Máme maximálně rok na to, abychom uhájili americkou demokracii

Lze éru Donalda Trumpa srovnat s 30. lety? Historik Timothy Snyder o poučení z dějin a tom, jak bychom nyní měli reagovat. Rozhovor pro Süddeutsche Zeitung vedl Matthias Kolb.

Timothy Snyder je expertem na holocaust a dějiny východní a střední Evropy. Jeho knihy Bloodlands (z r. 2010) a Black Earth (2015) byly přeloženy do 20 jazyků. Obě vyšly i česky pod tituly Krvavé země a Černá zem, další najdete např. zde. K americké politice se historik nikdy nevyjadřoval – aspoň do té doby, než se do politiky dostal Donald Trump. V jedné kavárně v New Havenu, kde přednáší na Yaleově univerzitě, vysvětluje, proč musí Američané zůstat ostražití a proč se mají zajímat o 30. léta.

Süddeutsche Zeitung: Donald Trump je nyní dva a půl týdne prezidentem. Jaká poučení z tohoto začátku plynou?

Timothy Snyder: Musíme akceptovat, že ho instituce nezkrotily. Od června 2015 jsme si namlouvali, že se nestane kandidátem; a pokud přece jen ano, bude vystupovat umírněně. Pak jsme si říkali, že Trump volby prohraje, a pokud přece jen zvítězí, pak ho úřad změní. Tak argumentuje Obama. Ale pro Trumpa jsou instituce a zákony překážkami, které mu stojí v cestě a které chce odstranit. Jde mu jen o sebe, ne o občany.

Pro online magazín Slate jste napsal článek, ve kterém srovnáváte politickou kariéru Donalda Trumpa se vzestupem Adolfa Hitlera. Kam tím míříte?

Ve svém textu jsem nepoužil žádná jména, ale stručně jsem vylíčil, jak se dostal Hitler k moci a mnoho lidí poznalo, že jim to přijde povědomé. Jde o kandidáta, který mistrně využívá nová média a pro které jsou pocity důležitější než fakta. Vím, že jsou přirovnání k Hitlerovi v Německu tabu, proto jasně říkám: nechtěl jsem postavit oba na stejnou rovinu a nechtěl jsem provokovat. Američané věří, že jsme výjimečný národ a že žijeme mimo dějiny. Myslí si, že: „Máme svobody, protože milujeme svobodu. Milujeme svobodu, protože jsme svobodní.“ Tato argumentace v kruhu přehlíží, že naše dnešní dilema není nové.

Na příkladu Výmarské republiky?

Chtěl jsem svým spoluobčanům připomenout, že už před námi selhali i jiní inteligentní lidé. Pokud víme, proč Němci ve 30. letech nedokázali zabránit tomu, aby celá společnost přišla o svá práva, můžeme z toho vyvodit jisté závěry.

Jedná se tedy o podobnou situaci?

Ne vše je stejné. Stav amerických médií je horší, neboť je vše velmi koncentrované. V Německu byl před usměrněním médií daleko větší počet novin. Tehdy lidé daleko delší dobu udrželi pozornost. V porovnání s Německem jsou Spojené státy země s obrovskou rozlohou, ve které existuje bezpočet regionů s velkým blahobytem. Navíc je americké hospodářství daleko více propojené se světem. Naší velkou výhodou ale je, že víme, k čemu došlo ve 30. letech. Tehdy lidé tento varující příklad neměli.

Jak jste poznal, že toho Američané o 30. letech moc nevědí?

V r. 2011 jsem se svou knížkou „Bloodlands“ cestoval po Státech a zjistil jsem, že mnozí už zapomněli, že za Stalina existoval teror. To mě překvapilo, protože se za studené války o zvěrstvech Sovětského svazu hodně mluvilo. Tehdy jsem si poprvé pomyslel, že pokud zapomeneme na miliony mrtvých, co vše jsme ještě schopni zapomenout? Američané sice vědí o holocaustu, ale vědí už málo o jeho kontextu. Paralely zůstávají skryté. Pokud dnes někdo mluví o fašizmu, vždy se ptáme: „Nosí hákový kříž? Zabil 6 milionů lidí?“ Odpověď samozřejmě zní „Ne“, a tím je to odbyto. Protože jsme před 25 lety ohlásili „konec dějin“ (narážka na Fukuyamův pojem Konec dějin – pozn. překl.), vyrostla celá jedna generace, aniž by k těmto událostem měla nějaký vztah.

Existovaly takové poznatky už dříve?

My Američané jsme toho už kdysi věděli více. Ve 30. letech byli exkomunisté, ve 40. letech přišli uprchlíci ze střední Evropy a v 50. letech se „Cold War Liberals“ zamýšleli nad tím, co představuje fašizmus a komunizmus pro demokracii. Politická teorie tehdy byla důležitá, to ale pominulo. Mladí Američané se právě teď začínají o tato témata znovu zajímat. Musíme se ale zajímat především o 30. léta, neboť to lidé v Bílém domě dělají také.

Proč se díváte 80 let zpět?

Pro Steva Bannona, Trumpova vrchního stratéga, se tehdy USA odchýlily z pravé cesty. Amerika vybudovala sociální stát a intervenovala v Evropě, aby zastavila fašizmus. Nyní Bannon vidí šanci na korekci chyb prezidenta Franklina D. Roosevelta.

Bannon prohlásil, že chce, aby byla doba „tak vzrušující, jako ve 30. letech„. Působí mocněji než ředitel kanceláře Bílého domu Reince Priebus nebo Trumpův zeť Jared Kushner.

O takových bojích se také dozvídám jen z médií. Trumpova zahajovací řeč ale byla extrémně ideologická. Když v předvolební kampani poprvé použil spojení „America First“, byl dotázán: „Víte, že v sobě tento termín nese historický náboj a představuje Ameriku, která nebojuje proti národnímu socializmu, která se definuje jako bílý národ a která se izoluje od světa?“ Trump odpověděl, že to pro něj je novinka. Když teď permanentně opakuje „Amerika především“, je to poselství. A Bannon ví velmi dobře, že tento pojem vzývá alternativní Ameriku.

Když se Bannon označuje za leninistu, rozumí vůbec Američané tomu, co tím myslí?

Obávám se, že ne. V Americe panuje názor, že je třeba v pravidelných časových intervalech rebelovat. To pochází od Thomase Jeffersona a americké revoluce. Nerozlišuje se ale mezi protestem proti nespravedlnosti a mezi svržením politického systému. Odhlédneme-li od černochů, žili Američané vždy v právním státě a vycházejí z toho, že tomu tak bude na věky. Nemají vůbec tušení, jak hodně by se jejich život změnil, kdyby najednou vládla zvůle. Když Bannon říká, že by chtěl stát zničit, tak si to mnozí nedovedou představit. Obávám se, že většina Američanů nerozeznala vážnost situace a že to považují pouze za další rebelující fázi.

Trump má ve své pracovně portrét Andrewa Jacksona. 7. americký prezident byl také populista. Ale zdá se, že lidé kolem něj mají daleko rozsáhlejší agendu.

Ve stejném rozhovoru, ve kterém mluví o „vzrušujících 30. letech“, se Bannon vyznává, že operuje v temnotě. Jako vzory jmenuje Satana a Darth Vadera a doufá, že ho liberálové a média chápou špatně: „Pomáhá nám, když jsou slepí a nevidí, kdo jsme a co děláme.“

Na Mezinárodní den památky obětí holocaustu zveřejnil Bílý dům prohlášení, ve kterém nebyli vyjmenováni Židé. Nejprve to vypadalo na chybu, později však bylo potvrzeno, že šlo o záměr.

V Americe jsou holocaust a vylodění amerických jednotek v Normandii jedinou možností o této minulosti mluvit – a o americké zodpovědnosti vůči světu. Bannon tuto dobu záměrně zamlžuje, když tvrdí: „Tehdy trpělo hodně lidí, nejen Židé.“ Pokud se prosadí pohled, že během 2. světové války trpělo také mnoho jiných lidí a stejně pořád a  všude trpí mnoho lidí, oloupíme Ameriku o tento úhel pohledu.

Liší se německé a americké vnímání holocaustu?

Řekl bych to takto: v rozhovoru s německými novináři zdůrazňuji ty aspekty holocaustu, které Němci přehlíží nebo jim nepřiřazují takovou důležitost. To může vést k tomu, že Němci přehlíží hlediska historické zodpovědnosti a vyvozují dost úzce viděná ponaučení. Oproti tomu Američané vyvozují z holocaustu politické závěry zaměřené na současnost. Musíme přemýšlet, jak lze dnešní zacházení s muslimy přirovnat k tehdejšímu zacházení s Židy. Trumpova současná politika je provokací: má sloužit k vyvolání události, jako byla vražda německého diplomata Ernsta Eduarda vom Ratha v Paříži 7. listopadu 1938. (Poznámka redakce: 17letý Herschel Grynszpan sice 7. listopadu vom Ratha postřelil, ten ale svým zraněním podlehl až 9. listopadu.) Tohoto činu využil nacistický režim jako záminku listopadových pogromů. Ta podobnost je hrozivá.

Koncem roku jste na Facebooku zveřejnil seznam20 poučení, které nám dalo 20. století, abychom přežili Trumpovu Ameriku„. Poprosili vás studenti o tuto radu?

Ne, to nebylo tím důvodem. Počítal jsem s těsnou porážkou Trumpa a v r. 2016 jsem opakovaně psal o tom, jak silně mi Trump připomíná vývoj v Rusku. Nikdy předtím jsem o USA nepsal, ale zde jsem mohl něco nabídnout. Vím, co se právě odehrává ve východní Evropě a znám dějiny 20. století, z kterých se můžeme poučit. Chtěl jsem něco udělat, protože nyní musíme být aktivní všichni.

Vaše první rada zní: „Nepodřizujte se předčasně!“ Nabízíte tipy na knihy a doporučujete častěji odkládat chytré telefony. Jako varování do budoucna dále zmiňujete požár Říšského sněmu. Jak by měla reagovat veřejnost po teroristickém útoku?

Američané rádi používají pojem „playbook“, což je metafora ze sportovního prostředí. Momentálně pozoruji playbook z 30. let: vybereme nikoho neohrožující společensky integrovanou menšinu a učiníme ji odpovědnou za globální ohrožení. To, co se tenkrát dělo s Židy, se nyní děje s muslimy. Do tohoto playbooku také patří využívání katastrof ve svůj prospěch, například k vyhlášení výjimečného stavu. Když známe dějiny, na tyto levné triky neskočíme. Místo toho odpovíme: „Pane Trumpe, slíbil jste, že něčemu takovému zabráníte. Selhal jste a proto o to více potřebujeme naše práva.“

Vraťme se ještě ke Stevu Bannonovi. Když haní svobodu tisku a média označuje za „opozici“, pak to není omylem.

Kdo takhle mluví, má v úmyslu změnit režim. V současném systému jsou opozicí republikánů demokraté. Kdo považuje vládu za stranu a tisk za opozici, ten mluví o autoritativním státu.

V souladu s tím nadává Trump na Twitteru demonstrantům výrazy jako „placení protestující“ a „bitkaři“. 

To je strategie ruského prezidenta Vladimíra Putina. Diskreditují lidi, kteří stojí za důležitými hodnotami republiky. Trump s demonstranty nemusí souhlasit. Ale pokud jim upírá právo protestu, které zaručuje ústava, nebo šíří lži, signalizuje: „Chceme systém, ve kterém to už nebude možné.“ Ukázkou je něco zcela konkrétního. Nové autoritářství chce vzbudit pochyby o realitě. Lidé mají dát přednost smyšlenkám před skutečností. Sedí na pohovce, čtou tweety a myslí si: „Všichni demonstranti jsou rváči.“ Přitom je v demokracii normální kvůli svým zájmům vyjít do ulic. Trump ale chce vynutit jiné chování: „Zůstaňte na pohovce, čtěte moje tweety a jednoduše přitakávejte.“ To je psychologie změny režimu.

Mnoho občanů se přívalem zpráv cítí zahlcena, stejně to vnímá i mnoho Němců. 

I to je pro nové autoritáře typické. Zahltí nás špatnými zprávami, abychom pak došli k názoru: „Co už s tím mohu dělat?“ Proto radím číst zprávy jen jednou denně, a to soustředěně po 30 minut. Každý by si měl vybrat oblast, která mu leží na srdci a ve které se vyzná: změna klimatu, svoboda tisku nebo uprchlíci. V té věci by se měl angažovat a informovat co možná nejvíce lidí o důležitosti institucí. I jednotlivé státy Unie získávají na důležitosti. Nikdo nemůže udělat vše, ale každý k tomu může přispět.

Od složení prezidentského slibu demonstrovaly ve stovkách měst miliony lidí. Mínění Trumpových fanoušků se nemění. Podle jednoho průzkumu podporuje Trumpův zákaz vstupu muslimů těsná většina Američanů. Chce to více trpělivosti, nebo jsou protesty neúčinné?

Jde o různé věci. U zákazu vstupu muslimů jde o to, aby lidé ukázali, že nepřipustí, aby byla určitá skupina lidí stigmatizována a oddělena od zbytku společnosti. Protesty na letištích nemají oslovit Trumpovy příznivce, ale Bílý dům: „Poznali jsme,co máte za lubem a jsme proti této logice.“ Poučení z r. 1933 zní, že je třeba pasivní většiny, která se neozve. Komunikace s Trumpovými fanoušky je těžší, to vyžaduje čas. Od voleb uplynuly 3 měsíce, v tomto kontextu vidí svět a doufají v lepší život. Brzy jedu do Ohia, kde na toto téma budu mluvit. Musíme odbourat polarizaci, kterou internet zesiluje: každý má názor na vše a nikdo už s nikým nemluví.

Povzbuzujete své studenty, aby jezdili do konzervativních států?

Mnozí to už dělají. Jeden student jel vlakem na hranice s Mexikem, aby mluvil s cestujícími. Pravda je složitější, než si myslí v New Yorku. Nesmíme Trumpovy voliče odbýt s tím, že jsou to rasisté, protože mnozí jimi nejsou. Stejně tak není každý, kdo protestuje proti němu, hrdinou. Mnoho mužů, kteří nyní hlasovali pro Trumpa, předtím volilo Obamu. Bez nich by nebyl žádný černošský prezident. Máme velkou sociální nerovnost  a následky globalizace, které se nedají lehce zamluvit. Ne všichni Trumpovi příznivci to umí vyjádřit, ale jejich starosti jsou oprávněné a demokraté je ignorovali. Proto byl Bernie Sanders tak úspěšný. Mnoho Trumpových fanoušků by volilo Bernieho Sanderse.

Na Facebooku se lze často setkat s příspěvky, které vzývají konec Trumpova prezidentování. „Už jen tři roky, jedenáct měsíců a dva týdny.“ Co dává naději vám?

Musíme si sami sobě dodat odvahu, protože žádné pozitivní signály z Bílého domu nebo od republikánů nepřicházejí. Konzervativci musí s obranou republiky pomoct, ale jen hodně málo je ochotno to udělat. Američané zareagovali rychleji, než jsem si myslel. Pokud budou protesty trvat, Trump možná začne naslouchat. Ptal jste se na něco pozitivního, ale situace se přiostřila. Máme maximálně rok, abychom uhájili americkou demokracii.

(Pozn. překl.: překlad vychází z německé, mírně zkrácené verze rozhovoru. Rozhovor najdete na serveru Süddeutsche Zeitung i v anglické verzi.)


timothy-snyderI u nás dobře známý americký historik Timothy Snyder (ročník 1969) se specializuje na holocaust a dějiny střední a východní Evropy. Absolvoval Brown Univesity a doktorát získal na University of Oxford, je členem think tanku Council of Foreign Affairs. Snyder je také autorem pěti knih a spoluautorem dvou dalších. Jeho články vychází v International Herald Tribune, The Nation, The New Republic, Eurozine, Tygodnik Powszechny, Chicago Tribune a dalších periodikách. V současné době přednáší na prestižní soukromé Yaleově univerzitě v New Havenu.

 



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: