Zatímco zdravá společnost směřuje vpřed, my se kruhem vracíme tam, odkud jsme vyšli. Dnes, 17. listopadu 2017, tedy přesně 28 let po začátku Sametové revoluce, tu opět vládne úřednická a policejní zvůle a mocní této země si se zákony i samotnou Ústavou dělají, co se jim zlíbí. A stejně jako za totality se opět drží hladovky (kolikrát jsem toto v dětství slyšel z Hlasu Ameriky?). Tentokrát je to člen Charty 77 Tomáš Hradílek, více na Foru24. Jen některá média jsou zatím ještě svobodná, byť snaha o jejich umlčení každým dnem sílí.
Nakonec se největším problémem neukázalo naučit se pracovat s faxem a počítačem, nebyly jím dokonce ani peníze na obnovu komunisty totálně zdevastované země, ale my sami. Neselhal “systém”, nepřeválcovaly nás opět cizí tanky, neselhal ani Západ – ten se nakonec ukázal mnohem štědřejší a empatičtější, než jsme vůbec kdy mohli doufat – selhali jsme my samotní.
Děje se tak ve všech srovnatelných postkomustických zemích a dělo by se tak i ve východním Německu (jak lze z náznaků usuzovat), nebýt součástí – ekonomicky a především morálně – daleko silnějšího celku. Chci proto věřit, že to, co se u nás právě děje, je součástí nevyhnutelné vývojové logiky, kterou zatím ještě zcela nechápeme a nedokážeme tudíž ještě dopodrobna popsat její mechanizmy a už vůbec ne odhadnout její další vývoj.
Mějme ale právě proto neustále na paměti, že chod dějin často – ne-li pokaždé – určují jednotlivci. Nikdy dopředu nevíme, kdo a co kormidlem dějin nakonec pootočí. Nikdo netuší jaký, v počátku zdánlivě bezvýznamný čin, probudí spící lid; nikdo netuší, kdo nakonec strhne davy. Jisté je jen, že až utrpení přeroste přes určitou mez, tak k tomu nevyhnutelně dojde. Myslím při tom na Mahátmá Gándhího, který sám a beze zbraně (kromě vzdělání a vůle), zahalen pouze v bílém sárí, vyhnal z Indie a dnešního Pákistánu obrovskou koloniální velmoc.
Neustávejme proto ve svém snažení a ten, kdo dosud nic nedělal, ať začne – čímkoliv. I sebemenší čin může být rozhodující kapkou. Teď není čas na rezignaci, je naopak třeba napnout síly. Máme hrdou historii a je za co bojovat: za humanitní ideály T. G. Masaryka, za naše mrtvé ve všech válkách a okupacích, kterými si tato země prošla, za obrovské oběti, které v touze po svobodě a demokracii přinesla, za domácí i zahraniční odboj ve všech diktaturách, které byla nucena zažít, za lidi, dohnané k opuštění vlasti. A aby v dnešní době už nikdo neměl důvod držet hladovky.
Krásný sváteční den vám přeje
Honza