Francie nabízí recept i na naše problémy: revoluci

Francouzská pátá republika skončí po těchto volbách na smetišti dějin: šanci dostat se k moci má extrémní nacionalistka a pragmatický Evropan. Oba jsou radikálně odlišní. Situace ve Francii s sebou nese i paralely k České republice. Byla by pro nás francouzská cesta řešením? Komentář Christiana Wernickeho pro Süddeutsche Zeitung.

Francouzi to slovo milují, Němci se ho bojí: revoluce. Po ní v současnosti touží mnoho Francouzů. To, co se děje 2 měsíce před prezidentskými volbami, znamená přeskládání, nebo dokonce přeorání tradičního stranického obrazu Francie. Sice se nejedná o revoluci jako v r. 1789 s jejím svržením monarchie a gilotinou, ale přece jen: končí více než 50 let trvající systém, ve kterém se dva tábory – levý a pravý – střídaly u moci. A které se v současnosti dělí o prebendy a domýšlivost.

Jak tato revoluce roku 2017 dopadne, je děsivě otevřené. Hrozí, že Marine Le Penová, pravicová populistka a samozvaná velitelka všech „zapomenutých“, bude z francouzské systémové krize mocně profitovat. Podle průzkumů veřejného mínění má prvně šance vyhrát jak první tak i druhé kolo voleb. Demografové její vyhlídky ohodnotili 42 až 44 % za vzrůstající tendence. Její triumf by pro Francii znamenal katastrofu. Byl by také koncem sjednocené Evropy. Pro Německo by bez Francie začala éra osamělosti.

K tomu ale nemusí dojít. Evropa musí doufat, že stará záchranná brzda Francie ještě jednou bude fungovat: kumulované hlasování všech demokratů proti xenofobnímu, vůči Evropě nepřátelskému klanu. Podobně nebo aspoň z poloviny tak jako legendárního 5. května 2002: tehdy 8 z 10 Francouzů hlasovalo pro jistého Jacquese Chiraca, aby zastavili Jean-Marie Le Pena, biologického otce a politického kmotra současné šéfky Front national. Bohužel tento republikánský politický reflex od té doby hodně utrpěl. Revoluce by mohla strašně selhat.

Stará republika je mrtvá. A nikdo neví, co přinese nová.

Revoluce se však už zastavit nedá. Fádní systém dvou stran 5. republiky se rozpadl. Starým stranám utíkají příznivci, opotřebované pařížské hlavy – Nicolase Sarkozyho stejně jako Alaina Juppého, Françoise Hollanda a Manuela Vallse – už nechce nikdo ani vidět. Dokonce ani samotný korzet většinového volebního systému, který vlastně povoluje jen dva tábory, už není schopen starý pořádek zachránit. Ne 2 nebo 3, hned 5 doposavad nesmiřitelných proudů nastoupí do prvního dne voleb 23. dubna. A ať už bude za Le Penovou druhý kdokoliv, ten by měl být 7. května první.

Na okrajích politického spektra číhají dva extremisté, které přece jen mnohé spojuje. Marine Le Penová a krajní levičák Jean-Luc Mélenchon pěstují stejné pohrdání pro Evropu, oba propagují sociální jakožto ekonomický nacionalizmus. Socialisté jakožto republikáni vyslali do voleb dva kandidáty, kteří patří k radikálnímu křídlu svých stran. Levicový socialista Benoît Hamon směřuje pln utopie a s nadšením vládní stranu do opozice. A François Fillon, konzervativní expremiér, svému národu odkazuje reformní program sestávající z potu a slz. Arogantní nadutost, se kterou Fillon vyseděl skandál ohledně pochybných odměn pro svou manželku na postu parlamentní asistentky, republikána demaskuje jakožto posledního zástupce starých, oprýskaných pořádků.

Tím zůstává hodně místa na středu. Tam, kde ve světle stojí Emmanuel Macron. 39letý ministr hospodářství by chtěl a také může dokázat, co se zatím ještě nikdy nepovedlo: spojit konečně energii milionů umírněných konzervativců, socialistů a centristů, které zatím dělila nepřekonatelná propast mezi pravicí a levicí. Vítězství tohoto proevropského reformního hnutí není zdaleka jisté. Ale Macron přináší naději. Je autorem knihy s bezmezně odvážným názvem: „Révolution“.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: