Jak bojují psychologové proti násilí a válkám?

REKLAMA

Německý časopis Psychologie Heute (Psychologie dnes) přinesl zajímavý článek o poznatcích současné psychologie, jak zabránit válkám a násilí.

Žijeme v nepřehledné, násilné době. Válek a konfliktů je mnoho, teroristických útoků na svobodu přibývá. Politici, vojáci a policisté nejsou příliš úspěšní a snaží se spíš držet násilí v šachu. Svou kůži na trh nesou i hasiči a lékaři. Jedna skupina odborníků ale sehrává překvapivě malou roli, ačkoliv jsou její členové předurčeni k řešení konfliktů a k zabránění násilí. Jsou to psychologové, psychiatři a psychoanalytici.

Jsou povoláváni k nehodám, aby mírnili utrpení traumatizovaných – ať už obětí, nebo záchranářů. Jejich podpora je velmi často omezena na dobu po konfliktu, útoku, nehodě, tedy kdy už jde jen o minimalizování vzniklé škody a zmenšení utrpení. Přitom je nejefektivnější fáze právě ta, během které mohou psychologové působit preventivně, neboť mír a odmítání násilí vznikají v hlavách lidí. V preambuli UNESCO se píše: „Vzhledem k tomu, že války se rodí v myslích lidí, je nutné v myslích lidí budovat efektivní zábrany válek.“ A odborníci na „lidskou mysl“ jsou psychologové, psychiatři a psychoanalytici. Zjevně je ale třeba překonat velké překážky, pokud je ohrožen mír ve společnosti, nebo dokonce mír mezi etnickými a náboženskými skupinami nebo národy.

Násilí se vyvíjí po malých krůčcích

Jeden z mála psychologů, který na sebe vzal riziko a  vyzkoušel své znalosti v mezinárodních konfliktech, je Američan Ervin Staub. Je emeritním profesorem na University of Massachusetts v Amherstu a zakladatelem kurzu „The Psychology of Peace and Violence Program„, jednoho z mála oborů, ve kterém se psychologové učí spojit vědu s praktickou mírovou prací. Staub je již desetiletí na cestách, mimo jiné byl požádán o pomoc nizozemskou vládou, když byl v r. 2004 v Amsterdamu zavražděn pravicový intelektuál Theo van Gogh a v tradičně tolerantní zemi najednou začaly hořet mešity, kostely a školy. Šokovaní Holanďané náhle zjistili, jak rychle mohou humanistické tradice erodovat, když místo nich vzplane násilí. Staub také pracoval v Kongu, v Burundi a dlouhou dobu ve Rwandě, kde bylo v r. 1994 během 100 dní vlastními krajany Hutuy zmasakrováno 800.00 Tutsiů, zatímco svět pouze nečinně přihlížel.

Přeživší holocaustu Staub ve Rwandě dále rozvinul svou metodiku, tzv. „Staub-Pearlman-Approach“, mající za cíl uklidnění společností, které si prošly genocidou. V letech 1999 až 2006 předával svůj preventivní přístup v rámci workshopů s novináři, terapeuty a místními vlivnými osobami. Cílem jeho práce bylo připravit znepřátelené Hutuy a Tutsie na pokojné společné soužití.

Staub zná příznaky násilí. Zkoumal je dlouhá desetiletí a podrobně je popsal např. ve své knize vydané v roce 2015 „The Roots of Goodness and Resistance to Evil„. „Říká se, že násilí exploduje. Ve skutečnosti se ale vyvíjí pomalu, po malých krůčcích“, shrnuje část svých poznatků sociální psycholog. Pokud zůstanou lidská práva, základní touhy po pozitivní identitě, bezpečnosti a pocit kontroly nad svým vlastním životem nenaplněny, stávají se lidé náchylnější k destruktivním ideologiím. Je-li ještě navíc vnitřní rovnováha narušována starými traumaty, roste pravděpodobnost vzniku nového násilí.

V rozhovoru pro magazín Psychologie Heute Staub vzpomíná na své nasazení po genocidě ve Rwandě: „Jedním z nejdůležitějších cílů bylo nastartovat proces hojení a usmíření.“ Smíření pro něj představuje zaujmout vůči bývalým nepřátelům nový postoj a nenechat minulost, aby určovala přítomnost. To je, jak podotýká Staub, těžká psychická práce.

K prvnímu kroku mělo ve Rwandě dojít v tzv. Gacacas, což jsou tradiční právnická shromáždění, na kterých byly projednávány zločiny z genocidy. Na žádost národních vůdců se Staub se svými kolegy těchto procesů zúčastnil, aby pomohl zabránit retraumatizaci a vzplanutí starých nepřátelství. Za tímto účelem nejprve Staub se svým týmem zvýšili vnímání zúčastněných vůči následkům traumatizace na psychiku a sociální život a poté jim zprostředkovali informace o tom, jak konflikty vznikají, jak se rozšiřují, ale také jak se dají utlumit. „Prohlédnout původce násilí mezi skupinami umožňuje praktikovat inteligentní prevenci, a to vede k psychickému odlehčení.“

Schopnost vyvinout empatii vůči bývalým nepřátelům

Podporovat léčení, začít s usmířením a zprostředkovávat vědění je práce, která se vyplatí a která může nabýt mnoha podob. Ve Rwandě např. Staub se svým holandským týmem vyvinuli rozhlasové drama s názvem New Dawn (Nové probuzení), které pojednává o dvou znepřátelených vesnicích. Do příběhu jsou zakomponovány zprávy o eskalaci, prevenci a usmíření. Půlhodinový pořad se od r. 2004 vysílá dvakrát až třikrát týdně a poslouchá ho 90 % obyvatelstva. Vědecké studie dokazují, že kdo pořad pravidelně poslouchá, vykazuje vůči bývalým nepřátelům větší míru empatie než kontrolní skupina, je více přístupný k usmíření a má větší odvahu vystoupit se svým názorem a podle něj se chovat. To je důležitý vývoj ve společnosti, která byla v minulosti vedena přehnaným respektem k autoritám.

Pro Stauba představuje moderátní respekt k autoritám jedno z nejdůležitějších kritérií prevence násilí – ať je to Rwanda nebo jakékoliv jiné místo na světě. Další kritéria představují: vývoj konstruktivní ideologie namísto destruktivní ideologie, která pracuje s obrazem nepřítele. Kromě toho práce na společné verzi dějin a zároveň ochota připustit různé úhly pohledu. A „deep contact“ – hluboký kontakt – tzn. společná setkávání a aktivity mezi lidmi z různých skupin. A konečně je třeba i odvahy k tomu, co Staub nazývá „bystandership“. Tím myslí schopnost jednotlivce, skupin nebo vlád otevřeně se postavit dehumanizaci a ponižování spoluobčanů a náznakům eskalace.

V r. 2004 aplikoval Staub své zásady v Holandsku. Je přesvědčen, že holandský příklad lze přenést také na další evropské země s narůstající muslimskou populací. Bývalý poslanec Jeroen de Lange v článku pro Journal of Peace Psychology popsal, jak dobře Staubovy návrhy pomohly ke sblížení křesťanských a muslimských Holanďanů v Amsterdamu. Staubův model politikům nedodal jen potřebné analýzy, aby začali vyhrocené situaci rozumět, ale pomohl jim také zavedená integrační opatření legitimizovat. K mnoha záměrům na jejich seznamu patřil i nápad na zřízení diskuzního a společenské centra, jehož středem měl být islám, zřízení rady, která dá hlas mladým muslimům v holandském hlavním městě, vznik televizního seriálu, ve kterém si mohli laici zahrát role bílých Holanďanů a muslimů a projekt, ve kterém mohly muslimské děti zveřejnit příběhy svých rodičů. Od Staubova působení se realizovalo mnoho projektů a hodně příkopů se zasypalo. Obzvlášť viditelné je to například v Rotterdamu: tam mají Holanďané od konce r. 2008 muslimského starostu, 56letého Ahmeda Abouleba, přistěhovalce z Maroka.

Po válce je před válkou. Tak by se dala shrnout podstata Staubovy práce za usmíření a uzdravení společnosti. Za ní stojí poznatek, že násilné konflikty mezi skupinami nebo zeměmi nevznikají v prostoru bez předchozích dějin. Mají svou prehistorii, ve Rwandě stejně jako v Sýrii, v Severním Irsku, v Sasku nebo v Amsterdamu. Aby se zabránilo novým násilnostem, nestačí na jakémkoliv z těchto míst vzít v potaz pouze současnost. Pokud stoupá ochota k násilí, je nejvyšší čas podívat se zpět do historie. Prevence začíná zpracováním minulosti – a to je navýsost psychologická a sociální záležitost.

REKLAMA

Mír je možný

Angažované projekty dokládají význam psychologické mírové práce

Protože psychologům chyběl ekvivalent k Lékařům bez hranic, založili si v r. 2009 v Postupimi všeobecně prospěšnou společnost „Psychologové přes hranice“. Spravuje národní i mezinárodní projekty a úzce spolupracuje s Profesním svazem německých psycholožek a psychologů a mezinárodními lékařskými organizacemi. Jednomu z ředitelů, Gerdu Reimannovi, se obzvlášť líbí, že je tak konečně vidět i práce psychologů. I proto, že už se nenazývají pouze „paramedicals“, jak tomu při nasazeních pro lékařské humanitární organizace bylo doposud.

Zviditelnění je také cílem nového projektu „Psychologů přes hranice“. Nese název „Vítejte v Německu“. Má dát hlas uprchlíkům: „Obraz Německa je většinou velmi pozitivní – i přes nejnovější násilí proti uprchlíkům“, říká Gerd Reimann. Staub by rozhovory nejspíš nazval „deep contact“. Nebo prvním krokem na cestě ke „konstruktivní ideologii“.

Inge Missmahl je jungiánskou psychoanalytičkou a zakladatelkou IPSO (International Psychosocial Organization), která na zakázku EU a německého ministerstva zahraničí rozšířila afghánské zdravotnictví o psychologicko-poradenskou oblast. Cílem IPSO je chápat potíže lidí v jejich kulturním kontextu a přivést je opět k jejich sebevědomí a samostatnosti. „K tomu patří také prevence proti násilí“, dodává psychoanalytička. Války a násilí vystavily mnoho lidí traumatizujícím zážitkům, pokud by jim byla poskytnuta pomoc, byli by méně náchylní vůči násilným řešením. Přes 300 afghánských žen a mužů se již nechalo týmem Inge Missmahlové vyškolit a nyní pracují jako psychologičtí poradci v afghánských zdravotnických centrech. Manuál, který vytvořila Inge Missmahlová se svými spolupracovníky, udává přesný postup, jak poradci provádí změnu perspektivy a společně se se svými klienty dopracují k pochopení vlastní situace. Lidé mají rozumět tomu, jak došlo k jejich utrpení a že chyba není v nich. Po tomto ulehčujícím zjištění mohou lépe vyvíjet smysluplné vize své vlastní budoucnosti.

Kromě toho vyvinula IPSO s podporou Spolkové vlády v Berlíně online videokonzultace, které jsou využívány ve všech afghánských regionech a nyní se jako re-import dostaly do Německa. Od března 2016 bylo v Berlíně během ročního kurzu už vyškoleno 92 osob s uprchlickým a migračním pozadím na psychosociálního poradce. V současné době už v Berlíně, Hamburku a Erfurtu pomáhají ve 13 různých jazycích jiným uprchlíkům.

Další cesta je právě nyní zkoušena v Burundi a opět jsou u toho Němci. Jde o to, imunizovat lidi proti nadcházejícím traumatům a to tak, že se vybuduje jakási zeď, ještě než než se hrůzy dokáží usadit v duši. Postup byl vyvinut Anselmem Crombachem, psychologem z Kostnické univerzity spolu s s německými a burundskými psychology. Crombach postup využil u 59 z 556 burundských vojáků, kteří byli vysláni na mírovou misi do Somálska. Vojáci již v minulosti během burundské občanské války zažili traumatizující události. „Chceme zabránit, aby se nová traumata uhnízdila v jejich tzv. síti strachu a aby se jejich symptomy nezhoršily. Místo toho by měli své zkušenosti zpracovat a roztřídit už v místě nasazení“, vysvětluje psycholog. Proces je jednoduchý ale přesto vysoce komplexní: intervence, která se nazývá PReNET, vychází z neurovědeckých poznatků a je postavena na narativní expoziční terapii (NET), která byla vyvinuta na univerzitě v Kostnici (Konstanz) a již byla úspěšně nasazena na národní i mezinárodní úrovni. V rámci NET se lidé učí pocitům spojených s traumaty se nadále nevyhýbat. Vyhýbání totž vede k nenadálému a neohlášenému vynořování pocitů strachu, zatímco jejich zařazení do historického kontextu síť strachu oslabuje, říká Crombach. Pokud lidé projdou NETem, naučí se jejich mozek novému chování: „My vlastně jen nastartujeme léčebný proces.“ Studie dokládají, že „PReNET je účinný. Může pomoci vojákům, policistům, hasičům a příslušníkům jiných profesí se připravit na zacházení s novými traumatizujícími zážitky. To zabrání daleko horším následkům.“

REKLAMA

ZANECHTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno