Velcí mužové někdy vedou války

Pax Americana eroduje. Evropa nebude mít sílu se vojensky vyzbrojit, stejně tak Japonsko. Z Trumpa se raduje Čína i Rusko. Nyní otestují hranice své moci, píše Die Welt v článku Iana Burumy, profesora demokracie, lidských práv a žurnalistiky na americké Bard College a autora mnoha knih. Příspěvek vyšel jako součást Project Syndicate.

Mají liberálové po roce plném politických katastrof důvod k optimizmu? Je uprostřed politických debaklů jako brexit, volba Donalda Trumpa a evropská nejednota vůbec ještě nějaký důvod k optimizmu?

Křesťané věří, že zoufalství a beznaděj jsou smrtelným hříchem, mohli bychom se tedy pokusit nalézt záblesk naděje.

Ve Spojených státech se mnoho liberálů utěšuje vírou, že zjevná nebezpečí vycházející z vlády autoritativního narcistického náfuky, podporovaného miliardáři, bývalými generály, šiřiteli zlomyslných lží a politickými nováčky s extremistickými názory, urychlí vznik silné politické opozice.

Trump, jak doufají, zaktivizuje všechny, kdo ještě věří v liberální demokracii – ať už nalevo nebo napravo od politického středu.

V takové situaci udělají různé skupiny společnosti, nevládní organizace, studenti, lidskoprávní aktivisté, demokratičtí poslanci Kongresu, dokonce i někteří republikáni vše, co bude v jejich moci, aby zabránili nejhorším Trumpovým úletům.

Dlouho spící politický aktivizmus se vybije v masových protestech a znovu oživší liberální idealizmus zlomí vlnu pravicového populizmu. No, možná.

Jiní zase nalézají útěchu v očekávání, že Trumpovy zcela rozporuplné plány – nízké daně, ale vyšší výdaje na infrastrukturu; pomoc pro opomíjené vrstvy zaměstnanců při současném krácení sociálních výdajů a zrušení zákona o zdravotním pojištění Affordable Care Act – přivedou jeho vládu k zániku v boji frakčních válek a nekompetence.

To vše se může stát. Ale samotné protesty nebudou moc nápomocné. Demonstrace ve velkoměstech půjdou narcistnímu prezidentovi určitě na nervy a morální oheň požene lidi k tomu, aby se k demonstracím připojili.

Demokraté musí vybrat zatáčku

Ale bez skutečné politické organizace bude samotný protest následovat stejný úděl jako Occupy Wall Street v r. 2011, jako neúčinné gesto se vsákne do písku.

Liberální demokracie může být zachráněna, pouze pokud se podaří mainstreamovým stranám získat zpět důvěru voličů. Demokratické strany v USA musí vybrat zatáčku. „Feeling the Bern“ (mantra levicové kampaně Bernie Sanderse) nebude stačit, aby Trumpa odradila od napáchání velkých škod institucím, které byly před více než 200 lety pečlivě koncipovány tak, aby chránily americkou demokracii před demagogy.

To samé platí i pro mezinárodní dohody a instituce, jejichž přežití závisí na ochotě je bránit. Trump už dal najevo svou lhostejnost vůči NATO a bezpečnostním závazkům USA ve východní Asii.

Jeho zvolení ještě více podkope řadou pošetilých válek už stejně hodně pošramocenou Pax Americana. Instituce, vybudované po 2. světové válce, které měly sloužit k ochraně demokratických spojenců, bez záruk USA dlouho nepřežijí.

Postaví se Evropané na vlastní nohy? Těžko.

Třeba leží v těchto temných vyhlídkách špetka naděje. Evropa a Japonsko – vůbec nemluvě o Jižní Koreji – jsou ve velké míře závislé na vojenské ochraně USA.

Japonsko sice disponuje relativně rozsáhlými ozbrojenými složkami, je však omezeno v r. 1946 Američany napsanou pacifistickou ústavou. A Evropané jsou na základě své těžkopádnosti, samolibosti a pohodlnosti naprosto nepřipraveni se sami bránit.

Třeba Trumpova halasná „America first“-rétorika Evropany a Asiaty probudí a přiměje je, aby toho pro svou bezpečnost udělali více. V ideálním případě by evropské země vybudovaly integrované bezpečnostní složky, které by byly méně závislé na USA.

Země východní a jihovýchodní Asie se mohou uspořádat do Japonci vedené asijské verze NATO, představující rovnováhu k převládající síle Číny.

Japonsko by mohlo osvobodit samo sebe

I kdyby k tomuto vývoji někdy došlo (a to je velký otazník), nestalo by se to hned. Evropané nejsou ochotni platit kvůli své obraně vyšší daně. Německo nemá potřebné prostředky ani vůli, aby předsedalo vojenské alianci. A většina Asiatů, mnoho Japonců nevyjímaje, by Japonsku jako vůdci podobné koalice v Asii nedůvěřovalo.

Jako první nutný krok k osvobození Japonska na naprosté závislosti na USA by současná japonská vláda pod vedením premiéra Shinzo Abeho ráda změnila svou pacifistickou ústavu.

Japonský relativizmus však vychází z nacionalistické ideologie, která se spíš kloní k ospravedlňování historických zvěrstev, než aby v nich hledala poučení. Tento samotný fakt Japonsko diskvalifikuje z vedoucí role ve vojenském sdružení.

Zatímco by tedy mohlo být na čase přehodnotit světový pořádek, který vyvstal na troskách 2. světové války, je nepravděpodobné, že k tomu za Trumpova prezidentství dojde spořádanou a promyšlenou cestou. Jeho zvolení spíš připomíná zemětřesení, které uvolní nikým nekontrolovatelné síly.

Eroze Pax Americana

Místo povzbuzení Japonců, aby začali zodpovědně přemýšlet o kolektivní bezpečnosti, oslovuje Trumpova lhostejnost spíš nejnižší pudy panice propadajících nacionalistů. Ani Evropa není v situaci, ve které by byla schopna čelit výzvě způsobené erozí Pax Americana. Bez silnějšího pocitu panevropské solidarity se evropské instituce stanou brzy bezvýznamné, případně nebudou nadále vůbec existovat. A právě tento pocit solidarity nahlodávají demagogové v současné době s očividným úspěchem.

Pokud je nějaký důvod k optimizmu, nenalezneme ho současnosti v liberálním demokratickém světě, ale v hlavních městech jeho nejmocnějších nepřátel: v Moskvě a Pekingu. Zdá se, že zvolení Trumpa představuje minimálně z krátkodobého hlediska pro ruského prezidenta Vladimíra Putina a jeho čínského kolegu Si Ťin-pchinga dobrou zprávu. Bez věrohodného amerického vedení nebo silného spojenectví demokratů toho ruským a čínským ambicím brzy nebude stát mnoho v cestě.

V příštích letech to možná ještě nepovede ke katastrofě. Rusko a Čína budou hranice své moci rozšiřovat spíš pomalu, krůček po krůčku: dnes Ukrajina, zítra třeba Pobaltí; nyní Jihočínské moře, později Tchaj-wan.

Kroky se budou stupňovat, až toho bude jednoho dne moc. Pak se může stát vše. Velké mocnosti upadají často do velkých válek. To není na začátku roku důvodem k znepokojení, ale rozhodně to také není důvodem k optimizmu.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: