Summit G20: „Vždyť shořelo jen Twingo“

Je sice hezké (a taky trochu nudné), že teď všichni odsuzují násilí. Je to ale málo. Levice má po nepokojích na summitu G20 všechny důvody, aby své apokalyptické formy kritiky kapitalizmu přehodnotila. Článek pro Die Zeit napsal Ijoma Mangold.

Otázka legitimity násilí je vždy kalkulem: čím horší jsou poměry, tím prudší protijed smíme použít. V případě Stauffenbergova atentátu na Hitlera také neříkáme: „Násilí proti osobám? To přece nejde!“

Smíme vyrabovat supermarket Rewe a rozmlátit ho na kousky? Uvažujme: jen pro zábavu určitě ne. Jsme-li naopak toho názoru, že je západní konzumní kapitalizmus částí globálního koloniálního vykořisťovatelského systému, obohacujícího se na úkor třetího světa a vedoucího po celém světě války za účelem zajištění svých sfér vlivu, ožebračujícího masy domácího obyvatelstva, zatímco si bankéři ukrývají své miliony na Kajmanských ostrovech – pokud to tedy vidíme takhle a myslíme si, že dvojspřeží demokracie a volného trhu pod čarou přináší více neštěstí, chudoby a nespravedlnosti než blahobytu, svobody a pokroku, pak sice stále ještě nebudeme moci tvrdit, že hořící Rewe-supermarket v Hamburku bezprostředně vyřeší problém hladomoru v Súdánu, ale s jistým uspokojením dojdeme k závěru, že doutnající chrám konzumu je přinejmenším začátek, jak rozkolísat mašinerii kapitalistického útlaku. Nebo, jak říkají revoluční teoretikové: náznak budoucí revoluce, první červánky nového světa.

Shodněme se nestranně na tomto: násilí může být legitimizováno, je jen otázkou přiměřenosti. „Samozřejmě lze střílet“, prohlásila kdysi Ulrike Meinhofová, protože byla přesvědčená, že SRN byla svinský systém. Pokud jsou poměry nesnesitelné, jsou i nezvyklá protiopatření opodstatněná. Přesně tak pochopili organizátoři v Hamburku své demonstrace proti setkání G20 a proto je nazvali „Welcome to Hell“. Pekelné plameny, které chtěli v Hamburku rozpoutat, chápali jako odraz, ba přímo zrcadlo poznání skutečného pekla, kterým kapitalizmus je. V dobách teroru RAF se říkalo: latentní mocenské poměry je třeba odhalit znetvořením.

Všechny politické události jsou vždy také moralistickým řízením pocitů. Musíme dokázat, že to, k čemu dojde, potvrdí jen to, co jsme vždy říkali. A zde má po summitu G20 levice, která si zvykla na to, že pravicové násilí je celospolečensky odsuzováno, zatímco levicové násilí je vždy posuzováno s empaticky přimhouřeným okem s poukazem na nespravedlnost světa, problém.

Násilí dělá dobře, jen pokud má myšlenku

Levice, která zastává názor, že kapitalizmus tak nějak představuje peklo, násilí by ale přece jen nemělo být prostředkem politické změny, musí po noci z pátku na sobotu svou komunikační strategii hekticky přestavět: do té doby šlo navyklým způsobem především o to dokázat, že byli pokojní demonstranti vyprovokováni eskalační taktikou policie. Tento popis situace už nebyl po výtržnostech ospravedlnitelný, proto nyní nový směr zní: násilí, které zažil Hamburk během víkendového summitu G20, nemá s levicovou politikou nejen nic společného, ale je i zcela nesmyslné, jde o čisté samoúčelné ničení násilných turistů; ve skutečnosti se jedná o drobné kriminálníky bez jakékoliv politické sebereflexe. Přání, mít s násilím co možná nejméně společného lze rozumět, ale tak lehce se ho zbavit nelze.

Samozřejmě existuje vzrušení a euforie z násilí, ale ani to si nevystačí bez určité nadstavby. Na vrcholu blaha se nespoutaný člověk cítí, až když svým činem naplňuje nějakou misi. Bez pocitu morální nadřazenosti je euforie z násilí pouze poloviční rozkoší. Čirá krutost uspokojí pouze sadistu, ten nepotřebuje žádné ideje. Každé masové násilí je ale živeno rozdílností: my a ti druzí. Tento rozdíl musí být asymetrický. Sami musíme stát na straně dobra. K tomu je třeba mít nepřítele – a toho nelze vykonstruovat jinak, než ideologicky.

Emily Laquerová je mluvčí intervencionalistické levice, která protest proti setkání G20 dlouhé měsíce předem připravovala. Je to moudrá, klidná 30letá žena, studující politologii v Lüneburgu. Na YouTube lze zhlédnout rozhovory, ve kterých působivě spojuje radikálnost s bezstarostnou nevinností. Jako mluvčí intervencionalistické levice je často dotazována na svůj vztah k násilí, veřejnost by od ní zřejmě ráda slyšela odmítnutí. Bohužel. Od násilí se distancovat nechce. Krátce před začátkem summitu, 5. července, napsala v berlínském deníku taz: „Otázka násilí je postavena špatně.“ A proč? Protože podstata násilí neleží u protestujících, ale u policie, armády, kapitánů průmyslu a státu – u „militarizace Hamburku, vrtulníků námořnictva na nebi, vojenské lodi v přístavu, ostřelovačů na střechách, vodních děl a obrněných vozidel“. Odmítnout tváří v tvář státnímu násilí vlastní násilí, je, jak říká Emily Laquerová, naivní, nerealistické a zbabělou pohodlností: „Ne, nedistancuji se. Odmítám být poslušná.“

Je kapitalizmus zosobněním zla?

Pokud je cílem nebýt poslušný, bylo ho dosaženo. Pořadatelé to vidí stejně. V sobotu večer organizátoři „Welcome to Hell“ prezentovali předběžné shrnutí. Kdo očekával sebekritickou kajícnost, byl zklamán. Organizátoři jsou naopak s průběhem akce velmi spokojeni. V tiskové zprávě napsali: „Ukázalo se, jak se rozmanité a různé formy odporu mohou spojit v úspěšný dynamický proces.“ A dále: „Politická a policejní strategie, degradovat protest na úroveň bezzubé, nevinné, uniformní demonstrace různorodosti názorů a svobody, nevyšel. (…) Cílená bojovnost je pro nás možností i prostředkem, jak se dostat nad čistě symbolickou rovinu protestu.“

Zodpovědní za militantní činy jsou pouze pachatelé, o tom není třeba diskutovat. Ale odsouzení násilí by nemělo být příliš laciné. Minimálně bychom měli využít příležitosti k zamyšlení. Například o tom, jestli jsme přece jen nebyli na levé oko slepí. A jestli můžeme morálně čisté jádro odporu tak jednoduše izolovat od jeho násilnického výrůstku. Bestseller Nastávající vzpoura (Der kommende Aufstand) francouzského autorského kolektivu byl v mnohém kopií událostí v Hamburku. Kniha byla po svém vydání v r. 2010 širokými vrstvami levice, která nyní nechce mít nic společného s hořícími auty, vnímána jako písemnost, burcující z ochromující letargii a která má sílu probudit nalomenou bojovnost.

Měli bychom se také podrobněji podívat na různé standardní pozice kritiky kapitalizmu, protože v popisu údajné systematické nespravedlnosti se zastánci násilí nikterak neliší od těch, kdo násilí odmítají. Tak jako tak jde o zvěrohodnění odporu. Protože pokud jsou systém, demokracie, volný trh, globalizace skutečně agenty kapitálu, kteří uvrhli lidstvo do neviditelných okovů, pak – viz výše – je „nehezké“ násilí radikální levice aspoň důsledné a pochopitelné.

Je kapitalizmus zosobněním zla? Nebo je jednoduše formou hospodářství, která se prosadila díky své obrovské výkonnosti ve výrobě a rozdělování zboží, ale která je – jako všechny známé formy hospodářství a vládnutí – náchylná na krize a nespravedlnost, ve svém celku ale přesto vyvedla velké části světa z nejhlubší chudoby, dramaticky redukovala dětskou úmrtnost a v západních společnostech nastolila historicky jedinečný všeobecný blahobyt – pod jehož ochranou dochází k dosud nevídanému rozmachu emancipace, od právního zrovnoprávnění žen až po manželství pro všechny? Tíhneme-li ke druhému názoru, budeme kapitalizmus kritizovat pro jeho nejkřiklavější absurdity a nelidskost, ale nebudeme ho chtít odstranit násilím.

Kupodivu si ale naše běžná kritika kapitalizmu pěstuje rozsáhlou démonizaci. Kapitalizmu je přisuzováno skoro vše, co je nějakým způsobem nehezké: nejen nerovnoměrné rozložení blahobytu (přičemž lidem daleko víc vadí rozevírající se příjmové nůžky, než aby se radovali z absolutního růstu), ale také prázdnost vztahů, duševní osamění, obzvlášť pak – v každém druhém fejetonu – nutnost sebeoptimalizace, nedostatek štěstí a dokonce dlouhá chvíle a stupeň užívání sedativ, s kterými náš blahobytný, ale citově vyprázdněný život bez remcání přijímáme. Mohli bychom nabýt dojmu, že jen vinou kapitalizmu lidé místo velkých citů potupně vydělávají peníze a mění je za zboží.

Události z Hamburku stabilizovaly systém

Karel Marx požadoval revoluční změnu vlastnických poměrů. O zestátnění výrobních prostředků toho však od současných kritiků kapitalizmu slyšíme překvapivě málo. Toto marxistické dědictví vybledlo. Jeho kritika odcizeného života oproti tomu vykvetla do plné krásy. Je to psychosociální stránka marxistické kritiky poměrů, kterou si nechá naše západní společnost zhýčkaná terapiemi líbit, jako by mohlo být individuální neštěstí externalizováno na politicky-hospodářské poměry.

Tyto debaty, v současné době sahající hluboko do politického středu, propůjčily takovým protestům zdání legitimity. Nějakým způsobem nepohodlně se přece cítíme všichni. Je ale otázka po změně systému správnou odpovědí na tuto kulturní stísněnost? Za každé vyhoření, za každou depresi, za každou bezcitnost a duševní povrchnost a zejména za to, co je s oblibou nazýváno jako křečkovo kolečko zaměstnanecké existence, zkrátka: za odcizený život je dnes vždy okamžitě viněn kapitalizmus – oproti tomu nikdy „condition humaine“ (stav lidstva, pozn. překl.). Je živena absurdní iluze, že nás jiný způsob hospodaření vykoupí ze všech neduhů. Jistě se jednoho dne i kapitalizmus rozloučí, tak jako každá historická forma vládnutí či hospodářství a bude zajímavé sledovat, co nastoupí na jeho místo. Jedno však můžeme říct už dnes: možná to bude systém – a to by bylo bezesporu žádoucí – který rovnoměrněji rozděluje blahobyt, ale určitě nás nebude zásobovat štěstím a láskou.

Kritika kapitalizmu vychází daleko častěji z estetiky, než z třídního boje

Když se na Facebooku formulovala první rozhořčení nad hořícími auty v Hamburku, vyskytlo se mnoho příspěvků, jejichž pisatelé považovali lítost nad hořícím Twingem za směšnou. Němci a jejich fetišizace auta! Že se jednalo o Twingo, bylo ještě zdůrazňováno, jako bychom chtěli mezi řádky obvinit kapitalizmus i za ohyzdnost jeho masové produkce. Beztak motiv, který spatřujeme stále častěji: kritika kapitalizmu argumentuje daleko častěji esteticky, než třídním bojem v pravém slova smyslu. Ze stejného pytle pochází i nářky, že se život v pozdním kapitalizmu stal prázdným a nudným, nic pro dobrodružné povahy. V tomto světě je pak i hořící supermarket výrazem původní vitality. Než to v Hamburku pořádně začalo, napsala v Zeit Online spisovatelka Anna Cottenová (skvělá lyrička): „Pokud by byli protestující proti G20 pronásledováni, zemře nejhezčí květ evropské mládeže. Běda, pokud se jim něco stane!“

Ve skutečnosti se stalo něco jiného: události z Hamburku přispěly ke stabilizaci systému. Funkční a dobře utříděný regál v Rewe působil ještě před pár dny šosácky a k smrti nudně. Vidíme-li ho ale najednou zpustošený, opět si uvědomíme, co pro nás představuje.

Nedělejme tedy rebely hloupější, než jsou: samozřejmě existuje státní násilí. To je dokonce chtěné. Od dob Hobbese je funkčním státem zřízení, které si dokáže svůj mocenský monopol prosadit. S hořícími hamburskými auty a supermarkety tedy stojíme před otázkou, jaké násilí chceme: demokraticky legitimované násilí našeho státu nebo svévolně-anarchistické násilí systémových odpůrců. Možná je to lstivost rozumu, že nepokoje nakonec mobilizovaly společenský střed: celý Hamburk nenávidí policii? Ne, Hamburk si přeje, aby policie efektivněji chránila svět, ve kterém žijeme.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: