Úloha médií v demokracii: zrada nebo občanská povinnost?

Nebezpečnější než WikiLeaks je hon na WikiLeaks

Nebezpečnější než WikiLeaks je hon na WikiLeaks. Esej Thomase Darnstädtra pro magazín Der Spiegel. Přestože vyšla už 13. prosince 2010, neztratila nic ze své aktuálnosti – naopak.

Svoboda tisku? K čemu? Otcové ústavy považovali takovou ústavní záruku za přebytečnou – ne-li dokonce nebezpečnou. Existují svobody, které si nenecháme slíbit, rovnou si je vezmeme. V demokracii, jejíž státní moc stojí a padá s veřejným míněním lidu, totiž jsou stejně důležité jako vzduch, který dýcháme. Demokracie, založená na těchto úvahách, je americká demokracie a svědčí o zdravé nedůvěře revolucionářů Nového světa v podobné úvahy že, – i když později – svobodu tisku do americké ústavy nakonec přece jen zařadili.

O dobrých 200 let později připadá tento nápad mnoha lidem v západních zemích naivní. Americká administrativa se od doby, co se zapletla do války proti teroru, změnila v obrovskou centrálu tajných služeb. Washington Post napočítala 854.000 nositelů státního tajemství v okolí prezidenta, jehož šlágrem byla „blízkost k občanům“ (Barack Obama, pozn. překl.) – tedy téměř jedenapůlkrát více, než je obyvatel Washingtonu D. C. Odhadem získá razítko „Top Secret“, – není určeno zvídavému zraku občanů – ročně 16 milionů dokumentů. V krizi se zapouzdřují i země starého kontinentu. Ústavní zákony se svými široce pojatými zárukami tiskové svobody vznikly na přání amerických osvoboditelů a v duchu americké a francouzské revoluce. Ale v r. 10 po útoku na newyorské Twin Towers dumá německý unijní politik polohlasně dokonce o tom, jestli by nemělo být novinářům zakázáno příliš detailně zpravovat o terorismu.

V revoluční Paříži by byli takoví lidé sťati, ve Filadelfii nejspíš uvězněni. V době, kdy byli občané revolucionáři, byla svoboda slova, kterou si vybojovali, revolučním aktem. V dnešních klidnějších dobách bychom o svobodě slova mluvili jako o občanské ctnosti.

Novinařina nebo digitální anarchie?

Pak se ale objeví někdo, kdo je stále ještě revolucionářem. Julian Assange, muž stojící za WikiLeaks, si zahrává s ohněm anarchie. Hrozí zveřejněním stále nových a nebezpečných informací, které působí potrefeným opravdové starosti. Nenávist, kterou za své jednání sklízí, je ale nedůstojná u všech demokracií.

Jelikož se justice držela zákonů, nešlo nakonec ve věci úniku informací o krk tisku, ale vládě

Zatím platilo v zemích, které mají právo na svobodu slova ukotvenou v ústavě, za samozřejmé, že se zveřejnění státních tajemství měřilo před soudem metrem zákona. Šířit skutečná státní tajemství bylo i zde vždy zakázáno, zakladatel Spieglu Rudolf Augstein zaplatil za pouhé podezření 103 dny vyšetřovací vazby – jelikož se ale justice držela zákonů a svoboda tisku měla ve finále vyšší hodnotu než rozhořčení politiků nad titulkem Spieglu o bojeschopnosti Bundeswehru, nešlo nakonec o krk tisku, ale vládě.

Assangeovým pronásledovatelům ale nejde o prosazení trestních zákonů, tentokrát jde o princip. Velkohubý Australan nabízí jedinečnou příležitost, jak se definitivně zbavit staré ideje svobody tisku jako práva, které si jednoduše vezmeme, místo abychom si ho nechali zaručit. Nenacházíme se všichni ve válce? Nemají ve skutečnosti občané chránit stát, místo aby ho sledovali?

V unisonu transatlantické koalice zaznívají tak rozdílné hlasy jako hlas předsedy výboru domobrany amerického Senátu Joa Liebermana, který za „špatného občana“ označuje toho, kdo dál předává důvěrné státní depeše, jakožto i hlas šéfa německých Zelených Cema Özdemira, který vyřkl větu: WikiLeaks „překročily hranici, která není pro naši demokracii dobrá“. Obzvlášť silně jsou potřebou vyprofilovat se jako dobří občané postiženi někteří novináři. Dokonce samotná Süddeutsche Zeitung, která obyčejně bere občanská práva hodně vážně, si stěžuje na WikiLeaks, že „ničí politiku, ohrožuje lidi a může ovlivnit ekonomiku“. Američan Steve Coll, vyznamenaný za svá odhalení Pulitzerovou cenou, zuří kvůli hrozícímu „vandalismu“ a „subverzi“ členů WikiLeaks. Washington Post, jejíž reportéři Bob Woodward a Carl Bernstein odhalili aféru Watergate, označuje WikiLeaks za „zločinné spolčení“.

Čím se provinily WikiLeaks?

Obzvlášť hrozivé kritikům „zločinných“ aktivit WikiLekas připadá, že zatím nebyl nalezen jediný zákon, proti kterému se narušitelé státního tajnůstkářství provinili. Jak bezradně asi listují strážci státu svými šanony, ukazuje pokus americké justice vytáhnout kontroverzní protišpionážní zákon z r. 1917. Doba první světové války byla zároveň temnou dobou amerického právního státu, s hysterickým strachem z komunistů a všech dalších kritiků pronásledovala justice dokonce autory letáků proti vojenské službě bez ohledu na jakoukoliv ústavnost.

Tak špatné jako tehdy to nebylo dokonce ani po 11. září 2001. Když v r. 2005 oznámily New York Times, že mají informace o celosvětovém ilegálním programu odposlechů americké tajné služby NSA, byla šéfredaktorka listu pozvána Condoleezou Riceovou do Bílého domu na přátelské posezení u kávy. Nejmocnější vláda světa zvolila cestu apelu na morálku. Právní prostředky zjevně nikdo nenašel. Samozřejmě list informace přesto zveřejnil – a samozřejmě že kvůli tomu USA nezanikly.

A nebo právě proto?

Američtí kongresoví právníci v bleskovém posudku varovali před tím, aby se démon „Espionage Act“ vypustil z láhve: tak jednoduše nelze zákaz o předávání interních vládních materiálů nepřátelským mocnostem uplatnit na tisk. Protože tisk… však už víme.

Nelegitimizuje teprve zodpovědné zacházení s přívalem dat, zvážení následků a vysvětlování práci médií?

Takže už jen zbývá pochybnému Assangeovi a jeho obávané firmě upřít právo uchýlit se, stejně jako tisk, pod ochranná křídla ústavy. Má být opravdu každý zloděj dat postaven na roveň New York Times nebo Spieglu? Nelegitimizuje teprve zodpovědné zacházení s přívalem dat, zvážení následků a vysvětlování práci médií?

Tak by to mělo být. A teprve novinářská etika je to, co dělá mediální produkty v očích příjemců informací důvěryhodnými. To platí pro magazín Spiegel stejně jako pro kolegy v New Yorku a Washingtonu. Mělo by to platit pro každého, kdo nakládá s citlivými daty. Ale pohled na počátek dějin ukazuje, že pouze samotní občané – tedy čtenáři a diváci – mohou rozhodnout o tom, zda byly tyto standardy dodrženy. Nejhorší trest který mohou udělit, je, že list nebo sbírku dat na internetu nebudou číst.

WikiLeaks je stejným zprostředkovatelem veřejnosti jako jakýkoliv deník, jakýkoliv internetový portál. Pro berlínského ústavního právníka Dietera Grimma spadá zrádné spolčení „samozřejmě pod ochranu svobody médií, která je garantována ústavou“. Jako ústavní právník formoval Grimm dnes v Německu určující interpretaci svobody slova a tisku. A také ústavní soud vždy zdůrazňoval, že nerušené šíření informací je „naprosto konstitutivní“ pro fungování demokracie.

Informace jako občanská povinnost

Není žádná dobrá nebo špatná veřejnost, stejně jako neexistuje jen trochu veřejnosti. Jen úplná možnost vědění všech občanů principiálně o všem – alespoň dle slov Spolkového ústavního soudu – umožňuje utváření veřejného mínění. A nerušené utváření veřejného mínění teprve dovoluje považovat výsledek voleb za reprezentativní vůli lidu.

Smí tedy mít stát před svými občany nějaká tajemství? A smí občané taková tajemství prozradit?

Odpověď na obě otázky je velice jednoduchá. Zní „ano“.

Samozřejmě smí mít stát tajemství. K obezřetnému jednání každého služebníka státu patří, že svá rozhodnutí připravuje v tichosti, aby nepovolané osoby nemohly předem šířit očekávané výsledky. To platí pro konference ministrů zahraničí stejně jako pro plánovaný zásah proti teroristům.

Nerušené šíření informací je „naprosto konstitutivní“ pro fungování demokracie

K zodpovědnému jednání všech politiků, úředníků a soudců proto také patří, že na citlivé informace dávají v každém případě pozor. To je o to důležitější, protože se stát nemůže spolehnout na práci v právně chráněné temnotě. Intimní sféra státu jako takového není právně chráněna, stát nemá na rozdíl od jeho občanů žádný soukromý život. Práva občanů si zasluhují ochranu, interní záležitosti státu ne.

Jeden jediný politik, mluvčí pro právní záležitosti FDP frakce Christian Ahrendt, našel odvahu vyjádřit tuto nepopulární pravdu slovy: „Pokud nedávají úřady na svá data pozor, nemohou z toho pak činit zodpovědným tisk.“

To je odpověď na druhou otázku: stejně jako je pro stát legitimní držet určité informace pod pokličkou, je pro tisk legitimní zveřejnit informace, které získal z útrob právě tohoto státu. Je to těžko pochopitelné dokonce i pro ministry vnitra, a proto bylo v Německu opět jednou nutné, aby Spolkový ústavní soud vysvětlil rozdíl mezi porušením státního tajemství a jeho zveřejněním. Když byla v r. 2005 s vědomím ministra vnitra SPD Otto Schilyho prohledána redakce časopisu Cicero, protože zveřejnil informace o důvěrné zprávě Spolkového kriminálního úřadu (BKA), ospravedlnili vyšetřovatelé svá obvinění proti zodpovědnému redaktorovi složitým konstruktem: sice neexistuje žádný výslovný zákon postihující zveřejnění důvěrných úředních dokumentů, ale úředníkům BKA, kteří na tyto dokumenty mají dávat pozor, je pod pohrůžkou trestu zakázáno je vydat. Tomuto úřednímu deliktu byl novinář „nápomocný“ – byť jen tím, že dokumenty přijal. A spoluúčast u trestného činu je také trestným činem.

Pokud nedávají úřady na svá data pozor, nemohou z toho pak činit zodpovědným tisk

Ústavní soud tuto argumentaci smetl s opětovným odkazem na „naprosto konstitutivní význam“ svobody tisku pro demokracii. Co tisk má, smí také otisknout: Toto pravidlo pro zacházení se státními tajemstvími musí platit vždy – s velmi úzkou výjimkou v oblasti zrady. Že to je naprostou samozřejmostí i v USA, dokazuje případ americké manželky diplomata Valerie Plameové, která byla deníkem Chicago Sun Times odhalena jako agentka CIA. V USA, stejně jako v Německu, je trestné odhalit agenta vlastní země. Zodpovědní redaktoři však stanuli před soudem pouze v roli svědků: ne oni, ale jejich zdroje ve vládě byly stíhány. Jedna novinářka přesto skončila ve vazbě, protože se zdráhala prozradit své zdroje. Ani tato sankce by nebyla v Německu, kde mají novináři právo odepřít výpověď, myslitelná. Ústava předpokládá, že aby bylo zaručeno svobodné zveřejňování tajemství, musí mít novináři dokonce právo chránit své informátory před úřady.

V Německu to byl ústavní právník Grimm, kdo prohlásil svobodu obsáhle informujících médií za tzv. „sloužící svobodu“, což není myšleno omezujícím způsobem, ale zcela v duchu amerických Otců zakladatelů. Pokud stát čerpá svou demokratickou legitimitu z obsáhlé informovanosti svých občanů, pak se z informace stává občanská povinnost. A vyzrazení tajemství důkazem kvality demokracie.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: