Angela Merkelová se z USA vrací s prázdnou. Jedna věc je po setkání s americkým prezidentem Donaldem Trumpem stále jasnější: Německo bude v budoucnu odkázáno stále více na sebe. Komentář Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Nikdo skutečně neočekával, že německá kancléřka během své krátké návštěvy v Bílém domě pohne amerického prezidenta k tomu, aby požehnal přáním Merkelové a jejích evropských partnerů. Na to zastupoval Donald Trump své pozice v otázkách obchodu, Íránu a výdajích na obranu příliš tvrdě a nekompromisně. Mohlo by tedy být dobré – a je to zřejmě i pravděpodobné – že Trump od 1. května uvalí na evropské exporty oceli a hliníku do USA kárná cla a navrch ukáže (německým) exportérům aut, co považuje za „férový“ obchod a 12. května nejspíš také fakticky vystoupí z nukleární dohody s Íránem. Samozřejmě bude i nadále trvat na tom, aby evropští členové NATO zvýšili své příspěvky na obranu na 2 % HDP – ano, klidně ještě více.
Takto viděno, vrátila se Merkelová do Německa bez jediného příslibu. Stejně jak se to fakticky stalo francouzskému prezidentovi Macronovi, byť hodně investoval do gest, prohlášení a chlapského přátelství v naději, že to nějaký zisk přinese. Setkání s Angelou Merkelovou se však obešlo bez atmosférických poruch a jiných zvláštností, z kterých by se dalo usuzovat na zhoršení vztahů. Přitom vyšla Merkelová svému hostiteli vstříc, jak jen to bylo možné:
Vše jiné, jen ne dokonalé
I ona se vyslovila za férová pravidla v evropsko-amerických obchodních vztazích – vzhledem k obrovskému deficitu americké obchodní bilance, který jde z největší části na vrub Německa. I ona označila nukleární dohodu s Íránem za vše jiné, než dokonalé – před třemi lety zněly z tehdejší spolkové vlády ještě jiné tóny – a v nejlepším případě za začátek nové strategie k utlumení íránské rozpínavosti na Středním východě. I ve věci výdajů na zbrojení dala Merkelová Trumpovi v zásadě za pravdu: poukázala na zvýšení německého rozpočtu na obranu pro r. 2019 s dodatkem, že ještě není dosaženo kýženého 2% cíle NATO.
Došlo tedy ke sblížení, ale vstřícnost z Trumpa kancléřka nevyloudila. Místo toho sklidila pochvalu, kterou můžeme podle založení považovat buď za přátelskou a upřímnou, nebo za pochybnou a otrávenou: Trump prohlásil, že Merkelová dělá fantastickou práci a podobnými gratulacemi vůbec nešetřil. Ale v kontextu, ve kterém to pronesl, tomu lze rozumět tak, že Američané byli v minulosti svými partnery v NATO a Evropské unii systematicky šizeni, protože se Trumpovi předchůdci v Bílém domě šidit nechali – právě Merkelovou a spol.
Jedno je jasné: s tím je teď konec. Trump chce v budoucnosti vztahy, které jsou férové a založené na reciprocitě, ať už si pod tím představuje cokoliv. Jak kancléřka, tak i prezident chválili německo-americké vztahy, jejich šíři, hloubku i tvůrčí sílu. Že Trump zvolil tento refrén, už něco znamená, protože už neplatí za samozřejmost. Přesto v tomto vztahu není mnohé jako dříve, bez ohledu na množství témat ve kterých panuje shoda nebo rozepře. Tato změna byla vyjádřena větou Merkelové, že má pochopení pro Spojené státy, které už nechtějí ručit za bezpečnost Německa a Evropy jako doposud. Německo bude krůček po krůčku odkázáno stále více na sebe.
Ano, staré časy už opravdu pominuly a s nimi samozřejmosti, zvyky a využívání druhých. Merkelová už dříve, po Trumpově volebním vítězství a po setkáních během loňského jara, prohlásila, že budou muset Evropané vzít svůj osud do vlastních rukou. Ale nikdy nebyl oznámen definitivní konec jedné doby tak lakonicky jako toho dne, kdy se na druhém konci světa upíraly zraky na opatrné pokusy o nastolení míru na korejském poloostrově. Co to vše bude znamenat pro soudržnost NATO a budoucnost transatlantického spojenectví? V případě Trumpa zhruba následující: žádná služba bez protislužby. To je nová realita.