Jak se správně postavit Erdoğanovi?

Zakazovat vystoupení tureckých politiků demokracii v Turecku příliš nepomůže. Evropská unie se musí Erdoğanově autokracii postavit – a to s jasnými důsledky, myslí si autor Ludwig Greven z týdeníku Die Zeit.

Evropská veřejnost vzbuzuje dojem, že se doslova vyžívá na Erdoğanovi. Od eskalace sporů o předvolebním vystoupení tureckých ministrů v Nizozemí během uplynulého víkendu není žádné přirovnání k nacistům, není žádný osobní útok tureckého prezidenta na adresu premiéra Rutteho nebo německou kancléřku dost absurdní, aby se okamžitě nestal mediální zprávou dne. Erdoğan momentálně odsunul darebáka č. 1 Donalda Trumpa do pozadí.

S předvolební kampaní, kterou se Erdoğan prostřednictvím svých ministrů snaží přesunout také do zemí EU, ve kterých žije mnoho tureckých voličů, si nevědí rady ani evropské vlády. Chybí jednotný přístup. Zatímco holandská vláda, s ohledem na volby ve vlastní zemi, ve středu všechna vystoupení zakázala a také jim za použití síly zabránila, nastolila Angela Merkelová kurz deeskalace. A to je také správné.

Přistoupit na mocenské hrátky nebo dokonce verbální souboje je totiž to nejlepší, co se může Erdoğanovi přihodit. Vyhledává konfrontaci, aby se mohl prezentovat jako nejvyšší ochránce Turecka a „turectví“. Každá tvrdá reakce na jeho výpady, každý zákaz vstupu do země mu jen nahání nové voliče. Zákaz vystoupení v Holandsku pro něj byl předvolebním darem (ale stejně tak i pro Rutteho). Že nyní vedoucí úřadu vlády Peter Altmaier jakožto faktický mluvčí Merkelové také vyhrožoval zákazem – a malé Sársko ho jako první spolková země dokonce už zavedlo – ho zřejmě těší ještě víc.

Merkelová však zatím všechny Erdoğanovy útoky nechal vyznít do prázdna. Agresivnímu despotovi se může sotva přihodit něco horšího, než naběhnout na gumovou zeď. Pak rychle vyjde najevo, že jeho zdánlivá síla je ve skutečnosti slabostí: Erdoğan se patrně obává, že by referendum mohl prohrát. Pak by se jeho sen o samovládě rozplynul. Proto nyní rozdmýchává nenávist vůči Evropanům.

Samozřejmě má i trpělivost evropské politiky své hranice. Nesmí si nechat líbit vše, to by jí vlastní občané neodpustili. O „čest“, jak řekl Altmaier, zde přirozeně nejde; tu mají lidé, ne stát. Jde ale o demokratické sebevědomí národa.

Vykázání tureckých politiků, jak ho nyní mnozí požadují a které sárská předsedkyně vlády Annegret Kramp-Karrenbauerová z rovněž předvolebních důvodů vyhlásila, by ale zpochybňovalo svobodu názorů a shromažďování  – demokratické statky, kterých si právem považujeme, i když nemusí nutně platit i pro zahraniční politiky. Především by to nepomohlo Erdoğanovým odpůrcům. Naopak: o to spíš by je pak označil za nepřátele tureckého národa a „pátou kolonu“ západu. Proto jsou i kritici Erdoğana proti zákazům vystupování.

Nejlepší by bylo porazit Erdoğana demokratickými zbraněmi: zaručit jeho vyslancům svobodu názorů a shromažďování právě proto, že tato práva v jejich zemi už neplatí. To ukazuje převahu demokracie, která zaručuje svobodu i svým politickým odpůrcům.

Partner Evropy nebo orientální despota?

Díky rozruchu kolem vystoupení tureckých politiků se ale zapomíná na to, o co vlastně v referendu vůbec jde: o přestavbu ještě donedávna jakž takž fungující demokracie na Erdoğanův stát, ve kterém má jako prezident první i poslední slovo. Ve stát bez dělby moci, bez názorové svobody a bez práva. Pouze s nekontrolovatelným vladařem.

16. dubna se rozhoduje, jestli by Turecko někdy mohlo patřit k Evropě. Pro despotický, ultranacionalistický neosultanát není v Evropské unii místo.

Merkelová a další šéfové vlád zemí EU by to ale předtím měli jasně vyslovit: můžete si u nás dělat tolik předvolebních kampaní, kolik chcete, dokud dodržujete naše zákony a neděláte rozruch. Ale pokud se většina Turků (bez volebních podvodů!) rozhodne pro autokracii, pak nemohou být vedeny další přístupové hovory. A pak nepotečou ani žádné další platby z Bruselu.

Tím by se Turkům, i těm v Německu a ostatních zemích EU zdůraznilo, že v referendu nejde jen o Erdoğana a jeho touhu po moci. Ale také o místo, které bude v budoucnu Turecko ve světě zaujímat: jestli bude součástí Západu a partnerem Evropy a NATO s demokratickými a svobodnými hodnotami. Nebo jestli se nakonec stane do velké míry izolovanou orientální despocií.

Turkům a osobám tureckého původu v Německu by ale Merkelová měla stejně tak jasně dát najevo: patříte k nám, nejste majetkem Erdoğana! Kdo profituje z názorové svobody a z výhod právního státu, ten se musí hlásit ke svobodným hodnotám a respektovat je. A neměl by přispívat k tomu, aby byly v jeho bývalé vlasti potlačeny.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: