Erdoğanovo referendum neukázalo, co si myslí němečtí Turci

REKLAMA

Je pravda, že zrovna němečtí Turci svým hlasováním proti demokracii a dělbě moci posílili Erdogana? Stojí za to, podívat se na data podrobněji. Komentář německé novinářky tureckého původu Canan Topçu pro Die Zeit.

Nejprve několik čísel jako základ věcné debaty: účast na referendu v Turecku byla kolem 80 %. Pro změnu ústavy se dle předběžných výsledků rozhodlo 51,3 % oprávněných voličů. Tábor přívrženců „Ano“ pro rozšíření prezidentských pravomocí tedy má převahu 1,4 milionů hlasů.

Když se oproti tomu podíváme, jak se hlasovalo v Německu, vypadá na první pohled výsledek zcela jinak: podle předběžných výsledků zakroužkovalo „Ano“ 63,1 % v Německu žijících oprávněných voličů. Je ovšem chybou z tohoto čísla vyvozovat obecné závěry o jejich smýšlení. Proto několik detailů: podle Spolkového statistického úřadu žije v Německu 2,9 milonů lidí, kteří pochází z Turecka. Z nich je 1,43 milionů oprávněných tureckých voličů. Zhruba 46 %, tedy nějakých 661.000 osob, své volební právo uplatnilo. Pro „Ano“ hlasovalo kolem 416.000 v Německu žijících oprávněných voličů.

Nechci malovat výsledek na růžovo, protože podle mě je každý hlas pro změnu ústavu jedním hlasem navíc. Přesto bychom v diskuzi o demokratickém uvědomění německých Turků neměli všechny házet do jednoho pytle. Kdo započítá všechny osoby, které měly v Německu právo hlasovat, uvědomí si, že pro posílení Erdoğanovy moci hlasovalo pouhých 29 %, zbytek hlasoval buď „Ne“, nebo nešel k volbám. Z výsledku tedy nelze usuzovat, že by většina v Německu žijících Turků byla pro demontáž demokracie v Turecku, ani že jsou nadšenými zastánci prezidenta Erdoğana a jeho plánu k uzurpaci moci.

Mluvit teď o selhání integrace německých Turků je fatální chybou. Je to fackou těm, kteří k vůdci, jak Erdoğana nazývají jeho příznivci, žádné sympatie nechovají.

Místo rychlých soudů bychom měli podrobněji zkoumat, jak k onomu „Ano“ mezi německými Turky došlo. V prvé řadě to byli přistěhovalci z venkovských oblastí a jejich potomci, kteří pocházejí především z tradičního a nábožensky konzervativního prostředí. Jedná se tedy o vrstvu, kterou dokázal Erdoğan oslovit i v Turecku. Jsou to se hlavně lidé, kteří se jak v Německu tak v Turecku cítí politikou opomíjeni.

Erdoğanovi příznivci se cítí diskriminováni

Mnoho lidí pocházejících z Turecka – především Erdoğanovi příznivci – se cítí vykořeněni, znevýhodněni a diskriminováni. Tyto pocity určitě nejsou mylné, často jsou ale hýčkány, což vede až ke stylizaci do role oběti. Přitom je souvislost mezi diskriminací a vzývání určitého „vůdce“ neprůkazná. Nelze ale pominout fakt, že se Erdoğan jako žádný jiný turecký politik před ním dokázal – i díky svému rétorickému talentu – této skupiny ujmout. „Ano“ tedy lze chápat jako důkaz loajality a jako znak silné identifikace s Erdoğanen jako s politikem, který pozvedl turecké hospodářství i infrastrukturu.

„Ano“ je třeba také chápat jako chování lidí, kteří se ve skutečnosti nezabývali důsledky změny ústavy. Málo z nich bude vědět, co přesně se změní a co konkrétně svým hlasováním změní. Je to „Ano“ emocionálně jednajících osob, které se nechaly Erdoğanen a jeho v Německu nasazenými politickými funkcionáři omotat. Je to „Ano“ lidí, kteří se nechávají pravidelně opájet řízenými tureckými médii. Voliči „Ano“ v Německu následují narativ nepřítele a bipolární světonázor svého „vůdce“ a nevidí problém v tom, že se velká část politické moci soustředí do rukou jedné osoby.

V sociálních sítích se od povolebního večera vášnivě diskutuje o příčinách a následcích mnoha kladných hlasů mezi německými Turky. Jsou údajně trucovitou reakcí na kritiku tureckých oficiálních představitelů ze strany německých médií, německých politiků i spolkové vlády, myslí si mnoho německých Tureků a touto argumentací opět jednou projikují svou vinu. Možná, že negativní zpravodajství k této reakci vedlo. Pokud tomu tak je, jednalo by se ale o naprosto hloupé trucování!

Reakce vzbuzují obavy

Není pochopitelné, že lidé – němečtí Turci – kteří si zde stěžují na vyloučení a útlak, svým „Ano“ podpoří prezidenta, který v Turecku potlačuje menšiny, omezil svobodu slova a chce zavést trest smrti. Svým chováním si tato skupina osob s tureckými kořeny zahrává s empatií těch, kteří pro ni doposavad měli pochopení. Hraničí s šílenstvím, že lidé, kteří se těší ze všech výhod právního státu, hlasují pro antidemokratický systém ve své vlasti, protože výsledkem referenda bude prezidentova samovláda.

Reakce tureckých hlasujících“Ne“ na voliče „Ano“ v Německu je tedy pochopitelná: jsou hodně rozzlobeni a vybízejí je, aby si to s nimi vyměnili. Podobně emocionální vyznívají reakce z Německa: „Sbalte si své věci a jeďte do Turecka“, volají. Na jednu stranu oprávněné odreagování – na stranu druhou nahání strach. Nepomůže ani svedení viny za výsledek hlasování na chybějící politickou spoluúčast v Německu.

Jak sebestylizace do role oběti, tak viktimizace zvenčí nebo odkaz na nedostatečnou úroveň vzdělání nenabízí skutečně přesvědčivé vysvětlení. Bude to nejspíš směsice všeho, přece jen 416.000 v Německu žijících Turků zřejmě nemá žádný problém s podporou mocenských fantazií autokrata a jejich vztah k demokracii je tedy odpovídajícím způsobem malý.

REKLAMA

Hlavní otázkou je, jaké z toho vyvodit závěry. Reagovat musí především politika: nesmí už chápat přistěhovalce pouze jako oběť diskriminace. Spíš by měli být migranti cílem politického vzdělávání, potřebujeme určitý způsob výchovy k demokracii.

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno