Sexuální násilí v bývalé NDR: kriminalizované oběti

V Německu vyšla kniha "Sexuální zneužívání v NDR" o historickém, právním a psychologickém pozadí sexuálního zneužívání dětí a mladistvých v bývalém východním Německu

Sexuální násilí v bývalé NDR: kriminalizované oběti

Sexuální zneužívání dětí a mladistvých se v bývalé NDR často zamlčovalo, i když se východní Německo rádo prezentovalo jako „mládežnický stát“. Téma dosud nebylo zevrubně probádáno. Nově vycházející kniha se nyní zabývá pozadím sexuálního násilí v dobách NDR. A jelikož se situace v tehdejší ČSSR nijak významně nelišila, je to rozhodně důležité téma i pro vypořádání se s naší vlastní totalitní minulostí.

Rozsah sexuálního násilí v NDR se zdá být podobný tomu ve Spolkové republice Německo. Jak často k němu docházelo na venkově a ve městě, v intelektuálních a jiných kruzích, ale ještě nelze říct.

Christian Sachse však dochází ke zjištění: „…že se zneužívání táhne celou společností, sexuální násilí lze nalézt v kruzích od nejvyšších funkcionářů, umělců, intelektuálů až k takzvané spodní rovině sub-proletariátu.“

Moc jako nástroj zneužívání

Zvláštností sexuálního zneužívání dětí ve východním Německu bylo, že zde sociální vrstvy vytvářely strukturu příležitostí, říká promovaný politolog Sachse. Za diktatury SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, česky Sjednocená socialistická strana Německa, východoněmecká obdoba zdejší KSČ, pozn. překl.) mohli zástupci moci ve zvláštní míře využívat svého sociálního postavení, protože vyvolávali strach. Christian Sachse našel ve Spolkovém archivu a v dokumentech StaSi (Ministerium für Staatssicherheit, česky Ministerstvo státní bezpečnosti, východoněmecká obdoba zdejší StB, pozn. překl.) větší počet případů, ve kterých hrozili nositelé uniforem dětem represemi, pokud nebudou poslušné.

„Byl tu člen StaSi, který využíval svůj služební průkaz, na kterém byl vyfocen v uniformě a který ukazoval u dveří a říkal: Jsem od Krajské rady, musím vstoupit do bytu. Poté, co vstoupil do bytu, dopustil se sexuálního zneužití. Předtím chodil po domě a vyhledával správnou příležitost, bez skrupulí klepal na dveře, kde tvrdil, že potřebuje informace o jednom mladém děvčeti. Kdo to vlastně je? Kdy je a kdy není doma? Tyto informace samozřejmě také získal.“

O obětech neexistují žádná čísla. Zůstala před veřejností skryta, neobjevila se ani v interních statistikách, protože v NDR se více hledělo na pachatele. Ale i počet podaných trestních oznámení a zahájených řízení evidoval stát jen částečně.

Obzvlášť často využívali vychovatelé uzavřených výchovných ústavů NDR vztah závislosti svých chovanců. V těchto „totálních institucích“, jak je Sachse nazývá, se od okolního světa izolovaní postižení nemohli nijak bránit.

Stát chránil pachatele

V NDR sice panoval velký zájem postihovat sexuální násilí, aby byla rodina jako „základ socialistické společnosti“ chráněna, na druhou stranu ale byly problémy se sexuální morálkou příliš spjaty se selháním socialistické morálky. To mělo následky:

„Zacházení se sexuálním násilím bylo různé. Pokud se týkalo tzv. sub-proletariátu, pak došlo velmi rychle k odsouzení a poté se o tom dozvěděla i sociálka a zasáhla. Oproti tomu pokud se sex.násilí dopustil např. řadový policista (u nás příslušník SNB, pozn. překl.), byl napřed chráněn, protože by to škodilo obrazu policie. Učitel, samozřejmě stranický tajemník, kulturní funkcionář, ti všichni spadali pod oblasti, které bylo třeba chránit. To znamená, že zastupovali sexuální morálku NDR a tudíž se nemohli dopustit žádných přešlapů. Pokud se něčeho dopustili, bylo to nejprve ututláno. Když se to už utajit nedalo, byli velmi tvrdě potrestáni, aby bylo jasné, že se jedná o výjimečný případ. A ten nyní přísně odsoudíme.“

Často byli pachatelé z těchto kruhů známí. Na ututlání se podílely všechny společenské síly od policie, přes státní zastupitelství až ke státní bezpečnosti a stranických grémií. Spoluautorka knihy Stefanie Knorrová k tomu dodává:

„A proto se také společenské síly snažily, pokud to bylo možné, takové pachatele chránit a nějakým způsobem situaci vyřešit mimosoudně a bez zatažení veřejnosti vyřešit, tím, že cíleně kontaktovaly oběti a jejich rodiny a pokoušely se je přemluvit, aby stáhly obžaloby, přičemž postupovaly velmi manipulativně. Přitom braly v úvahu další oběti, protože s pachatelem byla věc vyřízena pohovorem.“

Nakolik bránila sexuálnímu zneužívání vysoká společenská kontrola? Pracovní kolektivy a domovní sdružení, masové organizace, pořádkové skupiny FDJ (Freie Deutsche Jugend, česky Svobodná německá mládež, východoněmecká obdoba našeho Pionýra a SSM, pozn. překl.) a dobrovolní pomocníci Lidové policie (obdoba naší PS VB) drželi bdělé oko nad veřejným životem, nicméně vědci nenašli jeden jediný případ, kdy by přispěli k odhalení sexuálního násilí. Christian Sachse k tomu říká:

„Tehdy jsem získal dojem, že sociální mikrokontrola, kterou zde stát zorganizoval a která byla přítomná i ve společnosti, vytvořila jakési spojenectví pachatelů. Jeden kradl ve státním podniku, jiný zneužíval děti. Přirozeně se pak vzájemně neudávali. Toto bratrstvo mlčení je vlastně známé, a vztahuje se tedy i na sexuální zneužívání.“

Sexuální násilí bylo tabu

Navíc v NDR neexistoval žádný „prostor pro mluvení“, jak to nazývá Stefanie Knorrová. Rozhovory o sexuálním zneužívání byly tabu. Proto chyběl koncept, jak postiženým pomoci a specializované kliniky, kde by jim byla poskytnuta terapie.

Při své práci v poradně „Gegenwind“ (česky „Protivítr“, pozn. překl.) pro traumatizované oběti diktatury SED pozoruje psycholožka ještě dnes u lidí, kteří vyrostli v NDR „hlubokou nedůvěru ke všemu, co souvisí s institucemi, od nositelů funkcí až k zástupcům zdravotnictví. Při naší poradenské činnosti na to neustále narážíme, není tu vlastně základ pro jakoukoliv důvěru obrátit se na pomáhající profese a otevřít se. To postihuje všechny potrefené, tedy oběti rodinného stejně jako institucionálního násilí“.

Jak se podepsalo sexuální násilí na obětech ve východním Německu, musí být ještě zjištěno. Stefanie Knorrová ze svých rešerší a své poradenské profese ví, že mnoho postižených obětí bylo traumatizováno po dlouhou dobu a opakovaně. Byly vystaveny sexuálnímu zneužívání ve svých rodinách, nebo u adoptivních rodiči či u pěstounů, ale také ve speciálních dětských domovech (Spezialheim, dětské domovy pro děti ve věku 6 – 18 let s výchovnými problémy, pozn. překl.) či mládežnických dílnách (Jugendwerkhof, zkráceně JWH, převýchovné dílny speciálních dětských domovů, pozn. překl.) a byly trestány za své odlišné chování.

„To znamená, že tito mladiství nebo mladí dospělí byli skutečně kriminalizováni nebo v očích společnosti prohlášeni za nepřátele státu. Máme mnoho případů, ve kterých následkem toho došlo k opakující se kriminální kariéře. A ve všech těchto případech došlo k těžkých vztahovým traumatům se silným psychickým a fyzickým zneužíváním až k sexuálnímu násilí.“

Knihu pod názvem „Sexuální násilí v NDR – historické, právní a psychologické pozadí sexuálního zneužívání dětí a mladistvých ve východním Německu“ napsali Christan Sachce, Stefanie Knorrová a Benjamin Baumgart a vychází u Nakladatelství Springer GmbH a stojí 44,99 euro. Podívejte se i na další knižní tipy magazínu POLITIQ.

Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: