Autorka se na pozadí událostí Frankfurtského knižního veletrhu zabývá argumentačními fauly pravicových populistů a polemizuje s některými názory, jak jim čelit. Během veletrhu došlo k několika protestům na stáncích extremistických vydavatelství. Zůstává otázka, jak se má tolerantní společnost postavit k netoleranci? Mluvit s pravicovými populisty? Nebo už argumenty nestačí? Článek napsala pro Süddeutsche Zeitung Sonja Zekri.
Bylo by lepší, kdyby na knižním veletrhu nedošlo k žádným střetům? Pouze chladná ignorace nebo třeba způsobný rozhovor? Pokud by na stánku extrémně pravicového vydavatelství Antaios během defilé figur jako například spisovatele Akif Pirinçciho nebo pravého okraje AfD Björna Höckeho k ničemu nedošlo, ocenil by to někdo z notorických překrucovačů jako vítězství svobody vyjadřování? Poděkoval by šéf nakladatelství Antaios Götz Kubitschek za férovost, dostali by se argumentačně do úzkých, kdyby je Antifa neumlčela? Těžko.
Ne, to co jsme viděli ve Franfurtu, nebyly hezké obrázky. Nepokoje na knižním veletrhu jsou v rozporu s bezpečným zážitkem z četby, se zvědavým setkáním s novými myšlenkami a cizími názory. Zákaz ultrapravicových vydavatelství na knižním veletrhu by byl právně těžko proveditelný. Od r. 1948 se stalo pouze jednou, kdy nebyl stánek povolen, vysvětlil v rozhovoru ředitel veletrhu Jürgen Boos: íránská prezentace po vyhlášení fatwy proti Salmanu Rushdiemu.
Frankfurtská vzdělávací instituce Anny Frankové už požaduje „jasnou strategii“ v zacházení se sebevědomě vystupujícími nakladatelstvími „nové pravice“ na příštím knižním veletrhu. Nelze se však zbavit dojmu, že v roztržkách u Antaios stánku slyšíme vzdálené odrazy vyřvávajícího a pískajícího davu, když se extrémní pravičáci snažili celé týdny rušit předvolební shromáždění demokratických stran. Aniž bychom chtěli jedny nebo druhé potyčky omlouvat: ve Frankfurtu se odráží to, co vyplývá z volebních výsledků a průzkumů, co ničí přátelství i rodiny – rozdělení země.
Liberálové a rozumné hlasy pochopitelně hledají napřed chybu u sebe. Není vypískání Björna Höckeho symptomem „represivní tolerance“, jak nutkání ke správnému názoru popsal Herbert Marcuse, jak píše Die Welt? Je nástup pravice vůbec produktem levice, jak naznačují Per Leo, Maximilian Steinbeis a Daniel-Pascal Zorn ve své knize „Mit Rechten reden“ (Mluvit s pravičáky, pozn. překl.)? V ní píší, „my“, tedy: my „nepravicoví“, „totiž už dávno hrajeme, aniž bychom si to uvědomovali, jejich hru“. Každé vymezení, každou výtku využívá takticky silná, ale slabou identitou trpící hromádka extrémních pravičáků, aby se stylizovala do role oběti „establišmentu“ a „mainstreamu“. Čím více se oproti ultrapravičákům vyhraňujeme, tím více získávají příznivců a pokud je toto vyhraničování ještě doprovázeno morálními frázemi („nácku!“), jsou zisky pravice takřka nezadržitelné.
Intelektuálové ještě věří, že uspějí s argumenty a pointami
Zní to rozumně a po strkanicích na knižním veletrhu se to zdá být fatálně jasné. Navíc to ladí se zoufalými snahami demokratických stran, snažících se přivést nějakým způsobem zbloudilé a blouznící voliče AfD do politického středu, jako by to bylo skutečným přínosem k politické stabilitě a ne pouze parlamentární kosmetikou.
Německo je šťastná země. Už dlouho nebylo konfrontováno s radikálními mysliteli. Mohlo se cvičit v toleranci, naučit se vybraným způsobům a oddat se naději, že jeho problémy nepřekročí hranici vydiskutovatelnosti. Již několik let, a ne teprve s narůstajícím počtem uprchlíků, přestávají známé metody fungovat. Politici, myslitelé a také novináři se musí vypořádat s dvěma skupinami lidí, které se naučily skrývat své protiústavní představy: vedle radikálních islamistů to je extrémní pravice. Obě skupiny chtějí žít v zásadně odlišné zemi, mají naprosto odlišnou představu o budoucnosti Německa, než naprostá většina jeho občanů.
To je výchozí situace. A proto působí všechny dobře míněné výzvy ke zdrženlivosti, otevřenosti, vstřícnosti, jako by se v případě nástupu extrémní pravice jednalo především o chybu diskurzu levice. Jako by byla situace ještě daleko temnější, pokud by si Německo nevedlo hospodářsky tak skvěle, jako by pro růst AfD a ještě horších proudů neexistovaly hmatatelné politické a sociální důvody.
V Leově, Steinbeisově a Zornově zvláštní „rukověti“ najdete dokonce radu „pokud nemůžeš pro samou nenávist zpívat, pak mlč“. Není to sice myšleno zcela vážně, nicméně trochu přece jen ano a velmi dobře to zapadá do způsobu, jakým autoři vykreslují rétorické triky radikální pravice. Především je zde ale odhalena velké iluze, se kterou němečtí intelektuálové čelí extrémní pravici a která natruc všem historickým zkušenostem lpí na přesvědčení, že lze rasistické, národovecké a nacionalistické smýšlení porazit obzvlášť šikovně vedenými argumenty a virtuózně umístěnou pointou.
Nejde o férovou reprezentaci, ale o moc
Že jsou nepřátelé demokracie nuceni se v demokracii vydávat za oběti, je málo překvapivé. Že to dělají, přestože jim vycházejí knihy, svobodně se setkávají a jejich bojůvky provokují, jen ukazuje, jak málo jim jde o férovou reprezentaci a nakolik o moc. Mnoho intelektuálů se, částečně s rozeznatelným potěšením ze strachu, pokusilo vžít do jejich starostí, zatímco extremisté stále rostli.
Je na čase srovnat si perspektivu. Většina Němců necítí vůči cizincům nepřátelství, uznává právo žen i menšin a váží si života v otevřené, pokrokové a solidární zemi. Ne všichni tak smýšlí. Ale vymezení na okraj, na které si stěžují, si sami zvolili.