8 faktů o spikleneckých teoriích

REKLAMA

Chemtrails a spol.: zřejmě stále více lidí věří spikleneckým teoriím. Kde se berou, která byla první a jak se jim bránit? Článek pro Spektum der Wissenschaft (Spektrum vědy) sestavil Philipp Hummel.

Spiklenecké teorie zrovna zažívají konjunkturu. Všude na internetu narazíme na „alternativní vysvětlení“, která za útoky z 11. září, chybějící lék na rakovinu, nebo za uprchlickou krizi viní tajné spolky a temné mocnosti. Ať jde o vědu, politiku nebo finance – skoro na každé téma, které není lehce pochopitelné, existují nějaké konspirační teorie. Jak tento fenomén vůbec vznikl? Věří opravdu stále více lidí na spiklenecké teorie? A jak se nejlépe zachovat v situaci, kdy vás vlastní matka nebo kolega v práci konfrontuje s chemtrails, Bilderbergem nebo teorií ploché země?

„Spektrum.de“ oslovilo dva experty, kteří se zabývají výzkumem konspiračních teorií. Michael Butter je profesorem amerikanistiky na Univerzitě Eberharda Karla v Tübingenu. Vede interdisciplinární výzkumný spolek „Srovnávací analýza spikleneckých teorií“, který zahájil svou činnost v minulém roce. Sebastian Bartoschek je psychologem, který promoval empirickým výzkumem spikleneckých teorií. Při tom zjišťoval online data k 95 různým konspiračním teoriím: jak jsou známé a s jakým přijetím se setkávají. Když mluvíte s Butterem a Bartoschkem, je jedno jasné: o tomto fenoménu toho víme ještě málo.

1. Co přesně jsou a jak fungují spiklenecké teorie?

Už u této zdánlivě jednoduché otázky se ukazuje, že experti nejsou vždy jednoho názoru. Pro Michaela Buttera sestává spiklenecká teorie ze tří částí: za prvé zde máme skupinu spiklenců, za druhé existuje plán, který tato skupina sleduje, za třetí je tento plán tajně realizován. Kromě toho hraje roli dualizmus mezi dobrem a zlem. Spiklenci nemají za lubem nic pozitivního, svými intrikami škodí druhým.

Sebastian Bartoschek tuto definici dále rozšiřuje. Pro něj mezi konspirační teorie patří i mýtus kolem Bermudského trojúhelníku. To byla nejznámější z 95 konspiračních teorií, na které se dotazoval ve své doktorandské práci. Dalším kritériem pro Bartoschka je, že konspirační teorie musí odporovat „oficiální“ verzi události. „Tím se vyhneme kritériu pravdivosti. Nemusíme tak zastávat pozici, kdy víme, co je nebo není pravda.“

Oba experti se shodují, že spiklenecké teorie fungují tak, že nabízí odpovědi na smysl a vysvětlení určitých událostí. Aby objasnil psychologickou funkci spikleneckých teorií, používá Sebastian Bartoschek pojem „samoúčinnost“. Přinášejí závěry vytvářením souvislostí mezi událostmi, které tak zdánlivě vysvětlují. Disponují „zvláštním“ věděním a své přívržence podle jejich vlastního názoru chrání před škodlivými vlivy. Spiklenecké teorie ovšem svým negativním charakterem také vyvolávají strach: „Ve finále individuum díky spikleneckým teoriím svobodu ztrácí.“

2. Kdy a jak první konspirační teorie vznikly?

Svůj počátek má tento fenomén zřejmě v raném novověku, zhruba na konci 15. století, vysvětluje Michael Butter. V epoše osvícenství vznikly první velké spiklenecké teorie. Má to dva důvody: jednak vynálezem knihtisku Johannesem Guttenbergem kolem r. 1450 vznikl technický prostředek k masové produkci knih. A za druhé došlo k růstu vzdělání širokých vrstev obyvatelstva a bylo stále více lidí, kteří uměli číst. „Pro úspěšnou spikleneckou teorii potřebujete efektivní mechanizmy jejího šíření a dost lidí, kteří jsou schopni tyto informace přijímat“, upřesňuje Butter.

Spiklenecké teorie kromě toho zafungovaly jako svého druhu náhražka křesťanské víry, od které se lidé během osvícenství začali odvracet. Nyní už za nitky dějin světa netahal Bůh, ale tajemná skupina mocných se zcela jinými plány. Že tehdy konspiračním teoriím propadli i intelektuálové a vědci, Butter vysvětluje zcela jiným vědeckým myšlením tehdejší doby. Např. v 17. nebo 18. století ještě neexistoval rozumný koncept náhody jako příčiny určitých událostí.

Oproti tomu se Sebastian Bartoschek domnívá, že tu spiklenecké teorie, které by vyhovovaly jeho definici, už byly od nepaměti. Ve hře vidí evolučněpsychologický faktor: „Aby se lidé chránili před nebezpečím, bylo pokaždé když zaharašilo ve křoví smysluplné, se začít srocovat do organizovaných skupin, které byly vůči cizincům nedůvěřivé a být raději přehnaně opatrný.“ Z této dynamiky mohou vzejít i spiklenecké teorie, věří Bartoschek.

3. Jaká byla první velká spiklenecká teorie?

První významná konspirační teorie moderního ražení se podle Michaela Buttera týkala Velké francouzské revoluce z r. 1789. Tu údajně řídil tajný spolek Iluminátů, neboť jeho členové nenáviděli náboženství a sledovali vlastní cíle. Tuto teorii sdílelo mnoho tehdejších politiků a intelektuálů jako v Evropě, tak v USA. „Musíme si uvědomit, že spiklenecké teorie představovaly dlouhou dobu normální pohled na věc, byly ‚mainstreamem'“, dodává Butter. „Názor, že jsou spiklenecké teorie svým způsobem alternativním věděním, panuje až od konce Druhé světové války, a to pouze v západním světě.“

„Celý svět tě obelhává“, říkají internetoví rekruti. „Planeta je v rukou tajných spolků (Ilumináti, Svobodní zednáři, sionisté), a pokud chceš tento řád svrhnout, musíš se připojit k nám.“ Zdánlivé důkazy vidí spiklenci všude, například na dolarové bankovce ve „vševidoucím oku“, pečeti Spojených států amerických. Historický důkaz, že by mělo souvislost s hnutím iluminátů, neexistuje.

4. Věří dnes opravdu více lidí konspiračním teoriím než dříve?

Butter a Bartoschek souhlasí s tím, že jsou dnes díky internetu spiklenecké teorie přinejmenším daleko více viditelné než dříve. Pro vyvození aktuálních trendů ale chybí rozumná data, zejména z posledních 10 až 20 let. Po Druhé světové válce byly konspirační teorie na Západě brány stále méně vážně.

REKLAMA

To však neplatí pro jiná místa na světě, jako Turecko, arabský svět, nebo třeba východní Evropu, líčí Michael Butter. Tam všude byly spiklenecké teorie nadále silně přijímány a v médiích nepředstavovaly pouze alternativní vysvětlení, ale tvořily dominantní názor. „Jejich rozšíření v posledních letech zřejmě roste i na Západě“, myslí si Michael Butter, „mimo jiné i díky sociálním sítím. Dříve se zkrátka do novin a jiných veřejných sdělovacích prostředků nedostaly.“

5. Jakou roli při šíření spikleneckých teorií hraje internet?

Mechanizmy sítě jsou pro kultivaci spikleneckých teorií jako stvořené. Dnes může své myšlenky pomocí sociálních sítí, blogů, nebo YouTube šířit každý. „Před 30 lety museli lidé, kteří chovali podezření nějakého spiknutí, investovat mnoho námahy a času, než našli informace, které ho zdánlivě podporovaly“, vysvětluje Butter. „Dnes stačí googlovat.“ Na Facebooku se obsah díky algoritmickému zobrazování příspěvků rovnou zobrazuje cílovému publiku.

Navíc se mohou příznivci spikleneckých teorií díky internetu lépe propojit se svými souvěrci. „Dříve byl člověk možná na vážkách, pokud byl v okruhu svých přátel jediný, kdo věřil konspiračním teoriím“, míní Butter. „Dnes oproti tomu najdete rychle a jednoduše mnoho lidí, kteří zastávají stejné přesvědčení a ještě vás v něm možná utvrdí.“

6. Kdo je na spiklenecké teorie obzvlášť náchylný?

Psycholog Bartoschek ve své doktorandské práci zjistil, že vůči „alternativním modelům vysvětlení“ jsou náchylní především mladí lidé s nízkým vzděláním a s extrémními názory. I nábožensky založené osoby je přijímají snadněji. „O preferencích pohlaví toho zatím ještě moc nevíme“, dodává Bartoschek. „Možná jsou muži a ženy při určitých tématech více slyšet, ale jejich zastoupení je podobné.“

Michael Butter vidí zastoupení konspiračních teorií ve všech sociálních vrstvách. „Pokud se ovšem zaměříme na komentáře na síti nebo na publikum u příslušných událostí, narazíme hojně na osoby po 40.“ Tato skupina se cítí být důsledky globalizace a emancipace nejvíce ohrožena: ekonomicky i ve své identitě.

„Lidé na ulici vypadají jinak, už se nejmenují, jak se jmenovali dříve, homosexuálové a lesby smějí uzavírat sňatky: dochází ke zpochybňování představ o životě. A konspirační teorie nabízejí zdánlivá vysvětlení.“ Butter poukazuje na zatím ještě nepublikovanou dizertační práci z Holandska. Ta dochází ke zjištění, že muži jsou spíše náchylní politickým a ženy „esoterickým“ spikleneckým teoriím. „To považuji i intuitivně za věrohodné.“

Butter s Bartoschkem souhlasí v tom, že lidé, kteří se vydali politicky extrémním směrem, jsou otevřenější v přijímání spiknutí jako vysvětlení – což platí stejně pro pravicové i levicové ideologie. Pokud tito lidé navíc cítí, že je s nimi zacházeno nespravedlivě a  že byli odstrčeni na okraj společnosti, může se stát, že příčinu projikují do spiklenecké teorie. „Zde vidíme blízkost k populistickým hnutím posledních let. Trump v USA, nebo Pegida a AfD v Německu.“

7. Jak nebezpečné jsou konspirační teorie?

Podle studie vědců z University od Western Australia z r. 2013 lidé, kteří jsou náchylní na spiklenecké teorie, rovněž více odmítají etablované vědecké teorie. To dokonce může vést až k ovlivnění individuálního odhadu rizik, například pokud považujeme kouření za neškodné nebo očkování za nebezpečnější než jeho odmítání.

Michael Butter vidí obzvlášť velké nebezpečí v teoriích, které stigmatizují skupiny osob, například migranty nebo Židy. To může vést až fyzickému napadání. Jsou však ale i vědci, kteří věří, že některé spiklenecké teorie mohou mít i pozitivní dopady, pokud poukazují na skutečné problémy – byť s nepravdivými argumenty.

Pro Bartoschka je také rozhodující druh spikleneckých teorií: „Pokud někdo věří, že Elvis žije, nebo že byla lady Diana zavražděna, sice to považuji za součást určující identitu osobnosti přívržence takového názoru, ale z takových názorů nevychází stejné nebezpečí jako ze spiknutí 9/11 nebo Protokolů sionských mudrců.“ I zde však chybí dobré studie, zdůrazňuje psycholog.

8. Jak se spikleneckými teoriemi nejlépe zacházet?

Přesvědčené spiklenecké teoretiky lze jen velmi těžko oslovit, shodnou se Michael Butter a Sebastian Bartoschek. Butter odkazuje na studii z r. 2015 o mýtech, panujících kolem očkování proti chřipce. Ze studie vyplývá, že se lidé se silnými předsudky proti očkování stávají ještě skeptičtějšími, když jsou konfrontováni s protiargumenty. Bartoschek vysvětluje, že jsou lidé, kteří mají tendenci věřit konspiračním teoriím, zprvu ještě přístupní faktům: „Často ovšem dochází k emocionalizaci funkce spiklenecké teorie.“ To připomíná procesy, které lze pozorovat i u příslušníků sekt. „A zde to už začíná být nebezpečné.“

Psycholog doporučuje nejprve zvážit, jak důležitá nám osoba je. Pokud se jedná o kolegu v práci nebo o vlastní matku, měli bychom rozhodně zdůraznit, že nejsme stejného názoru. Neměli bychom se však pokaždé nechat strhnout k diskuzi, které může skončit hádkou.

Někdy stačí zdvořile upozornit, co která spiklenecká teorie ve skutečnosti znamená a ujistit se, zda jste názor protistrany správně pochopili. Můžeme se např. zeptat: Opravdu to tak myslíš? To přece znamená, že je tato teorie klasicky antisemitská. „Je pozoruhodné, jak často pak diskuze ihned skončí“, dodává Bartoschek. Butter věří, že může pomoct kompetentní argumentace na základě oborů historie, médií, kultury a přírodních věd: „Pokud bychom lidem dokázali zprostředkovat, že dějiny nelze plánovat a že by tudíž velké spiklenecké teorie vůbec nemohly fungovat, pak bychom měli napůl vyhráno.“

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno