28 let po 17. listopadu 1989 – a disident opět drží hladovku

Editorial magazínu POLITIQ

Zatímco zdravá společnost směřuje vpřed, my se kruhem vracíme tam, odkud jsme vyšli. Dnes, 17. listopadu 2017, tedy přesně 28 let po začátku Sametové revoluce, tu opět vládne úřednická a policejní zvůle a mocní této země si se zákony i samotnou Ústavou dělají, co se jim zlíbí. A stejně jako za totality se opět drží hladovky (kolikrát jsem toto v dětství slyšel z Hlasu Ameriky?). Tentokrát je to člen Charty 77 Tomáš Hradílek, více na Foru24. Jen některá média jsou zatím ještě svobodná, byť snaha o jejich umlčení každým dnem sílí.

Nakonec se největším problémem neukázalo naučit se pracovat s faxem a počítačem, nebyly jím dokonce ani peníze na obnovu komunisty totálně zdevastované země, ale my sami. Neselhal “systém”, nepřeválcovaly nás opět cizí tanky, neselhal ani Západ – ten se nakonec ukázal mnohem štědřejší a empatičtější, než jsme vůbec kdy mohli doufat – selhali jsme my samotní.

Děje se tak ve všech srovnatelných postkomustických zemích a dělo by se tak i ve východním Německu (jak lze z náznaků usuzovat), nebýt součástí – ekonomicky a především morálně – daleko silnějšího celku. Chci proto věřit, že to, co se u nás právě děje, je součástí nevyhnutelné vývojové logiky, kterou zatím ještě zcela nechápeme a nedokážeme tudíž ještě dopodrobna popsat její mechanizmy a už vůbec ne odhadnout její další vývoj.

Mějme ale právě proto neustále na paměti, že chod dějin často – ne-li pokaždé – určují jednotlivci. Nikdy dopředu nevíme, kdo a co kormidlem dějin nakonec pootočí. Nikdo netuší jaký, v počátku zdánlivě bezvýznamný čin, probudí spící lid; nikdo netuší, kdo nakonec strhne davy. Jisté je jen, že až utrpení přeroste přes určitou mez, tak k tomu nevyhnutelně dojde. Myslím při tom na Mahátmá Gándhího, který sám a beze zbraně (kromě vzdělání a vůle), zahalen pouze v bílém sárí, vyhnal z Indie a dnešního Pákistánu obrovskou koloniální velmoc.

Neustávejme proto ve svém snažení a ten, kdo dosud nic nedělal, ať začne – čímkoliv. I sebemenší čin může být rozhodující kapkou. Teď není čas na rezignaci, je naopak třeba napnout síly. Máme hrdou historii a je za co bojovat: za humanitní ideály T. G. Masaryka, za naše mrtvé ve všech válkách a okupacích, kterými si tato země prošla, za obrovské oběti, které v touze po svobodě a demokracii přinesla, za domácí i zahraniční odboj ve všech diktaturách, které byla nucena zažít, za lidi, dohnané k opuštění vlasti. A aby v dnešní době už nikdo neměl důvod držet hladovky.

Krásný sváteční den vám přeje
Honza



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: