10 propagandistických mýtů Vladimíra Putina

REKLAMA

První obětí války je pravda. V případě Vladimíra Putina ale k ospravedlnění lží a překrucování dějin není ani války třeba. Článek Borise Reitschustra pro Huffington Post.

Ruský prezident je mistrem propagandy. Nejen když ovlivňuje volby v jiných zemích, ale především když své Rusko označuje za oběť Západu a vyobrazuje ho jako hrdinu utlačovaného světa. Značná část Putinova světonázoru se usídlila i v hlavách mnoha lidí v Německu a v Evropě.

Přitom lze kremelské propagandistické mýty lehce vyvrátit.

Mýtus č. 1: „Západ slíbil, že nebude NATO východním směrem rozšiřovat“

Většinou je tato propagandistická pohádka zmiňována v souvislosti s jednáními o německém sjednocení v r. 1990. Tehdy bylo opravdu přislíbeno vojenské neexpandování NATO do východního Německa. Nicméně neexistují žádné oficiální dokumenty, které by slib nerozšíření NATO do střední a východní Evropy stvrzovaly.

Tato pohádka je už proto nesmyslná, že každá takto dalekosáhlá mezinárodní a závazná dohoda musí být písemně stvrzena a ratifikována – jinak by mohlo být libovolné tvrzení kteréhokoliv šéfa vlády bráno za závazné.

Gorbačov později sám potvrdil, že takový slib neexistoval; v r. 1990 by ani neměl žádný smysl, protože tehdy ještě existovala Varšavská smlouva. A i kdyby to v té době býval někdo naznačil – stát, vůči kterému by tak bylo učiněno, mezitím zanikl. Některé jeho bývalé části už samy vstoupily do NATO: Estonsko, Litva a Lotyšsko.

Mýtus č. 2: „NATO se posouvá na východ“

Naopak: Ukrajina a Gruzie se léta pokoušejí o přijetí do Severoatlantické aliance; především na nátlak Německa odsunulo v r. 2008 NATO jejich přijetí na neurčito – proti deklarované vůli amerického prezidenta George W. Bushe.

Obě země se krátce na to staly cíli ruských vojenských akcí. Moskva už v r. 1992 zavedla doktrínu o tzv. „blízkém zahraničí“ a opakovaně a většinou nezvána se vměšovala do vnitřních etnických konfliktů bývalých sovětských republik. Tím dalo Rusko zřetelně najevo, že jejich nezávislost uznává pouze podmíněně.

Stěžovat si pak, že tyto země usilují o členství v NATO, je nelogické. O to více, když je vůči nim moskevská politika i rétoricky čím dál agresivnější, například výhrůžkami ruských politiků, že mohou východoevropské státy během několika hodin obsadit. NATO se neposouvá na východ, sousedé Ruska ale na západě hledají ochranu.

Mýtus č. 3: „NATO a Rusko opět řinčí zbraněmi“

Rusko ve své kaliningradské enklávě, dřívějším Königsbergu, rozmístilo atomové zbraně středního doletu. Jejich jediným smysluplným cílem je západní Evropa. Moskva pravidelně trénuje cvičné útoky na členské země Severoatlantické aliance a systematicky narušuje jejich vzdušný prostor.

Na hranicích došlo k řadě velkých manévrů, při nichž ruská vojska cvičila útoky na své sousedy. Kreml oznámil přesun tří divizí na západní hranice, to je zhruba 30.000 vojáků.

NATO po dlouhých a úpěnlivých prosbách Poláků a baltických zemí odpovědělo přeložením čtyř batalionů na své východní hranice – kolem 4.000 vojáků.

REKLAMA

Mýtus č. 4: „Moskva podala ruku Západu, ten ji odmítl“

Západ podporoval Moskvu po pádu Sovětské svazu v r. 1991 miliardovými částkami a nesčetnými nabídkami ke spolupráci a přizval ho do svých struktur, například do G7, Rady Evropa a NATO.

V 90. letech uzavřela Evropská unie s Ruskem a Ukrajinou podobné dohody o spolupráci; k tomu přibyl miliardový program podpory TACIS a další pomoc v řádu miliard z USA.

Později následovala politika „čtyř velkých místností“: společný hospodářský prostor, společný prostor svobody, bezpečnosti a práva, společný prostor vnější bezpečnosti, a další prostor vědy a vzdělávání včetně kultury.

Summity Evropské unie a Ruska se do r. 2013 konaly každého půl roku. Evropská unie chtěla s Ruskem uzavřít dohodu o volném obchodu a dokonce i asociační dohodu. To ovšem Putin zastavil, neboť by si to vyžadovalo vnitřní reformy. Po dlouhá léta nabízela EU a její členské země Moskvě strategická a modernizační partnerství.

Mýtus č. 5: „Putin je zastáncem socialistických tradic“

Částečně sice Putin sází na sovětské tradice – ale jen co se týče jejich autoritářských metod a symbolů. Znovu např. zavedl starou Stalinovu hymnu, byť s novým textem. Hospodářský systém v Putinově Rusku je mafiánským státním kapitalizmem, ve kterém spolu o politickou moc soupeří polokriminální hospodářské klany.

Nepoměr mezi bohatstvím a chudobou není nikde na světě tak ohromný. 74,5 % národního bohatství patří procentu populace – superboháčům. I v Thajsku nebo Indii je nerovnost nižší: nejbohatší procento populace tam vlastní „jen“ 58 % bohatství.

Ve Spojených státech, které jsou u nás v tomto směru považovány za obzvlášť nespravedlivé, leží tato hodnota dle údajů Global Wealth Report 2016 švýcarské banky Credit Suisse u 42 %.

Mýtus č. 6: „Putin zametl s oligarchy“

Ve skutečnosti Putin zúčtoval jen s několika obzvlášť neoblíbenými a nepohodlnými oligarchy z dob svého předchůdce Jelcina, kteří proti němu byli politicky aktivní: Boris Berezovskij, Vladimír Gusinskij, Michail Chodorkovskij. Ostatní sice zbavil politického vlivu, svá nepředstavitelná bohatství ale nadále vlastní, stejně jako svůj obrovský hospodářský vliv.

K nim přibili noví oligarchové. Mezi ně patří především staří Putinovi známí z předpolitických petrohradských časů jako bratři Kovalčukové, bratři Rotenbergové a Gennadij Timčenko. Ti vlastní bohatství v řádu desítek miliard dolarů a vydělávají astronomické částky na státních zakázkách.

Mýtus č. 7: „Rusko je supervelmocí“

Jedinou oblastí, ve které je Rusko supervelmocí, je jeho arzenál atomových zbraní. I v samotných konvenčních zbraních Moskva za USA daleko zaostává. HDP na hlavu obnášelo v r. 2015 zhruba 23.700 amerických dolarů – přesně polovinu německých 47.400 dolarů. Leží dokonce za ostrovním státem Antiguou a Barbudou nebo Seychelami.

V r. 2015 žilo 22,9 milionů Rusů pod hranicí chudoby, která už tak leží se svými 10.000 rubly hodně nízko (přepočteno na tehdejší kurz zhruba 230 euro nebo 6.210 korun). Putinovi se nepovedlo diverzifikovat hospodářství, Rusko je nadále závislé především na vývozu surovin, hlavně na vývozu energie – a tím pádem je závislé na ceně ropy.

Státní podíl díky centralizaci hospodářství za posledních 10 let vzrostl z 35 na 70 %. Byrokracie, právní nejistota a korupce hospodářství dále utlumují. Proto Rusku chybí atraktivní obchodní model, který by lidé v jiných zemích horlivě následovali a chtěli se k němu připojit – to je také podstatný důvod, proč se postsovětské republiky od Moskvy odvrátily.

Mýtus č. 8: „Obyčejní lidé pod západními sankcemi v Rusku trpí“

Největší díl socioekonomického propadu Ruska je od r. 2014 zapříčiněn pádem ceny ropy a z toho vyplývajících vážných následků  pro ruské hospodářství. Jiné země exportující ropu, které nejsou postiženy žádnými sankcemi, se nachází v podobně obtížné situaci.

Západní sankce kvůli okupaci Krymu a skryté intervenci na východní Ukrajině jsou zodpovědné jen asi za čtvrtinu propadu v obchodu mezi Ruskem a Evropskou unií. Západní hospodářské sankce se týkají exkluzivních exportů do Ruska a týkají se především oblastí financí a speciálních technologií.

Pro ruské firmy se tak například ztížilo refinancování na západních finančních trzích, je ale stále ještě možné. K tomu bylo některým vysoce postaveným Rusům znemožněno vycestování na západ. Aby sankce nezasáhly ruské obyvatelstvo a evropské hospodářství, volil Západ cíleně tuto cestu.

Za to mohou spíš Putinovy protisankce, kterými zakázal import potravin ze západu. To vedlo k problémům se zásobováním a k růstu cen, kterými trpí obyčejný občan. Oproti tomu zažívá zemědělský sektor zřetelný růst – což mnoha mužům (v užším vedení je jen málo žen) z Putinova okolí přináší velké zisky.

Mýtus č. 9: „Rusko darovalo Německu znovusjednocení“

Sovětský svaz stál počátkem 90. letech před ekonomickým kolapsem a byl odkázán na pomoc Západu – především na miliardy, které mu Německo poskytlo výměnou za sjednocení.

Bez dobré vůle Sovětského svazu za Michaila Gorbačova, který tehdy bojoval s obrovskými vnitropolitickými problémy a který měl jiné starosti než Německo, by ovšem znovusjednocení – aspoň v této podobě – nejspíš opravdu neexistovalo.

Mluvit ale o „daru“ je nesmysl, protože tu jednak byly miliardové platby a na druhou stranu by nesouhlas s německým sjednocením odporoval Gorbačovovu kurzu směrem k právu na sebeurčení zemí v Evropě.

Je třeba si připomenout, že země, která v r. 1989 umožnila pád berlínské zdi a v r. 1990 sjednocení, nebylo Rusko, ale Sovětský svaz, ke kterému tehdy ještě patřila Ukrajina a pobaltské státy.

Mýtus č. 10: „Rusko neslo největší tíhu 2. světové války“

Přepadení Sovětského svazu Německem a následné zničující tažení bylo doopravdy zločinem neskutečných rozměrů. Moskva se ale poslední dobou snaží zobrazit současnou Ruskou federaci jako s odstupem nejdůležitějšího vítěze a největší oběť války a tím nivelizovat historickou zodpovědnost, kterou Německo nese i vůči dalším následnickým zemím Sovětského svazu.

Ve skutečnosti však nesla Běloruská a Ukrajinská sovětská republika ještě vyšší oběti a ztráty než Rusko, vzhledem k jeho velikosti.

Obě země byly hlavními bojišti a na rozdíl k dnešnímu Rusku, jehož území bylo z velké části německé invaze, teroru a vykořisťování ušetřeno, plně a po delší dobu obsazeno Wehrmachtem, SS a jejich spojenci – se všemi z toho vyplývajícími následky.

Častý ruský odkaz na některé ukrajinské jednotky, které bojovaly na straně Hitlera, je zavádějící, neboť s tzv. Vlasovovou armádou a podobnými převážně ruskými jednotkami docházelo na straně Rusů k ještě větší kolaboraci, když se s Němci spojily proti Stalinovi.

K tomu je třeba vzít v úvahu, že aspoň část kolaborujících Ukrajinců i Rusů byla vedena spíš nenávistí ke stalinskému teroru, než sympatiemi k nacizmu anebo byla jednoduše strategií přežití, např. zajatých Rudoarmějců.

Na kolaboraci sovětských občanů by mělo být nahlíženo jinýma očima, než např. na v západní Evropě rekrutované jednotky Waffen-SS. Na tomto pozadí má Německo vůči Ukrajině a Bělorusku minimálně stejně historické odpovědnosti jako vůči Rusku.

Nejdůležitější části tohoto textu byly ještě ověřeny Andreasem Umlandem. Historik, politolog a expert na východní Evropu, promoval na Svobodné univerzitě Berlín z dějin a na University of Cambridge z politologie, je autorem mnoha pojednání o ruské a ukrajinské politice, dále je Senior Research Fellow Institutu pro euro-atlantickou spolupráci v Kyjevě a vydavatelem knižní edice „Soviet and Post-Soviet Politics and Society“ nakladatelství Ibidem ve Stuttgartu.


boris-reitschuster-2Boris Reitschuster (osobní stránka) se narodil v r. 1971 v německém Augsburgu (Aušpurk). Známým se stal především díky svým knihám o současném Rusku. V letech 1992 až 1994 působil jako ruský korespondent několika deníků, od r. 1999 až do r. 2015 byl vedoucím moskevské kanceláře magazínu Focus. Reitschuster se ve svých článcích a knihách vyjadřuje kriticky k současnému ruskému politickému systému a na adresu ruského prezidenta Vladimíra Putina. V Rusku mu bylo vyhrožováno i smrtí, proto byl nucen vést od r. 2011 redakci časopisu Focus z Německa. V současné době působí jako nezávislý autor a jeho články často vycházejí v internetovém deníku Huffington Post a nadále také v magazínu Focus. Za svou práci obdržel i několik ocenění, mimo jiné medaili Theodora Heusse.

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno