Theodor W. Adorno: Trik s nespoutanými city

Co jitří nálady a zatemňuje rozum? Ve světle současného populismu působí Adornovy výzkumy o „autoritativním charakteru“ tíživě aktuálním dojmem. Příspěvek Gero von Randowa pro Die Zeit.

Ať už chcete fenomén, jehož zosobněním jsou Trump, Le Penová nebo AfD, nazvat jakkoliv – nejedná se pouze o způsob myšlení, ale především o svět pocitů. Chcete-li ho popsat, neobejdete se bez pojmů jako nenávist, zloba, frustrace, starosti a soužení. Tolik je jasné: „Tyto pocity nelze šmahem označit za náhodné nebo namluvené; patří k charakteristickým rysům moderní společnosti. Nedůvěra, závislost, pocit vyloučení, strach a deziluze se slévají v jedno a tvoří podstatný stav člověka dnešní doby: velkou nespokojenost.“ Moudrá slova, která byla napsána před 70 lety.

Je tomu už dávno, co oba emigranti, Němec Leo Löwenthal a Polák Norbert Gutermann, zveřejnili svůj výzkum proslovů extrémně pravicových vůdců v USA (Agitace a bezvědomí). O rok později byla dokončena i další kniha, kterou se měl proslavit Theodor W. Adorno: sociálněpsychologické studie o autoritativním charakteru. Obě díla nastiňují obraz profašistického štvaní, který působí znepokojivě současným dojmem. A zároveň nabízí vysvětlení, proč jsou lidé na toto štvaní tak náchylní.

Adornova hypotéza zní, že „politické, hospodářské a společenské přesvědčení individua tvoří často obsáhlý a koherentní myšlenkový vzorec, držený pohromadě ‚mentalitou‘ nebo ‚duší‘, který je odrazem skrytých rysů a individuální charakterové struktury“. Existují tedy dvě vrstvy, názory a duševní potřeby, které spolu souvisí: názory uspokojují potřeby.

Adorno a jeho spoluautoři se obrací proti vulgárně-marxistickým představám, podle kterých jsou radikální pravicové nálady jednoduše výrazem neutěšených sociálních poměrů. Místo toho se domnívají, že „dlouho trvající touhy a očekávání, strachy a neklid způsobují, že jsou lidé vůči určitým přesvědčením náchylní a vůči jiným naopak rezistentní“. K těmto touhám už tenkrát patřilo přání, aby už konečně skončil permanentní stres z neustálých změn. To je sice pochopitelné, ale přesto regresivní: odmítnutí dospělého náhledu na svět.

Samozřejmě bychom dnes mohli proti Adornově studii autorit mnohé namítnout. Za prvé byly teoretické základy diskutabilní. Charakterový model, který navrhuje, vychází ze zastaralých kategorií. Mluví se tam o Oidipovském komplexu a jiných fikcích psychoanalýzy. To vše jsou spekulace. Za druhé se pracovalo s příliš malým vzorkem osob. Celkem bylo sice dotazováno 2099 osob, ty však pocházely ze skupin jako např. vězni, studenti nebo rotariáni, které vědcům připadaly obzvlášť zajímavé. Kvůli tomu však není celek reprezentativní (což sami autoři přiznávají). Reprezentativní nebyly ani jednotlivé skupiny, na to zase byly příliš malé. Tím se z dotazníkové akce stalo svým způsobem chytání ryb pomocí rybářské sítě; kdo v ní uvízl, stal se adeptem pro hloubkový pohovor. Tyto rozhovory však byly hodně zajímavé.

Ukazují, že se předsudky vůči menšinám utvářejí nezávisle na sociálním postavení. Dalším nálezem je „zlom mezi údajným a skutečným myšlením“. Mnoho dotazovaných vyplnilo svůj dotazník tak, jak se domnívali, že je od nich očekáváno („politicky korektně“, jak bychom dnes řekli) – teprve během rozhovoru se ukázaly jejich skutečné názory, často ve formě neurotických fixací. Byly to často patologické fantazie o nadřazenosti („vím, jak to je doopravdy“), nebo také sexuální touhy, které si neradi přiznáváme, ale raději je připíšeme někomu jinému  – jmenovitě cizincům – abychom je za ně vzápětí odsoudili.

Jde tedy o to skryté. Theodor W. Adorno ve své analýze rozhlasových projevů Martina Luthera Thomase, fašistického kazatele 30. let, píše: „Pod rouškou křesťanské extáze se schovávají výzvy k pohanství, orgastické uvolnění emocionálních pudů, regrese směrem k neartikulované přírodě.“ Autor v tom vidí „trik k osvobození svých pocitů“.

Fašizmus žije jmenovitě z „nedostatku emocionálního uspokojení v průmyslové společnosti“ a „protože lidem zprostředkovává iracionální zadostiučinění, které je jim díky současným sociálním a hospodářským poměrům upíráno“. Fašistický vůdce jim nabízí „model chování, který mají jeho posluchači přijmout a napodobit. Nemají se chovat civilizovaně, ale dát volný průchod svým pocitům, mají křičet a gestikulovat.“ Tak lze vysvětlit, proč Trumpovi příznivci, případně jejich zdejší protějšky, obzvlášť jásají, když jejich idoly poruší nějaké tabu: uvolňuje to napětí mezi tím, co se smí říct a tím, co chtějí říct. Decivilizace je činí šťastnými.

„Pro fašistického vůdce je typická záliba v upovídaných výrocích o vlastní osobě“, vysvětluje Adorno dále. To není jen narcizmus, v „nabídnutí autonomního charakteru, kterým se stát je ve skutečnosti následovníkům odepřeno, spočívá část tajemství totalitního vůdcovství“. Kdo nespoután civilizačními mantinely žije své já, kdo bez omezení prezentuje svou sebelásku i nenávist, je svobodnou osobností – zkrátka pořádný chlap – který je svými následovníky obdivován.

Otázkou zůstává, jaké z toho plyne poučení

„Agitátorovi“, jak nazývají tento typ národních štváčů Löwenthal s Gutermannem, „dělá velké starosti, že všechny informační prostředky padly do rukou nepřátel vlasti“ – tedy všechna ta mainstreamová média, lžimédia ap., známe to. „Pohrává si s nedůvěrou, kterou jeho posluchači chovají proti všem sociálním jevům, zasahujícím do jejich životů, aniž by rozuměli, co se vlastně děje.“ K těmto jevům autoři výslovně řadí i imigraci.

„Agitátor“, pokračují, „předpokládá, že má co do činění s lidmi, trpícími pocitem bezmoci a pasivity. Umí využívat rozpolcenosti tohoto komplexu, který na jednu stranu obsahuje protest proti jakémukoliv poručnictví, na druhou stranu si ale přeje ochranářství (…), a touží po vedení silným mužem.“

Závěr: fenomén, pro který jsou příznačná jména jako Trump, Le Penová nebo AfD, se nedá svést pouze na dnešní poměry, ať už na demografické otřesy, globalizaci nebo internet. Utéct před „obzvlášť nepohodlnou situací“ do fantazií o vlastní nadřazenosti je trvalým řešením. Někdy stačí přeskupení ve stranickém systému nebo zjevné opotřebování vedoucí vrstvy a spustí se dynamický proces, který hledá své palivo – i kdyby bylo „postfaktické“, tedy vylhané a vyfantazírované. Přesto se zažehne.

Otázkou zůstává, jaké z toho plyne poučení.

Studie popisují osoby imunní vůči veškerým zkušenostem, které by mohly nahlodat jejich předsudky. Po jejich přečtení se dostaví pocit bezmoci; typickým rysem frankfurtské školy, k níž autoři patří, bylo, že je analyticky silná, ale politicky rezignující. Ústup do bezpečí lepšího poznání.

Politicky se ale můžeme mnohému přiučit:

Přesvědčené osoby jsou jakýmkoliv argumentům nedostupní, i ten kdo si připustí jejich emoce, je pouze odmění. Tito lidé však žijí uprostřed většiny, která smýšlí jinak než oni. Proto záleží na tom, kam tato většina jako celek kráčí. Získávají ideologické okraje společnosti ideologickou a emocionální energii ze svého nejbližšího okolí, nebo ji tam ztrácejí? Přeformulováno na politický úkol: radikálové se nesmí cítit jako ryba ve vodě, ale jako ryba na suchu.

Politika musí oslovovat většinu, ne štváče. Před téměř dvěma roky, během svého novoročního projevu, řekla Angela Merkelová na adresu Pegidy a jejích kohort: „Nenásledujte je! … V jejich srdcích jsou často předsudky, chlad, dokonce i nenávist!“ Tím se obrátila na ty, které ještě přesvědčit lze. A volila citlivá slova. Ne chladná, ale vřelá.

Politika nemusí na svou stranu získat štváče, ale ty, kteří zažívají „obzvlášť nepohodlnou situaci“, aniž by kvůli tomu hned ztratili rozum.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: