Gilles Kepel: „Džihádisté milují extrémní pravici“

Anne-Sophie Friedelová vedla pro Spolkovou centrálu pro politické vzdělávání rozhovor s francouzským politologem a specialistou na současný islámský a arabský svět Gillesem Kepelem o kořenech terorizmu ve Francii.

Pane profesore, Francie je zasažena džihádisticky motivovanými teroristickými útoky,  jejichž pachatelé jsou ve většině případů Francouzi. Předpovídal jste takovou situaci?

To, co v současné chvíli zažíváme, pro mě není žádným skutečným překvapením. Od r. 2005 sleduji vývoj „třetí generace džihádizmu“, jak ji nazývám, která rekrutuje evropské muslimy, aby prováděli útoky především v Evropě. Jejich cílem je rozdělení evropské společnosti a v jejím středu rozpoutat boje o enklávy, které by měly vyústit v jistý druh občanské války, aby posléze na troskách zničené Evropy mohla vyhlásit kalifát.

Tehdy zveřejnil syrský inženýr Abu Musab al-Suri na internetu „výzvu k celosvětovému islámskému odporu“, 1600 stránek dlouhý pamflet, navrhující zespodu organizované sítě džihádistů, využívající jednoduché prostředky, jako třeba aut k vjíždění do lidí, nebo kuchyňských nožů, rour.

Jak k tomuto strategickému přizpůsobení došlo?

První fáze moderního džihádizmu začala se sovětskou invazí v Afghánistánu v r. 1979 s bojem mudžahedínů. Po jejich velkém úspěchu, po stažení Rudé armády v r. 1989, se džihádističtí bojovníci ve svých domovských zemích pokusili o svržení „nevěřících“ vlád. Ale v Indii, Alžírsku, Egyptě a Bosně tento džihád selhal.

Usáma bin Ládin a Nabil Sahraoui, kteří spolu v Afghánistánu bojovali proti Sovětům, si to vysvětlovali tím, že se široké masy obyvatelstva k džihádistům nepřipojily ze strachu před lokální mocí – potažmo ze strachu ze západních vlád, především USA, které tyto vlády podporují. Z toho usoudili, že džihádistický boj musí místo na blízkého nepřítele směřovat na vzdáleného nepřítele.

A to vedlo k útokům z 11. září.

Přesně, to byl vrchol druhé fáze. Útok měl vyprovokovat USA, aby vyslaly své jednotky do Afghánistánu a Iráku, kde měli Američané utrpět nový Vietnam. Vše bylo naplánováno do nejmenšího detailu. Al Káida je organizována jako pyramida, zeshora dolů. Bin Ládin zaplatil letenky atentátníků, letecké tréninky a tak dále – a 11. září běželo vše jako na drátkách. Ale znovu nedošlo ke kýžené mobilizaci davu, který by se postavil za džihádisty. To byl okamžik, ve kterém se vyvinul nápad k síťové reorganizaci džihádizmu, který necílí ani blízkého, ani na vzdáleného nepřítele, ale na Evropu, která leží přesně uprostřed.

Proč Evropa?

Noví džihádisté považují Evropu za slabinu Západu. Není vojensky organizovaná, má velké muslimské skupiny obyvatelstva a nachází se v geografické blízkosti k islámskému světu.

Jaké faktory usnadnily džihádizmu třetí generace cestu?

V lednu r. 2005 představil Abu Musab al-Suri na internetu svůj manifest. 3 týdny na to byl založen YouTube a tím začala nová digitální doba. Od tohoto okamžiku může každý produkovat svůj digitální obsah a propojovat se po internetu. Stejným způsobem vzdáleně koordinoval Rachid Kassim z Daesh (neboli tzv. ISIS, pozn. překl.) prostřednictvím zakódovaného messengera Telegram atentáty v Magnanville, Nice a Saint-Etienne-du-Runway a koordinoval tři mladé ženy, které chtěly v září odpálit automobilovou bombu před Gare de Lyon v Paříži.

Tuto kulturní revoluci džihádizmu tajné služby zcela zaspaly. Vůbec ji nebraly vážně a dlouho věřily, že se decentralizovaně ovládané buňky navzájem vymažou.

Dlouho také podceňovaly inkubační působení věznic. Tam se odehrávalo spojení druhé a třetí džihádistické generace. Jeden příklad za všechny: aktivista al Káidy Džamel Beghal, který chtěl v r. 2001 vyhodit do povětří americké velvyslanectví v Paříži, měl být během svého uvěznění ve Fleury-Mérogis, největším evropském vězení na jihu Paříže, v naprosté izolaci. Oknem však mohl komunikovat s osazenstvem cely, která se nacházela pod ním. Tam se nacházeli Chérif Kouachi, bývalý džihádista, který byl zadržen, když chtěl odjet do Iráku, a Amedy Coulibaly, drobný kriminálník z pařížského jihu – dva atentátníci z ledna 2015.

Dalším faktorem je rozšíření salafizmu v Evropě. Během války v zálivu v r. 1990 podporovalo mnoho arabských muslimů Saddáma Husseina proti Saudům. Poté v Evropě vzniklo mnoho salafistických misií, které měly za úkol „wahhabizovat“ tamní muslimské obyvatelstvo a udělat z nich spojence. Salafizmus je postaven na naprostém kulturním odloučení od všech liberálních mravů západní společnosti. To ještě nutně nemusí vést k násilí, staví to ale základy, které mohou přechod k násilí umožnit, například pokud určitý imám nebo určitá sociální skupina osloví někoho, kdo je odpovídajícím způsobem predisponován.

Jak se mohl salafizmus ve Francii uchytit?

K tomu došlo především u dětí muslimských přistěhovalců, na které ve velkých francouzských ohniscích s místy až 40% nezaměstnaností mladistvých čekají neperspektivní vyhlídky. Kdo nemá správné kontakty, je zcela bezvýznamný, a přesně to mnoho z mladých lidí zažívá. Ve svém okolí vidí, že je vzdělání k ničemu – jako dítě s vaničkou se pak lehce vylijí i s tím spojené hodnoty. Salafizmus zde nabízí ideální alternativu k právnímu i společenskému systému, který se vzhledem k situaci zdá mladistvým úplně mimo.

Této ideologii ale nepropadají pouze děti přistěhovalců. Údajně je až čtvrtina přívrženců takzvaného Islámského státu konvertitů.

To je opravdu nejvyšší podíl, s jakým jsem se za 35 let své práce u podobného hnutí setkal.

Jak si vysvětlujete atraktivitu salafizmu a dokonce džihádizmu u těchto mladých lidí?

Při pozorování jednotlivých případů vyniká zejména absence otce. Často je to tak, že se finančně slabá matka samoživitelka byla nucena přestěhovat do znevýhodněné čtvrti, kde je zkrátka mezi mladými lidmi většina muslimů. Děti se tam resocializovaly a v rámci svých vrstevníků a nových vzorů našly možnost bojovat proti anomii, v tomto případě proti absenci otce. Teď platí zákon tzv. peergoup, a to je případně šaría ve své salafistické variantě, která se strukturálně staví proti pociťované anomii ve společnosti.

Džihádizmus je tedy svým způsobem druh protestu mladistvých, kteří ztratili orientaci?

Ano, džihádizmus je výrazem odmítání společnosti. Neomezuje se ale pouze na to. Je živen ideologií a přáním změnit lidstvo násilím k návratu do zcela z historických kořenů vytržené ideologii 7. století, založené na salafizmu. Paradoxně bychom si mohli myslet, že to je revoluční model, ale na kulturní i morální rovině je hluboce reakcionářský.

Koneckonců si jsou všechna revoluční hnutí svým způsobem podobná. Když například srovnáme video a konspirační traktáty extrémně pravicového uskupení kolem Alaina Sorala s džihádistickou propagandou, najdeme velké podobnosti v použitém jazyku i symbolice. Ale nejsou vedeny stejnými idejemi.

O tom vedete velmi žhavou debatu s politologem Olivierem Royem.

Roy redukuje džihádizmus na nihilistický fenomén a zastává názor, že je islám instrumentalizován lidmi, kteří se vůbec nevyznají. Ale když se lidé stávají džihádisty, jsou zcela pohlceni atmosférou a „salafizací“ světa.

Je zásadní tomu porozumět. Proto je také důležité umět arabsky, abyste mohli toto náboženství číst a uchopit jeho kulturní rozměr.

Pokud mohl salafizmus ve Francii tak zesílit, ztratily etablované francouzské muslimské instituce vliv?

Rozšíření salafizmu ve Francii se urychlilo po předměstských potyčkách v r. 2005 a s dorůstáním generace mladých francouzských muslimů. Předtím islámskému diskurzu dominovali především tzv. blédardi, kteří se do Francie přistěhovali ze zemí Maghrebu a byli ovlivněni Muslimským bratrstvem. Tato generace se sjednocením islámských organizací ve Francii (Union des organisations islamiques en France, UOIF) pokusila vystavět muslimskou organizaci, která by vstoupila do dialogu se státem.

Mnoho dnešních mladých muslimů má ale pocit, že jim Francie nenabízí žádné šance. Nejsou schopni se identifikovat se společností a stát odmítají.

Pochází odtamtud nenávist, která udělala z Francie cíl džihádistů?

Je to přinejmenším jeden z faktorů. Jiným faktorem je „retrokoloniální fenomén“, silný odklon od bývalé koloniální velmoci Francie, která v očích mnohých daklasovala generaci jejich rodičů. Vzpomeňme si, jak Mohammed Merah zastřelil židovské děti spolu s jejich učitelem ve škole Ozar Hatorah v Toulouse 19. března 2012, tedy na den přesně 50 let po uzavření příměří, kterým skončila alžírská válka. Tím na půdě bývalé metropole Francii opět vyhlásil válku a jeho matka jásá, že dostal Francii do kolen.

Ve věci koloniální minulosti se ve Francii tváříme, jako by se nic nestalo. Přitom je i současná Francie produktem této koloniální říše. Ještě dnes doznívá velký mýtus, že se prostřednictvím školy může stát Francouzem každý. Francouzská společnost si doslova nábožně hýčká mýtus laické integrace, která však v současnosti nefunguje.

Selhala tedy Francie jako přistěhovalecká země?

Tváří v tvář džihádizmu tomu minimálně dnes každý věří. Před 30 lety byla francouzská společnost celkově lépe integrována, ale tehdy byla i nižší nezaměstnanost. Dnešní mladá generace vnímá sociální rozdíly, která jsou ještě násobeny kulturní propastí salafizmu.

Jakou roli zde hraje francouzský laicizmus, tedy důsledné odloučení církve od státu? Projevuje se vyloučení náboženství z veřejného života, který dopadá nejvíce na muslimy, jako překážka v integraci?

V současné době se skoro všude po Francii nachází mešity. Nelze tedy říct, že by Francie bránila projevům náboženského vyznání na veřejnosti.

Přesto se pořád diskutuje, jestli především v osobní rovině nepůsobí laicizmus diskriminačně.

Nejprve zde šlo o nošení pokrývky hlavy zejména na státem financovaných školách. V r. 1989 se UOIF chopila iniciativy: muslimskému obyvatelstvu ve Francii musí být umožněno na osobní rovině dostát nároků svého náboženství – například nošením šátku u žen. Tato otázka školní soužití doslova otrávila, neboť jejím cílem nebylo pouze vyjádření víry, ale také demonstrace moci za účelem získání kontroly nad školáky a vytvoření protiváhy ke školskému systému.

Nejvyšší francouzský správní soud se tehdy vyjádřil dost legalistickým způsobem a omezil se na konstatování, že je třeba zamezit nošení šátku pouze v případě omezení veřejného pořádku. Z toho vycházelo mnoho protichůdných soudních rozhodnutí, až v r. 2003 laicistická komise pod předsednictvím Bernarda Stasiho rozhodla, že je třeba ostentativní nošení náboženských symbolů ve škole zakázat, ať už se jedná o šátek, kříž nebo jarmulku.

S podobnými argumenty se v létě pokusilo několik starostů zakázat na jihofrancouzských plážích burkini.

„Aférou burkini“ si Francie od velké části mezinárodní veřejnosti vykoledovala kritiku. Do té doby bylo na terorem souženou Francii pohlíženo jako na oběť. Nyní vypadá Francie jako jistý druh gulagu, ve kterém je stalinizmus nahrazen aplikací laicizmu na muslimy.

Samozřejmě že je tato záležitost trochu delikátní, ale je zároveň také hodně zajímavá: spadá do léta, kdy je obyvatelstvo více či méně odhalené. Uprostřed této nahoty se objeví černě zahalené ženy a to na místě nejnovějšího traumatu, atentátu v Nice. To je fenomén, který vyvolává strach.

Městské výnosy zákazu burkin jsou tedy nejprve reakcí na strach lidí a vycházejí z předpokladu, že by mohlo dojít k napětí. Zároveň však postrádají právní základ, neboť od r. 2011 je zakázáno zahalování obličeje na veřejnosti. Nejvyšší francouzský správní soud tyto výnosy také zrušil. Vedle právního rozměru tu však je i politický rozměr, instrumentalizovaný islamistickými hnutími.

To znamená?

Za celou diskuzí o islámofobii, která se strhla okolo „aféry burkini“, stojí cílené odmítání Muslimského bratrstva bavit se o atentátech. Místo toho se považují za společenství obětí, které musí držet při sobě.

To můžeme nyní pozorovat i s ohledem na volby: formuje se volební lobby, které bude kandidáty parlamentních voleb 2017 posuzovat podle toho, jestli jsou nebo nejsou islámofóbní. Samozřejmě je to legitimní, ale zároveň to je jednoznačně v rozporu se základem demokratického laicizmu národa. Atmosféra po teroristických útocích je využívána k vyvíjení kolektivních strategií sociální kontroly.

Bez ohledu na lokální rovinu a odhlédneme-li od „aféry burkini“, považujete odpověď vlády na džihádistické ohrožení Francie za přiměřenou?

Původní problém spočívá v tom, že úřady dlouho nerozuměly myšlenkovým a funkčním pochodům džihádizmu třetí generace. Teprve teď se začínají přizpůsobovat.

Atentáty ve Francii spáchaly většinou osoby, které byly úřadům známy.

Počet podezřelých ze spojení s DAESH dnes čítá minimálně 12.000 osob. Co s nimi chcete dělat? Všechny tyto osoby nelze soustavně sledovat, to přesahuje kapacity státu.

Momentálně úřady především reagují na to, co se stane, ale i džihádizmus třetí generace má své slabiny.

A které to jsou?

Jednak neexistuje mnoho skupin. Proto vyslal Rachid Kassim v září i ženy. To mu přineslo velké těžkosti: salafistickými kruhy blízkými DAESH byl proto označen za odpadlíka, protože vystavil cudnost žen boji. Jsou například známy fotografie z jejich zatčení, na kterých je vidět jedna ze tří zahalených žen, jak ji policisté táhnou za paži – to je pro salafisty čirý horor: nečistý policista se dotýká čistého těla dobré salafistické muslimky.

Za druhé nejsou aktéři vycvičeni. Například 13. listopadu 2015 měli tři atentátníci v Sait-Denis odpálit své sebevražedné vesty během přátelského utkání Francie s Německem uvnitř Stade de France a vzít tak s sebou na smrt možná tisíce lidí. Nálože ale nebyly obzvlášť dobře vyrobeny a vybuchly dříve, protože se lidé potí a jejich teplota stoupla. A útočníci především neměli ani lístky na utkání – u al Káidy by byly vstupenky zajištěny dlouhou dobu předem.

Kromě toho se dopouštějí strategických chyb. Za cílený útok na redakci Charlie Hebdo džihádisté ještě sklidili velké uznání, ale 13. listopadu a také během masakru v Nice zabili velmi mnoho muslimů. To není příliš prospěšné pro identifikaci s útoky. A i když se džihádisté sami prohlašují za mučedníky ve jménu islámu, neodstartují podobné činy žádnou vůli k mobilizaci, ale o tu i nadále jde.

Přesto v současné době hrozí nebezpečí vyhloubení propasti v identifikaci se společností, v jejímž důsledku bude muslimům upíráno právo být Francouzi, a kteří tak budou politicky a sociálně stále víc odsouváni na okraj. Jak ve Francii tak v Německu se to projevuje nápadným nárůstem hlasů pravicových extremistů.

Což se zase hodí džihádistům.

Samozřejmě. Džihádisté extrémní pravici milují, protože je utvrzuje v tom, že je francouzská společnost beztak rasistická, elitářská a xenofobní a že integrace není nic jiného, než mýtus.

Jak se vláda snaží tomuto narůstajícímu rozdělení společnosti čelit?

Nacházíme se už uprostřed předvolebního boje a kandidáti na úřad prezidenta se dopouštějí jedné voloviny za druhou. Stojíme před opravdovou národní výzvou a ta netkví v lovení hlasů a ještě větším rozdělení společnosti. Co potřebujeme, je upřímná diskuze, co tato výzva způsobená džihádizmem opravdu znamená.

A jak případně zacházet s džihádisty ve smyslu deradikalizace?

Na to se mě v Německu hodně ptají. Ale abychom se mohli začít bavit o deradikalizaci, musí napřed být jasné, co je radikalizace. A to zatím nemáme vyjasněné. V nouzi zaplatily francouzské úřady horentní sumy šarlatánům, kteří vzbudili víru, že se dá problém léčit náplastí a aspirinem.

Co nyní považujete za nutné?

Mojí úlohou je diagnóza. Jako akademický pracovník analyzuji a vysvětluji, ale neléčím. Na základě diagnózy – i když se o ní vedou spory a přesně to se děje – následně mohou stavět tvůrci politických rozhodnutí. Tak to ostatně funguje i v medicíně: když dojde k pandemii, investují se miliardy do výzkumu. Až pak se hledá terapie.

V tomto případě se ale neinvestovalo vůbec nic. Ve Francii se výzkum arabského světa během posledních dvou volebních období utlumil. Ve Sciences Po Paris se dokonce zcela zastavil – 7 posledních let už nikoho nevyučuji.


gilles-kepelGilles Kepel (nar. 30 června 1955) je francouzský politolog a odborník na islám a současný arabský svět. Je profesorem na Sciences Po Paris a členem Institut Universitaire de France. Promoval z arabštiny a filozofie a získal doktoráty ze sociologie a politologie. V r. 1994 také přednášel na New York University a v r. 1995 na Columbia University. V letech 2009 – 2010 byl předsedou Philippe Roman Chair v oboru historie a mezinárodních vztahů na London School of Economics. Pravidelně přispívá do deníků Le Monde, The New York Times, La Repubblica, El Pais a několika arabských sdělovacích prostředků (zdroj: Wiki). Je také autorem mnoha odborných a populárně naučných knih.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: