivé, že je v prvé řadě namířen proti globalizaci.

Fenomén nového ruského autoritářství

Na tomto pozadí je třeba chápat fenomén nového ruského autoritářství a osobu Vladimíra Putina v šiku s dalšími pravicovými populisty, jako jsou Viktor OrbánRecep Tayyip Erdoğan, Marie Le Penová, Frauke Petryová nebo Donald Trump.

Všechny spojuje opovržení vůči tomu, co obecně označujeme pojmem „západní hodnoty“ a také tvrdá kritika globalizace. V těchto kruzích sympatie k Vladimíru Putinovi nepřekvapí, nejen v Německu narazíme na lidi s pochopením pro Rusko.

Všude najdeme lidi, kteří si západních hodnot váží a takové, kteří je odmítají. Ve většině zemí, které se počítají k západnímu kulturnímu okruhu, představují lidé, mající problémy s tolerancí, pluralitou a demokracií, více či méně malou minoritu.

Rozhodující ale je, že takoví lidé nejsou jen v Rusku. Tvoří většinu těch, kdo omlouvají ruské postoje. Neboť za uctíváním Ruska a jeho „silných“ mužů – a není to opravdu žádné nové zjištění, přesto je nutné ho neustále opakovat – vlastně stojí nespokojenost se Západem.

Srovnání „zde je Západ, tam Rusko“ proto nedává valný smysl. Přesto můžeme prohlásit, že Rusko není žádnou západní zemí. Protože se tam vždy nacházeli výrazní prozápadní zastánci (minimálně od doby Petra I. Velikého), jsou v Rusku proti pravicovým a levicovým kritikům Západu tradičně v menšině.

Jak si vysvětlit německé pochopení pro Rusko?

To nás zavádí k pochopení německé vstřícnosti k Rusku: obě země spojuje zkušenost s doháněním vývoje vůči Západu, v jehož důsledku byly opakovaně nuceny importovat západní ideje a instituce. Ty byly částí obyvatelstva vnímány jako cizí a odporující vlastním tradicím.

S tím spojené nepříjemné pocity vedly jak v Rusku tak i v Německu k obzvlášť silným konfliktům mezi prozápadními a protizápadními silami. Samozřejmě by v tomto ohledu nebylo správné stavět obě země na stejnou úroveň. Připomeňme si ale, že i (západní)Německo ušlo „dlouhou cestu na Západ“ (podle názvu skvělé knihy Heinricha Augusta Winklera), kterou skutečně završilo až po roce 1945.

Okolnosti, že vzhledem k národně socialistické minulosti je dnes v Německu více či méně nemožné západní hodnoty otevřeně zpochybňovat, vedou dodatečně k tomu, že si setrvačně působící protizápadní tendence nacházejí ventil v identifikaci s Ruskem – a ne náhodou především tehdy, když je Rusko Západem kritizováno.

REKLAMA

Můžeme zařadit Putina do pestrého houfu pravicových populistů?

Vraťme se po tomto krátkém exkurzu k otázce, co má fenomén Vladimíra Putina a nového ruského autoritářství společného s koncem neoliberalismu a co to znamená pro vztah mezi Západem a Ruskem.

Především: lze Putina opravdu zařadit do pestrého houfu nových pravicových populistů? Nepředstavuje to nepřípustnou relativizaci v tom smyslu, že lze koneckonců nejen v Rusku zaznamenat krizi demokracie a zpochybňování západních hodnot?

Co se týče respektování právního státu, jsou rozdíly mezi Erdoğanem, Orbánem a Putinem opravdu velké. Samozřejmě smíme (a podle názoru autora také musíme) důrazně kritizovat omezování osobních svobod a odklon od demokracie, nakonec se ale u země, která není členem EU a ani se jím stát nechce, jedná o vnitrostátní záležitosti. Ruská zahraničněpolitická agrese ale už není žádnou vnitřní záležitostí a vyžaduje politické činy mezinárodního společenství.

Příčiny útoku na Krym a vojenské intervence v Sýrii leží zcela jasně a pouze v Rusku. Rozhodujícím důvodem je selhání hospodářské modernizace.

Během fáze ruského hospodářského růstu mezi lety 2000 a 2007 založil Putin svou moc na obdobě singapurského modelu: obyvatelstvo se zřeklo politického spolurozhodování a nechalo se za to odškodnit politickou stabilitou a rostoucím blahobytem. Proto má Putin po skončení růstového cyklu obrovský problém.

Tento problém je dále zesílen důsledky strukturálních změn hospodářské politiky, která se opírá o návrat vlivu vysoce zkorumpovaného státu na nejvyšší řídící patra hospodářství.

Pád Ruska je jen otázkou času

Současný zánik Ruska je v plném proudu a kolaps národního hospodářství je jen otázkou času. V této souvislosti zní prosté vysvětlení ruské agrese tak, že se ruská vláda snaží o kompenzaci chybějícího hospodářského růstu pomocí zahraničněpolitických úspěchů.

Tato strategie je vnitropoliticky velmi špatně udržitelná, neboť vlna patriotismu zamaskuje hospodářský pád jen dočasně a vojenské výdaje ho ještě více urychlí. V krátkodobém a střednědobém výhledu je však třeba počítat s rostoucí agresí ruské politiky.

Západní společenství by na to mělo důsledně reagovat novými sankcemi. Protiargument, že sankce k „ničemu nevedou“, je nepřesvědčivý. Jejich cílem totiž není, aby ruská vláda přišla k rozumu (na to bychom opravdu čekali marně), nýbrž mají vyslat signál jasný jednoty a politické síly.

Takový signál je velmi důležitý, protože vnitropoliticky Putin svůj mocenský systém zas a znovu legitimizuje s poukazem na nedostatečnou akceschopnost západních demokracií, především pak Evropské unie.

Implementace nových sankcí by byla s odstupem nejlepší odpovědí. Ale – a tím se opět dostáváme k výchozímu bodu – od konce neoliberalismu se Západ sám nachází ve fázi hledání nové orientace.

Zde leží jádro problému: aby zůstal Západ ve vztahu k Rusku akceschopný, měl by si vztah sám k sobě urychleně ujasnit. Pokud jsou i u nás na vzestupu síly, které nebezpečně připomínají putinismus, není to jednoduchý úkol.

A právě v Německu (a o to více v postkomunistických zemích – pozn. PQ) je nouze o osvětu v tom smyslu, že není určitě žádný dobrý nápad svou nespokojenost se Západem vyjadřovat vystavením bianko šeku ruskému prezidentovi.


Joachim Zweynert je profesorem mezinárodní politické ekonomie na Univerzitě Witten/Herdecke a přednášejícím ve výzkumné vzdělávací skupině „Sociální tržní hospodářství“ Nadace Konrada Adenauera. Vystudoval na Univerzitě v Hamburku a díky studijním pobytům v Oxfordu a Petrohradě ovládá skvěle anglický i ruský jazyk. Těžištěm jeho práce je východní Evropa a Rusko. Zweynertova kniha „Eine Geschichte des ökonomischen Denkens in Russland“ (česky „Dějiny ekonomického myšlení v Rusku“) získala Cenu za nejlepší knihu z oblasti dějin ekonomického myšlení vydanou v letech 2000, 2001 nebo 2002 udělenou Evropskou společností pro dějiny ekonomického myšlení.

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno