Politolog Herfried Münkler: „Velké části národa jsou hloupé“

REKLAMA

Pokud Herfried Münkler poukazuje na nějaký deficit, přidá zároveň návrh řešení. Říká, že některým částem populace chybí určité informace o politických procesech. Proto se musí elity postarat o to, aby tyto skupiny svým věděním podporovaly, dodává vzápětí publicista.

Ne náhodou byla extrémně pravicová politička Marine Le Penová mezi prvními, kdo blahopřál Donaldu Trumpovi k vítězství v amerických prezidentských volbách. Vypadá to, že je v současné době populizmus čím dál úspěšnější. Lze z toho usuzovat, že současné elity selhaly? Ne automaticky, myslí si politiolog Herfried Münkler.

Je třeba si připustit, že existují velké skupiny národa, „které nejsou zrovna dobře informovány, ani se o to nijak nesnaží, o to více však věří tomu, že ví, o co běží. Jinými slovy: jsou hloupé.“ To ale neznamená, že by nemohly zmoudřet. A to je úlohou elit.

Plné znění rozhovoru s Herfriedem Münklerem, který odvysílala rozhlasová stanice Deutschlandradio Kultur. Pořad Tacheles moderovala Susanne Führerová.

Deutschlandradio Kultur: Trumpovo volební vítězství v USA nadále zaměstnává mnoho lidí, a to i v souvislosti s otázkou, co to znamená pro nás v Evropě. Po volbách bylo v popředí osočování voličů, které nyní bylo vystřídáno kritikou – i sebekritikou – elit. Říkám „elit“, ale mohli bychom použít i slova jako establishment nebo mainstream, tedy kritika mocenských institucí a lidí, kteří v nich pracují, například kritika současných vlád, etablovaných stran, vědě nebo médií.

Hostem pořadu Tacheles je dnes příslušník této elity, jeden z předních zástupců svého oboru, politolog Herfried Münkler.

Herfried Münkler: Zdravím vás.

Deutschlandradio Kultur: Dobrý den, pane profesore Münklere.

Bavorský předseda vlády Horst Seehofer napsal po zvolení Trumpa, cituji: „My, zodpovědné politické elity, bychom měly přestat kritizovat lid.“ A místo toho si myslí, že by samy měly vrhnout pohled spíš na problém elit.

Což mě přivádí k otázce, jestli ze skutečnosti, že mají úspěch politici jako Donald Trump nebo Marine Le Penová, tedy že jsou úspěšní populisté, lze automaticky usuzovat, že selhaly elity.

Herfried Münkler: Ne, to z toho usuzovat nelze. To by se musely napřed podívat samy na sebe, jaké měly alternativy, co udělaly špatně: a do jaké míry to lze dodatečně, tedy když máme daleko více času, o hodně více vědomostí a kdy je vždy lehké, vědět vše lépe, ukázat, jaká jejich rozhodnutí byla špatná?

Deutschlandradio Kultur: Čí „jejich“?

REKLAMA

Herfried Münkler: Elit. To by napřed někdo musel říct.

Jsou i situace, ve kterých žádné alternativy nejsou. Třeba nebyla paní Clintonová proti Trumpovi vhodnou kanidátkou. Dobře, můžeme říct že okolnost, že protikandidát Bernie Sanders Clintonové tak zatopil, byla náznakem, že jsou u americké veřejnosti ukotveny velmi zásadní nálady, namířené proti establishmentu, protože Sanders byl představitelem tohoto proudu. Dalo by se tedy možná usuzovat, že je chybou proti republikánovi, nebo pseudorepublikánovi Trumpovi postavit někoho, kdo je tak spjatý s establishmentem.

Ale to vše víme zpětně daleko přesněji, než uprostřed boje. V této souvislosti bych nyní chtěl sám u sebe reklamovat, že jsem ten typ vědce, který je sice stár a šedivý, ale ne ten rozumbrada, který už na jaře nebo v létě vše věděl.

Deutschlandradio Kultur: To ale přece jen ukazuje na selhání, minimálně na selhání elity demokratické strany, když říkáte: můžeme se ptát, jestli byla Hillary Clintonová správnou kandidátkou? Jde mi jen o to, abychom řekli, že nyní zanecháme nadávání na voliče. Protože můžeme i říct, že jsou lidé prostě hloupí a skáčou na lep populistům…

Herfried Münkler: No, to zřejmě také jsou.

Deutschlandradio Kultur: …a jsou naštvaní…

Herfried Münkler: Ale to nepomůže. Můžeme to lidem říct, ale tím nezmoudří. A z lidí, kteří jsou v tomto smyslu možná i zlí, neuděláme dobráky tím, že jim budeme nadávat. To taky daleko nevede. Je to jen zjištění. Je to strategická dispozice. Niccolò Machiavelli, kterým jsem se kdysi hodně intenzivně zabýval, říká: „No jo, dav stejně vždy jen následuje přeludy.“ To můžeme i nyní považovat za potvrzené.

Ale pro Machiavelliho to neznamenalo, že by nyní měl usuzovat, že máme davem opovrhovat, ale že musíme dělat moudrou politiku, aby zdání nehrálo proti nám, ale s námi. To je koneckonců výzva politickým elitám.

Deutschlandradio Kultur: Právě jste vcelku bez zábran prohlásil, že voliči jsou zřejmě i hloupí. To nemůže samozřejmě žádný politik vyslovit. A od našich německých politiků jsme obzvlášť v poslední době, tedy od volebních úspěchů AfD pořád dokola slyšeli větu: „Starosti našich občanů musíme brát vážně.“ Což je vlastně kuriózní výpověď, neboť bychom očekávali, že tomu tak stejně je.

Ale v této souvislosti je to ještě kurióznější, protože se nyní ptám: „Co znamená ‚brát vážně‘?“ Tedy, politická atmosféra je dost žhavá a když nyní někdo prohlásí, že cizinci jsou všichni cháska a špína a měli by se odsunout, nebo že homosexuálové patří do basy, jak to mám brát vážně?

Herfried Münkler: Ano, v jádru jste to už popsal. Samozřejmě je politika dnem i nocí zaměstnána tím, aby brala takzvané obavy a starosti občanů vážně. K tomu mají výzkumníky, kteří politikům co den nastiňují a vysvětlují nálady ve společnosti a tak dále.

Když politici říkají, že chtějí od nynějška brát starosti občanů vážně, má to spíš demonstrativní význam. Má to být poklepání po ramenou těm, kteří nyní mají pocit, že jim není věnována pozornost a cítí se odstrčeni. Je to svým způsobem projev náklonnosti, sehnutí se, skoro pohlazení, má to zřejmě tu funkci – v každém případě bych se tak domníval u Horsta Seehofera – nalít trochu populistické vody do vlastního elitářského vína, abychom nepůsobili tak elitářsky.

Deutschlandradio Kultur: Opačně tu máme problém, kdy říkáme: „S nimi stejně nemá cenu diskutovat“ – viz události z 3. října v Drážďanech. Tím jen potvrzujeme předsudek: „Oni nám stejně nenaslouchají.“

Herfried Münkler: Ano, myslím si, že to je na dlouhou diskuzi stranické demokracie. A v interpretaci ústavy a částečně v ústavě samotné se nachází myšlenka, že se strany podílí na utváření vůle obyvatelstva. Měli bychom si to nejspíš vykládat tak, že mají jistou vůdčí a výkonnou úlohu, třeba v tom spojovat vůli, šířit informace a koneckonců i vychovávat obyvatelstvo.

Říkám to zcela vědomě, neboť jsme v německých dějinách zažili i období, kdy tato země na dobu 12 let vmanévrovala nejen do špíny a zkázy, ale i do viny a zločinu. V této situaci to rozhodně nebyl lid, kdo revoltoval a kdo odmítl poslušnost svému vůdci, ale byly to relativně malé části elit, které se pomocí převratu nebo puče pokoušely skupiny u moci zbavit. To se dostalo, nebo by aspoň mělo dostat, do DNA každého politicky uvědomělého občana Spolkové republiky.

Deutschlandradio Kultur: Správně jste ale zmínil, že to byla relativně malá část elit, aby to nevyznělo tak, že elity proti Hitlerovi bojovaly, zatímco mu lid tleskal.

Herfried Münkler: Ne, ne, to určitě ne, můžeme říct, že Hitler s elitami uzavřel spojenectví. Částečně k tomu došlo už před jeho jmenováním do funkce říšského kancléře. Definitivně se tak stalo během Röhmova puče. Konec tohoto spojenectví představuje atentát. Od té doby je Hitler vůči tomuto typu elit, tedy pruským elitám a jistě i proti všem, kteří se pyšní šlechtickým titulem, hluboce skeptický a nezanedbatelnou část jich také nechá u Plötzensee a Moabitu popravit.

Je to tedy 10 let, kdy s nimi žil ve velmi těsném spojenectví. Ostatně, podobně to platí i pro Mussoliniho. To znamená, že pokud nejste ve spojenectví s určitými elitami, vlastně ani žádnou politiku nemůžete dělat, protože, když do toho tzv. „skočíte rovnýma nohama“ ani nevíte, jak aparáty fungují.

Bez toho, abych chtěl toto přirovnání brát doslova, platí to samozřejmě pro všechny populistické politiky, kteří přijdou k moci. Platí to i pro Trumpa, který zvolil rétoriku i kurz nasměrovaný proti establišmentu. Ale aby udržel aparát v chodu, samozřejmě potřebuje administrativní elity, vojenské elity i diplomatické elity. Bez nich to nezvládne. Kulturní elity k tomu možná nejsou tak důležité. To jsou stejně spíš vykladačské a kritické elity. Proti těm lze beze všeho vést politiku. Ale abyste zvládli operativní stránku věci, nemůžete říct: tady jsem si přivedl pár kamarádů a teď ten byznys přebírám.

Deutschlandradio Kultur: Předtím jste, pane Münklere, řekl, že politici mají i úlohu národ vychovávat. V tom případě by asi Donald Trump měl své způsoby výchovy změnit, pokud se chce stát úspěšným prezidentem.

Viděl jsem předvolební čísla, která jsem získal od politologa Jana-Wernera Müllera, pocházejí z předvolebních průzkumů, podle kterých si 84 % příznivců Donalda Trumpa na Floridě myslí, že Hillary Clintonová patří do vězení. A 40 % je toho názoru, že je doslova démonem. S jeho výchovnými metodami zřejmě něco není v pořádku.

Herfried Münkler: Bezpochyby. Svůj příklad jsem také hodně vztahoval na Německo, ve kterém se díky jeho vlastním dějinám 20. století myšlenka, že hlas lidu není vždy hlasem božím, dostala až do ústavy. Je to něco, čemu nevěříme, nemůžeme věřit.

Deutschlandradio Kultur: Dobře. Uvedu nyní číslo z Německa. Vztahuje se na média. Zhruba 40 % všech dotázaných si myslí, že média v Německu dostávají zadání od Spolkové vlády, co a o čem mají psát.

Herfried Münkler: Jasně. Nutno říct, že se za posledních pár desetiletí mnohé nepovedlo. Od katastrofy s národním socializmem a konce války už také přece jen uplynulo více než 70 let. To jinými slovy znamená, že v našem vnímání a strukturách ztrácí na důležitosti. Můžeme ale říct, že v porovnání s jinými evropskými státy má obyvatelstvo Spolkové republiky po celou tu dobu velmi vysokou rezistenci vůči populizmu. To ale samozřejmě nevydrží věčnost. A politické výchovné, nebo o něco líbivěji řečeno vzdělávací procesy se musí čas od času obnovovat. Tedy, není to vše zrovna jednoduché.

Vezměme si příklad tvorby kompromisu. Čím více společnost, občanstvo, participuje na politice, tím vyšší má smysl pro kompromisy a dokáže si ho vážit. Populizmus mimo jiné také znamená – není to žádná vyčerpávající definice – pohrdání kompromisem. Je to představa, že „my jsme lid“, jak to provolávají na demonstracích Pegidy v Drážďanech, znamená: my jsme lid, a proto máme v podstatě poslední slovo, bez ohledu na to, jak jsme moudří.

Proti tomu je v ústavě nastavena řada pojistek, třeba nezměnitelností částí ústavy nebo dvoutřetinovou většinou a konečně i ústavním soudem jako institucí, která mnohé přezkoumává.

Máme tedy velmi dobrou představu o tom, že vůle lidu je něco těžkého a čeho se musí politika od začátku zúčasnit a kde musí lidem také vysvětlit, jaké jsou problémy rozhodnutí a v čem leží možné důsledky.

Deutschlandradio Kultur: Pane Münklere, předtím jste řekl, že se v uplynulých desetiletích v Německu mnohé nepovedlo a co se nyní možná odráží i na výsledcích průzkumů veřejného mínění o tisku, i o t tzv. lžimédiích nebo na dobrých výsledcích AfD nebo na demonstracích Pegidy. Co se nepovedlo?

Herfried Münkler: Možná dvě věci. Za prvé: ve stále větší míře jsme zprostředkování politiky přesunuli z parlamentní půdy do televizních talk-show. Parlament je jistě také půdou kontroverzních diskuzí, ale je zároveň místem pro kompromisy. To není v televizních debatách nutné, naopak. Logika koncentrace pozornosti u diskuzních pořadů je v podstatě taková, že získáváte prémii za pokud možno extrémní vyjádření, neboť ta ve vyšší míře mobilizují pozornost. Pomysleme jen na paní Illi, která byla nedávno v pořadu Anne Willové a která byla úplně zahalená.

Deutschlandradio Kultur: To co jste řekl o parlamentu, platí v politické teorii. V praxi to jsou přece výbory, ve kterých se nalézají kompromisy, ne parlament.

Herfried Münkler: Ano, správně. Jde o vnímání politiky. Když jsem byl mladý, byly parlamentní debaty, ve kterých se ještě střetávaly takové osobnosti jako Strauß s Wehnerem vlastně místem, kde se tvořila politická kultura. S vynálezem televizních talk-show to zmizelo. Takže Bundestag je dnes relativně nudné místo.

Deutschlandradio Kultur: To ale asi nebude jediný důvod.

Herfried Münkler: Ne. Chtěl jsem jen říct, že je to jeden z nich. Je to prémie za velmi extrémní, vyhrocené pozice a zároveň prémie za nezodpovědné tlachání, ke kterému tam dochází. Pokud máte v parlamentu většinu, musíte do značné míry to, co bylo řečeno, také proměnit. V každém případě se to očekává. To je jeden úhel pohledu.

Druhý je: po sjednocení jsme věnovali příliš málo pozornosti, jak byla v NDR zpracována nacistická minulost a přehlédli jsme, že nikdy neříkali národní socializmus. U nich se to vždy jmenovalo fašizmus. To znamená, že se jednalo vždy jen o kapitalizmus, socializmus, rasová otázka nehrála žádnou roli. A relativně brzy se tam začali cítit jako vítězové dějin. Jinými slovy: ke konfrontaci s vlastní vinou, s vlastními činy, tam nikdy nedošlo.

A to je pro mě jedno z vysvětlení, proč je za prvé Pegida drážďanským nebo saským fenoménem a proč AfD, i když je v řadě západoněmeckých zemských parlamentech, má v nových spolkových zemích daleko větší ohlas. To se zkrátka zanedbalo, protože jsme si mysleli, že to více než 40 let po válce nebude představovat žádný problém.

Jenže pak se ukázalo, že to problém je, protože…

Deutschlandradio Kultur: I v Bádensku-Württembersku.

Herfried Münkler: Ano, vůbec nechci popírat, že k tomu došlo. Ale mezi Saskem-Anhlatskem a Meklenburskem-Předním Pomořanskem na jedné straně a Badensko-Württemberskem tu jsou i signifikantní rozdíly.

Deutschlandradio Kultur: Z konzervativní části politického spektra je stále znovu předhazováno, že mainstreamová média, mainstreamové elity, věda, politika atd. natáhly ve jménu tzv. politické korektnosti tak vysoké ochranné ploty. Donald Trump je pořád znovu strhával a byl za to odměněn.

Považujete to v Německu opravdu za problém? Jsou tabu tak veliká?

Herfried Münkler: Neřekl bych, že to představuje dramatický problém, ale určitě hraje roli to, že nemohlo být o určitých tématech z důvodů politické korektnosti debatováno. Ta témata však z povrchu zemského nezmizela, ani nebyla vykomunikována,  nýbrž je můžeme nalézt na sociálních médiích.

Musíme ještě přemýšlet o tom, jestli do určité míry poklonkování před politickou korektností nemá přesně opačný efekt a jestli právě šťavnatá a přezíravá Trumpova mluva nedemonstruje chuť si zase jednou pořádně otevřít hubu.

Deutschlandradio Kultur: Přičemž se stále ptám, co ta slavná politická korektnost, představující nyní tak negativní pojem, má vůbec znamenat. Kdybychom ji odstranili, znamená to, že se pak už budou všichni jen urážet?

Ale myslím, že se v politické diskuzi ze strany tzv. osvícené liberální levice dá vypozorovat určitý druh paternalizmu. Zmínil jste, že voliči jsou také hloupí, např. ti, co zvolili Trumpa. I u nás se v případě kriminálních uprchlíků říká: raději o tom nepišme. Národ je moc hloupý na to, než aby dokázal rozlišovat. Bude pak říkat, že jsou všichni uprchlíci zločinci.

Herfried Münkler: Ano. Dobře, já bych to ale tak úzce neohraničoval. Vždy bych řekl: ano, je to tak, že mnoho lidí nemá o mnoha problémech tušení, ať už že nemají čas, nebo že se o ně nezajímají. To ale neznamená, že bychom jim je nemohli vysvětlit, ani že bychom jim je neměli vysvětlovat. Protože když to neuděláme, tedy když budeme určitá témata dle vlastního výběru zamlčovat a jednat tak do určité míry paternalisticky, otevřeme tím bránu nedůvěry. A potom…

Deutschlandradio Kultur: A také vzteku a to oprávněně.

Herfried Münkler: A také vzteku a pocitu, že nás někdo tahá za nos, že se malují statistiky na růžovo a tak dále. Takže si myslím, že ta věta nadále platí. Ne národ jako celek, ale velké části obyvatelstva, které nejsou tak dobře informovány a ani se o to nesnaží, o to více ale věří, že přesně vědí, jak se věci mají. Tedy: jsou hloupé, pokud to takto mohu shrnout. Přesto to však neznamená, že bychom v demokracii mohli říct: postarejme se proto, aby se k nim určité informace, které by si mohly vyložit špatně, nedostaly. To by bylo zcela špatné.

To se dalo možná dělat dříve, v době informačních monopolů. Poněvadž tomu tak dnes není, měli bychom od toho dát ruce pryč, namísto toho bychom měli o problémech mluvit a sázet na to, že i hloupé lidi mohou časem zmoudřet. Protože jsem vysokoškolským profesorem, jsem s problematikou takříkajíc profesionálně obeznámen.

Deutschlandradio Kultur: A nesmíme samozřejmě ztrácet naději.

Herfried Münkler: To bych také nikdy neudělal. Myslím si, že v německých dějinách 20. století neplatí pouze věta Heinera Müllera: „Deset Němců je samozřejmě hloupějších než jeden Němec“, ale že platí i pozorování, že jsme se v průběhu našich dějin něco naučili. Nemusí se nutně jednat o ty samé osoby, ale jako kolektivní subjekt tu k pokroku došlo. To ale zároveň znamená, že jsme předtím byli hloupí.

Deutschlandradio Kultur: Při celkovém pohledu bychom mohli říct, že se politický diskurz posunul doprava. AfD dosáhla volebních úspěchů a je tu i jeden nebo druhý konzervativní politik, slibující si úspěch z kopírování jejích hesel. Nebo se podívejme do Francie, kde zní Nicolas Sarkozy dost často, jako by byl členem Front National.

To znamená, že i když v Německu AfD ještě nezískává žádné absolutní většiny, přesto se postarala o to, aby došlo k posunu souřadnic politického systému.

Herfried Münkler: Ano, to co uvádíte, je zajímavé pozorování. Protože se pořád říkalo, a zřejmě to platí dodnes, že paní Merkelová posunula CDU doleva, nebo že dokonce posunula doleva politický střed. Prostor se pro sociální demokraty zmenšil. Z toho můžeme vyvodit dvě věci. Za prvé, že tu máme jistý souběh posunu mainstreamu politických konceptů.

Deutschlandradio Kultur: Směrem k okrajům?

Herfried Münkler: Spíš bych řekl k levému středu a tím došlo ke zviditelnění neintegrovaných pravicových, konzervativních a nacionalistických konceptů, tedy k problému uvnitř CDU. A na druhou stranu se společensky nacházíme v situaci, kdy jen tak beze všeho nemůžeme říct, že jsme nivelizovanou středostavovskou společností, jak to formuloval Schelsky. To znamená, že zviditelněným zlomům ve společnosti odpovídají i větší rozdíly v politice.

Mnoho z těch, kteří volí populisticky a předpokládám, že je úplně jedno, zda levicově nebo pravicově populisticky, jsou zklamáni systémem, cítí se vyloučeni, odtrženi a do jisté míry si tak politicky uleví. To však neznamená, že by měli představu, jak jinak by se měla politika dělat. I z průzkumů víme, že se mnoho voličů programem AfD vůbec nezaobíralo. Místo toho chtějí udělovat napomenutí ve smyslu: Poslouchej lid, tedy mě, jsem tu.

Deutschlandradio Kultur: Přesně, udělovat poznámky. Jürgen Kaube nedávno v FAZ výstižně napsal, že politici nepochopili, že vůbec nejde o to, že z toho vypadne něco moudrého. Hlavně že je udělena poznámka.

Herfried Münkler: Myslím si, že to Jürgen Kaube vystihl dost přesně.

Deutschlandradio Kultur: V nastávajícím roce nás v Evropě čeká několik důležitých voleb. Například parlamentní volby v Holandsku, prezidentské volby ve Francii a ve většině z nich mají populisté šanci významně zamíchat kartami.

Herfried Münkler: Ano, ještě bychom mohli přidat brexit, visegrádské státy s jejich národně konzervativními až pravicově populistickými vládami a koneckonců i vítězství Donalda Trumpa. Tohle vše, tady potřebu zúžit svět opět do malého prostoru, vrátit se ke státům s jasnými hranicemi, pryč od komplexních globálních souvislostí, kterým nikdo nerozumí a při kterých je možné, že investujete, aniž byste nakonec sám sklidil úrodu.

Chci tím říct, že čelíme obrovskému intelektuálnímu problému týkajícího se zprostředkování myšlenek např. Evropské unie nebo Světové obchodní organizace. Existuje něco jako kolektivní hodnoty, které jsou k dispozici všem a z jejichž požitku nemohou být vyloučeni ani ti, kteří k jejich dosažení ničím nepřispěli.

To je samozřejmě pro tzv. zdravý cit pro spravedlnost skandální. Takové ale kolektivní statky jsou – jsou jako čistý vzduch. Jsou lidé, kteří zamořují a ničí. A ti mají přesto stejný nárok na čistý vzduch jako lidé, kteří jezdí jen na kole, koloběžce nebo na bůhví čem.

Deutschlandradio Kultur: To je ovšem zajímavé. Mluvíte o problému zprostředkovávání informací, tedy o komunikačním problému. To přece hodně politiků dělá a hodně lidí to štve, neboť si to vysvětlují, jako by jim říkali :“My máme pravdu, tys to jen nepochopil“.

Herfried Münkler: No, nevím jestli to zrovna znamená „my máme pravdu“, spíš: Pokud chceš, aby fungovalo dalekosáhlejší uspořádání, které přistupuje k otázce generování společných statků zcela jinak, pak musíš být také ochotný nést určité důsledky. Musíme být pak tedy schopni akceptovat, že Spolková republika Německo investuje do EU daleko více, než získává. Tak to zkrátka je.

Mohli bychom potom říct:“Dobře, pak se nám tedy EU už nelíbí“, jako zněly původní argumenty AfD v otázce eura a jejich skepse ohledně EU a s představou, že tyto miliardy přestaneme platit a že místo toho zůstanou u nás, vystoupíme.

To je samozřejmě hodně krátkozraké a ukazuje to na strukturální problém, kterým je z hlediska teorie demokracie tento proces doprovázen, totiž že je třeba vysloveně moudrého, dlouhodobě přemýšlejícího, schopností hlubokého úsudku vybaveného lidu, aby se takový systém dal vůbec řídit.

Francouzi to nemají. Podívejte se, pokud chceme vysvětlit, proč německo-francouzská lokomotiva už nefunguje, můžeme toho říct hodně, nicméně důležitým bodem je síla Front National ve Francii. Ani socialistická a ani občanská vláda nezvládla nesmírně nutné strukturální reformy, protože se ustavičně dívaly do levého nebo pravého zpětného zrcátka s otázkou „Co dělá blondýna?“, tedy Marine Le Penová. A pak váhají, neboť jí za žádných okolností nechtějí předhodit něco, co by mohla využít – s tím výsledkem, že Francie už v Evropě nehraje roli, kterou kdysi hrála, v důsledku čehož nyní hraje Německo ještě silnější roli.

To znamená, že pokud bychom měli silnou AfD ve Spolkovém sněmu, nebude už Německo moci tuto roli hrát, což by zřejmě také vedlo k další erozi nebo agónii Evropské unie.

Deutschlandradio Kultur: Před chvílí jsme všechny ty země, kde hrozí, nebo už došlo k posunu doprava, vyjmenovali. Na konci léta čekají i nás parlamentní volby. Mluvil jste o rezistenci Němců vůči populizmu. Ještě na ní sázíte?

Herfried Münkler: V jisté míře ano. I když porovnáme podle mého názoru znepokojivé výsledky AfD v Německu s tím, jaké volební chování vykazují naši zahraniční sousedé, tak věřím, že je ona rezistence stále ještě vidět. Byť už není tak silná. Takříkajíc už není pevností. Opět o ni musíme pečovat. Musíme opět do vzdělání občana nebo voliče investovat.

Není to pochod, který jednou provždy uděláte a poté už máte jen moudré voliče, ale je to vlastně každodenní proces nebo každodenní dřina.

Deutschlandradio Kultur: Velmi děkuji za rozhovor.

Herfried Münkler: Rádo se stalo.


herfried_muenklerHerfried Münkler se narodil 15. srpna 1951 v hesenském Friedbergu. Je německým politologem, specializujícím se na politickou teorii a dějiny idejí. Působí jako řádný profesor Humboldtovy univerzity v Berlíně. Proslul svými výzkumy o Machiavellim a patří k předním německým odborníkům ve svém oboru.

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno