Nenávist vůči „těm nahoře“

REKLAMA

Kdo se dere nahoru, patří k elitě. Být vzdělaný znamená být pomýlený. A tím jsme se už také dostali k tématu fašizmu. Od sociálnědemokratického kandidáta na kancléře až po populisty jsou si všichni zajedno: elita by měla odstoupit. To je ale žalostný omyl. Článek Jense Jessena pro Die Zeit.

Západní svět dobyla nová nadávka. Za co dříve mohli kapitalisté, vojenskoprůmyslový komplex nebo zkrátka a jednoduše bohatí a mocní, jsou dnes na vině elity. V tomto slově je obsažena obžaloba ze spiknutí proti pracující třídě, ale jeho obsah se posunul. Už ne faktická moc sama o sobě, ale i moc zdánlivá; ne jen peníze, ale také vzdělání a sociální postavení vyvolávají nenávist. Odvozený adjektiv elitářství tu zanechal svou polemickou významovou stopu: ti lidé se považují za něco lepšího a chtějí nám něco nabulíkovat. Nelibost z tohoto pojmu přímo křičí.

Neomylně je to artikulováno v předvolební rétorice nového kancléřského kandidáta německých sociálních demokratů SPD. Der Spiegel cituje slova Martina Schulze, že ho nezajímají „názory samozvaných elit, nýbrž mínění těžce pracujících“. Na otázku, kdo k těmto elitám patří, však nelze tak jednoduše odpovědět. Vždyť samotní politici nebo novináři, kteří se mezi ně běžně počítají, se na elity dívají s odporem a výhradami. „Evropská unie nemůže být utvářena pouze elitami“, varoval spolkový prezident Joachim Gauck ve svém posledním velkém projevu v Den Haagu. Protože „v Evropě pozorujeme rostoucí odcizení mezi politickými elitami a občany“. Tato myšlenka dorazila dokonce až do regionálních novin. Hamburský Abendblatt vyvozuje: „Nejnovější úspěchy extrémní pravice mají mnoho společného se selháním elit.“

Nepovažují sami sebe šéfredaktor, spolkový prezident a kandidát na kancléře, který byl mimochodem dlouhá léta prezidentem Evropského parlamentu, za příslušníky elit? Nebo to míní jako sebekritiku? Nebo jsou elitou jednoduše vždy ti druzí, na které lze něco svést, v tomto případě zodpovědnost za nárůst protievropských, nacionalistických a pravicově populistických nálad? Nejkřiklavější je tento protimluv mezi pomlouváním elit a vlastním sociálním postavením u Donalda Trumpa a jeho vládním týmem, který z valné většiny tvoří miliardáři a vysoce postavení generálové. Polemický pojem elit se zjevně ve velké míře odpoutal od svého sociologického významu. Během své inaugurační řeči mohl Trump nadávat elitám, aniž by sám upadl do podezření, že by tím myslel i sebe.

A co Martin Schulz? V tuto chvíli i on sází na nejasnost tohoto pojmu, který nedává tušit, zda se jedná o funkční elity, nebo vlastnické elity, o elity vzdělání nebo původu. Elity o kterých mluví, jsou „samozvané elity“, čímž je aspoň jasné, že jim nepřipisuje žádnou velkou píli, pouze konstatuje vlastnictví moci a to nezávisle na tom, jestli se tato moc opírá o intelektuální nebo morální kvalifikaci. Nejasnost pojmu elit, která vůbec jeho demagogické užívání umožňuje, vychází z historických epoch, ve kterých ještě byla privilegia původu, vlastnictví a politické kvalifikace pevně svázána. Například když prvorozený syn královské rodiny automaticky zosobňoval kvalifikaci k tomu být králem. A dokonce ve starých demokraciích, v antice stejně jako v Anglii, dlouho platilo, že teprve solidní vlastnictví půdy je dostatečnou zárukou nezávislosti politického úřadu, především nezávislosti na korupčním kšeftaření. Že bylo toto očekávání často zklamáno, je už jiný list papíru. Nicméně samotní příznivci Trumpa ještě i teď jásali, že se konečně našel prezident, který svůj úřad nezastává kvůli blahobytu.

V Německu nikdo z privilegovaného narození zvláštní kvalifikaci nevyvozuje. Opak ale platí v politickém prostoru: jen ten, kdo se vypracoval ze skromných poměrů, je považován za důvěryhodného zástupce lidu. V tomto smyslu se doporučil Frank-Walter Steinmeier na úřad prezidenta a zdá se, že Martin Schulz má díky svému provinčnímu původu a chybějící maturitě přímo klíčovou kvalifikaci. Posedlost, s jakou na to upozorňuje, se dá vysvětlit pouze strachem, aby díky své unijní kariéře přece jen nebyl za elitu považován.

Málo hovoří pro to, že by se této výtce vyhnul. V nenávistné rétorice evropských pravičáků, Front national stejně jako AfD, stačí pouhé delší působení v institucích EU k ocejchování za příslušníka elity. To samé platí pro národní vládní aparáty nebo hospodářské podniky. Z tohoto pohledu bude marné, když se Steinmeier, nebo třeba Martin Winterkorn (bývalý šéf automobilky Volkswagen, zapletený do skandálu s falšováním emisních hodnot, pozn. překl.), vymlouvají na svůj pracný vzestup. Jsou podezřelí už jen tím, že se jim to povedlo. Jak daleko se pojem elit odpoutal od veškerých vazeb na původ, na druhou stranu ukazuje, že se politici AfD nikdy mezi elity nepočítají, i kdyby v případě Beatrix von Storchové, rozené vévodkyně z Oldenburku nebo Alexandra Gaulanda, klasického vzdělance a dlouholetého kádru CDU, takové myšlenky jistě byly na místě.

Elita zde už nemá nic společného s kvalifikací, ta spíše diskvalifikuje. To platí především pro jakoukoliv formu vyššího vzdělání, vědu či kulturu. Známe opovržení, které chová Trump vůči profesorům nebo hollywoodskému prostředí, známe už téměř vražednou energii, s kterou Erdogan čistí turecké univerzity. Putinovo nebo Orbánovo pronásledování kritických nebo jen nezávislých intelektuálů je už notorické. I vůči svým obětem si tito demagogové a polodiktátoři připadají jako zástupci prostého lidu, i když svými kariérami a dlouhou životností ve vládních aparátech sami podezření z elitářství vyvolávají.

Tolerance jako poznávací znamení elit

Na nelogičnost a protimluvy nového chápání elit se bylo třeba podívat trochu hlouběji, abychom se zbavili jeho domnělé samozřejmosti a pronikli k jeho vlastnímu, prostému významu: k elitám patří ten, kdo zastává jiný názor. Obzvlášť elitářský je pak ten, kdo v jakémkoliv ohledu ještě sází na EU nebo dokonce, jako v případě Německa, má pochopení k přijímání uprchlíků. Tolerance je vlastností elit, obzvlášť špatnou vlastností je pak nedostatečná nenávist k islámu.

Viděno perspektivou AfD patří mladá matka samoživitelka nacházející se v prekérní situaci automaticky k elitě, jakmile vítá uprchlíky, zatímco podnikatel nebo profesor, obdarovaný dostatečnou mírou xenofobie, samozřejmě k elitě nepatří. Tento pojem nemá za cíl nic jiného, než všem politickým soupeřům podsunout tajnou příslušnost ke kastě, která vznikla za zády „těžce pracujícího lidu“. Kandidátovi SPD na úřad kancléře Schulzovi, který toto klišé dokonce převzal doslovně, můžeme s „myšlením“ těchto lidí, prototypů příznivců AfD, prorokovat ještě hodně zábavy.

Ve skutečnosti je ale Schulzova horlivost s jakou se tento pojem, který byl navržen, aby sociálním demokratům jako je on sám, upletl oprátku, snaží používat, spíš tragická. Protože daleko nebezpečnější než denunciační užívání výrazu elita pravými rozeštvávači je jeho lidový význam. Z lidu jsou tak v opozici k elitám vymýceny veškeré vyšší složky a ten začíná zjevně myslet jako maximálně nevzdělaná a vzdělání nenávidějící masa. Anebo jinak řečeno: mezi lid se pro AfD a její příbuzné může počítat jen ten, kdo zůstal hloupý a nevzdělaný – případně, pokud by přece jen nějaké zbytky vzdělání zůstaly, kdo patří k jejich příznivcům.

Tím jsme se dostali až k pilířům klasického fašizmu. Vzdělaný znamená být pomýlený. Nepomýlený je jen nevzdělanec. Hloupost a syrovost se stávají zdrojem bezprostředního vidění světa a dokonce jeho výbuchy násilí lze interpretovat jako prýštění přirozené čistoty srdce, pokud se vraždící lůza projeví jako dostečně nevzdělaná. Někteří si to nepřipustí a budou proto popírat, že taková fašistická klišé mohla znovu získat politický vliv. Je to ale možné. Protože ona základní myšlenka je daleko starší a patří téměř k jádru naší západní civilizační kritiky: je to idea ušlechtilého divocha, kterému jsou právě proto, že zůstal nedotčen kulturou, naivně přičítány vyšší a intuitivní vědomosti o chodu světa. Proto funguje nadšení z koktajících poloidiotů v politickém prostoru, proto se neobrací Trumpova hloupost proti němu, ale pro něj. Co se tu čeří a bublá, je nečitelné pouze pro pomýlenou elitu, je to pravěké svaté bahno lidu, ještě před jakýmkoliv zformováním civilizací.

REKLAMA

Pokud máme na mysli takový lid před a stranou jakékoliv kultury, je jen důsledné předpokládat, že nemůže být naší demokracií nikdy pochopen. Takový lid potřebuje vůdce, který rozpoznal tajemnou vůli svého matného nutkání a dokáže ji přetavit v činy. Tak vzniká idea tajemného spojenectví („unio mystica“ – mystický zážitek dokonalého duchovního sjednocení s Bohem nebo též „duchovní svatba“, pozn. překl.) mezi politickým vůdcem a jeho přívrženci, kterého nelze v zábranami svázané parlamentní demokracii právního státu dosáhnout. Demokracie je spiknutím elit, které vůli lidu překroutí a rozředí až k nepoznání.

Nová nenávist vůči elitám je v jádru předpolitická: je to nenávist k civilizaci. Chce odstranit vše, co se stalo příliš složitým a příliš zprostředkovaným. V tom pojmu vězí divoká regrese a z ní také čerpá svou logiku. Jestliže jde o to, šmahem odstranit všechna pouta civilizace, morálky a složitosti právního státu, lze pojmem elita opravdu obžalovat všechny, kteří ještě chrání naši kulturu humánního uvažování, liberály, levici i občanské konzervativce, majetné stejně jako odboráře, privilegovaně urozené stejně jako úspěšné vzdělance, přičemž posledně jmenovaní jsou obzvlášť nenáviděníhodní, neboť se snažili ukořistit něco, co má být zničeno.  V tomto ohledu je v pořádku, pokud alternativně k elitám hovoříme také o establishmentu. Nejsou tím ale míněni bohatí a mocní, ale obránci zavedeného pořádku, který se kdysi prosadil proti barbarství.


Jens Jessen vychodil Arndtovo gymnázium v německém Dahlemu a potom studoval germanistiku a dějiny umění na Svobodné univerzitě v Berlíně a u Fridricha Sengleho na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Pracoval ve Stuttgartu a v Zürichu, a v letech 1988 až 2014 vystřídal na různých pozicích deníky Frankfurter Allgemeine ZeitungBerliner Zeitung a v týdeníku Die Zeit. Soustředí se hlavně na literární a filmovou kritiku a na politický fejeton. Je vnukem národně-socialistického profesora hospodářství a člena protinacistického odboje Jense Jessena, který byl v souvislosti s atentátem na Hitlera z 20. července 1944 popraven. Je také autorem několika knih.

 

REKLAMA

3 KOMENTÁŘE

  1. Velmi výstizné a dost depresivní.
    Historicky vzato, „pravěké svaté bahno lidu“ cas od casu vybublá, duchovní vudce se chopí moci a následuje let, které pak historie odsoudí a prohlásí, ze uz nikdy. A vsichni tomu veríme az do chvíle kdy to znovu bublá.
    Bojím se, ze nás moc legrace neceká.

    Taktéz, díky za preklad.

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno