Jiří Padevět: „Děravé duše jsou nejpříšernějším dědictvím komunismu“

REKLAMA

Závěr řeči Jiřího Padevěta na téma dědictví VŘSR a komunismu, přednesené Kolegiu Paměti národa, které se setkalo před slavnostním udílením Cen Paměti národa 17. listopadu 2017 v Národním divadle.

Destrukce osobnosti je podle mého názoru největším zločinem totalitních režimů. Můžete si možná zvyknout na to, že soudy nesoudí spravedlivě, ale ideologicky, můžete si možná zvyknout na to, že každý obecní policajt a vrátný na úřadě nad vámi má neomezenou moc. Ano, zvyká se na to velmi obtížně, ale jde to. O tom, že to jde, svědčí délka trvání některých totalit. Jenže tohle všechno zvykání není pro každého.

Komunismus, a především komunismus importovaný z Ruska je učení o nenávisti a strachu. Buďto půjdeš s námi a budeš budovat lepší příští tak, jak ti přikážeme, nebo tě prostě zabijeme, budeme mučit tvoje blízké a ukradneme ti vše, co je ti drahé. Pokud vám někdo ve ztemnělé kanceláři tajné policie, a je celkem lhostejno, zda to bude NKVD, Stasi, nebo Státní bezpečnost, pošeptá do ucha podobné věty, mohou se stát v zásadě tři věci. Buďto vás temné výhružky z hlubin ideologie zastraší a podvolíte se.

Ti statečnější se podvolí pouze na oko a venku před budovou tajné policie se nadechnou a pokusí se dál žít svůj život v příšeří totality a po kotníky v marasmu vnucené ideologie a předepsaného štěstí. Ti méně stateční se podvolí zcela a budou pravidelně, tak jak jim to bylo určeno, donášet tajné policii více či méně závažné zprávy o svých rodičích, známých i cizích. Někteří z nich se v povolání konfidenta najdou a práce je začne bavit. Ti nejstatečnější hrozbám nepodlehnou a začnou proti totalitě bojovat. Někdo perem a slovem, někdo se zbraní v ruce. Největší podíl je ale vždy těch, a to neplatí jen pro Sovětský svaz, kdo si před služebnou tajné policie řeknou, že zas tak špatně nebude a jdou si po své práci. Do poslední chvíle svých životů, které mohou při troše štěstí skončit přirozenou cestou, se domnívají, že tichým životem v totalitním bahně nikomu neubližují a že se jich ta hrůza, nakonec vlastně docela snesitelná, osobně vůbec netýká. Na rozdíl od lidí, kteří se komunismu postavili se zbraní v ruce, nemusel takový člověk nikoho zabít, na rozdíl od lidí, kteří se komunismu postavili slovem, nebyl nikdy žalářován, ani vyháněn ze země, kde se narodil. Přežil ten režim a celou dobu usilovně doufal, že jednou bude lépe.

Ano, každá totalita jednou skončí, i když ta sovětská trvala sedmdesát let. Člověk, co ji přežil a nikomu neublížil, protože s totalitou nebojoval, ublížil především sám sobě. Nepostavil se zlu a vytvářel mu celou dobu alibi. Vytvářel naprosto mylný, ale žádaný dojem, že v komunismu, stejně jako v jiné totalitě, se vlastně žije normálně. Dojem, ve kterém ho totalita jenom utvrzovala, kvůli kterému natáčela veselé filmy a sem tam vydala knihu i autorovi, který s ní ne ve všem souhlasil. Tenhle člověk dodnes možná neví, jak si ublížil a jaký byl jeho podíl na zločinném spiknutí. Možná dodnes vzpomíná, jak soudružka učitelka krásně vyprávěla o výstřelu z Aurory. Soudružka učitelka, která stejně tak jako on věděla, že něco není v pořádku, ale která uměla o teroru a chaosu krásně vyprávět.

Za každou totalitou nezůstávají jen hromady mrtvých a kartotéky zničených existencí, ale také děravé duše. Duše, do kterých pak snadno teče nenávist i v demokracii. Duše, kterých je ve společnosti stále dost. Děravé duše jsou nejpříšernějším dědictvím komunismu.

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno