Adam Michnik: „Pravda! Znovu, znovu a znovu!“

Navzdory populismu

Adam Michnik:

V boji proti rostoucímu pohrdání pluralismem a dialogem se polský lidskoprávní aktivista Adam Michnik inspiruje u velkých myslitelů demokracie a připomíná moc neohroženého žurnalismu. 71letý Adam Michnik je šéfredaktorem polského deníku „Gazeta Wyborcza“ a jedním z nejbojovnějších novinářů Evropy.

Thomas Jefferson, jeden z otců zakladatelů americké demokracie, v r. 1786 napsal: „Základ našeho systému tvoří veřejné mínění, nejdůležitějším úkolem je tento zákon udržet. Pokud bych se musel rozhodnout, jestli by bylo lepší mít vládu bez svobodného tisku nebo svobodný tisk bez vlády, tak bych neváhal se rozhodnout pro druhou možnost.“

Toto pevné vyznání víry ve svobodný tisk jako i k nutnosti odvážné a svědomité novinařiny by mělo být i naším vodítkem. Vyplatí se hledat pomoc a radu u starých mistrů, kteří nás ve své moudrosti převyšují. Jsou to oni, kdo nás mohou provést bludištěm temných časů.

Proto bychom si měli připomenout Dreyfusovu aféru, když velký francouzský spisovatel Émile Zola svým perem a prostřednictvím nezávislých novin zachránil nevinného člověka i čest Francie před lživým obviněním, vzešlým z vládnoucího režimu zpustlých přívrženců šovinismu, militarismu, antisemitismu, ze zámožné mocenské elity ve vojenských uniformách a drahých oblecích.

Když dnes myslíme na Jeffersona a Zolu, činíme tak s vědomím role nezávislého tisku v aféře kolem „Pentagon papers“ a aféry Watergate. Vzpomínáme na tu dobu s pocitem, že hodnoty, které byly tehdy ohroženy a bráněny, se dnes znovu staly terčem. Jsou ohroženy stále sílícími extrémně pravicovými silami, představiteli populismu, šovinismu a netolerance.

Démoni totality jsou zpět, se vším svým pohrdáním k pluralismu, právnímu státu, rovnosti, dialogu a ochotě ke kompromisu. Pohrdání ostatními, lidmi s jiným náboženstvím, národností nebo barvou pleti se vrátilo. Vidíme, jak se kolem nás šíří xenofobie a homofobie. Jinde zase sledujeme vzestup islámského fundamentalismu, který nezřídka sahá po zločinné zbrani teroru.

Svobodný tisk, který je v Turecku a Rusku pronásledován, v Budapešti a dalších částech střední Evropy likvidován, je nezřídka poslední obrannou baštou ústavy a demokratického pořádku.

Populismus extrémní pravice – a často také extrémní levice – je výrazem pohrdání jak křesťanského hodnotového řádu, jako i osvíceného ducha. Kdo nahrazuje argumenty urážkami a nadávkami, ničí respekt před pravdou, staví na roveň pravdu se lží. Přitom nejsou pravda a lež dva rozdílné názory. Stejně jako černá a bílá nejsou rozdílné odstíny bílé. Lži a „fake news“ nejsou nic jiného než jed nenávistné omezenosti, která považuje svobodu za úhlavního nepřítele.

John Milton se ve své „Areopagitice“ (1644) ptal: „I kdybychom uvolnili všechny vichry doktríny, aby obkroužily svět …; kdo kdy viděl, aby ve svobodném a otevřeném střetu pravda podlehla?“ John Stuart Mill dodal, že je tudíž nutné „svědomitě a ve všech směrech hledat pravdu“. A doplnil: „Při nedokonalosti lidského ducha si zájem o pravdu žádá rozmanitost názorů“.

Útoky zleva i zprava

Právě tento myšlenkový pluralismus je dnes vystaven útokům extrémní pravice – a levice – která si nárokuje vlastnictví jediné pravdy. Tímto způsobem, ať už úmyslně či neúmyslně, jsou oživovány dobře známé ideje totalitarismu meziválečného období, kdy nacisté i bolševici stejnou měrou ohlásili smrt demokratického liberalismu. Tehdy stejně jako dnes je to cesta do diktatury nepravdy ve veřejném životě.

Velký francouzský myslitel Michel de Montaigne byl toho názoru, že lež je „největší urážkou, které se nám může slovy dostat“. Napsal: „Lež je hroznou neřestí a jeden starý spisovatel to odhaluje v celé nahotě, když říká, že je třeba podat svědectví o opovrhování Bohem a současném strachu z lidí. Není možné přesněji vykreslit ohavnost, bezbožnost a zkaženost této neřesti; neboť není horší představy, než zbabělosti vůči lidem a odvaze vůči Bohu?

Že si mezi sebou vyměňujeme myšlenky pouze pomocí slov, stává se v občanské společnosti zrádcem ten, kdo svá slova falšuje. Je to jediný nástroj, kterým sdělujeme naše touhy a naše myšlenky. Slova jsou tlumočníkem naší duše. Pokud o ně přijdeme, přijdeme i o soudružnost, už se nebudeme navzájem znát: šálí-li nás, ruší všechno naše jednání a přestřihnou všechna naše společenská pouta.“

Tato slova moudrého Francouze mají i dnes obrovský význam, v dobách, kdy jsou na internetu šířeny lži, když je bývalé nebezpečí cenzury přehlušeno všeobecnou kakofonií. Internet, velký vynález naší doby, rozšiřuje prostor svobody a zároveň ho otevírá lži, nenávisti a manipulaci. Politická soutěž se stává divadlem právě tehdy, když racio dřímá a démoni se probouzí.

Internet je novým bojištěm populistických a antidemokratických hnutí, která vyhlásila válku ústavnímu státu. Svoboda tisku je nezbytnou podmínkou existence demokratického státního zřízení. Pokud zemřou svobodná média, stane se demokratický stát bezbranným. Pokud není dodržována ústava, jsou dny svobodných médií sečteny.

Je třeba zdůraznit, že dnes nejsou nepřáteli svobody právní teoretik a filosof Carl Schmitt, ani Lenin, ale jejich karikatury, propagandisté Marine Le Penové, Trumpa, Orbána nebo Kaczynského, a především Vladimír Putin. Jejich mise spočívá ve zničení demokratického tábora, v podněcování nepokojů a v šíření chaosu.

Útoky armád putinovských trollů sledují jeden cíl: podporu extrémních protidemokratických tendencí v EU a Spojených státech Amerických. Tímto způsobem má být zničena důvěra v instituce demokratického právního státu, které budou považovány už jen za zkorumpované gangy.

To samé má potkat uznávané autority, které jsou líčeny jako elitářský klub gaunerů a lupičů, ale i agentů, řízených cizími silami. Tak se v Rusku zacházelo s vlastními držiteli Nobelovy ceny: Pasternakem, Solženicynem, Sacharovem a Brodským. Tak se v Polsku zachází s Miloszem i Szymborskou, s Andrzejem Wajdou a Bronislawem Geremkem. Na tyto autority veřejného života je házena špína a jsou pomlouvány jako např. „kosmopolité bez vlasti“ nebo zástupci „zdegenerovaného umění“.

Máme všechny důvody být znepokojeni a ostražití. Šovinistická a xenofobní hnutí získávají na síle. Demokratický svět by mohl upadnout do stagnace, který zvýhodní autoritativní síly, pokud nedokážeme náš svět uchránit před agresory v pláštíku nacionalismu nebo náboženského fanatismu.

Proto se vyplatí, obzvlášť nám, tvůrcům médií, si připomenout slova skvělého polského spisovatele a novináře Ksawery Pruszynského. V předvečer Druhé světové války napsal: „Měli bychom vždy činit, co je třeba, nezávisle na jistotě, zda náš čin přinese kýžený efekt, nebo jestli je efekt pouze nejistý, dokonce i pokud panuje podezření, že nepřinese žádný, ba dokonce kdybychom byli ujišťování, že tomu tak zcela jistě bude.“

Úloha publicisty nespočívá pouze v tom, pískat ustavičně stejnou melodii v závislosti na náladě publika. Úloha publicisty spočívá v hlásání toho, co mu říká vlastní rozum. Úloha publicisty spočívá – nezávisle na tom, zda jeho chápání odpovídá nebo neodpovídá vkusu vlády, církve, mas, společnosti, národa či veřejného mínění – v pevnosti přesvědčení, že jeho rada nebo jeho varování je správné, i když nebude každému příjemné.

Publicista se musí opakovat až do konce

Úloha publicisty spočívá dále v tom, hlásat své přesvědčení až do konce. Jiným natruc a proti nim. Again, again and again, jak říkají Anglosasové. Again and again and again. Sedíce v bunkru svého publicistického svědomí, musí se bránit výtkám, že není oblíben, že zklamal do něj vkládané naděje nebo ještě hůře, že se změnil, že je u konce.

Musí říct vše, k čemu je vybrán, musí to opakovat až do konce, i kdyby bylo stále hůř a obzvlášť, pokud je stále hůře, dokonce i když mu už není věnována pozornost, obzvlášť, pokud mu už není věnována pozornost.“
Pruszynski zůstal svému manifestu věrný.

Velký mistr našeho cechu, zástupce absolutního nonkonformismu a člověk s nezvyklou výřečností, George Orwell, napsal v r. 1944 svým kolegům: „Myslete na to, že nepoctivost a  zbabělost má vždy svou cenu. Nemyslete si, že můžete být léta holinky lízajícím propagandistou sovětského nebo jiného režimu a pak se najednou vrátíte k duchovní čistotě. Jednou děvka, vždy děvka.“

Tyto recepty mají pro nás, redaktory a novináře, v těchto ne zcela jednoduchých a lehce dohněda zabarvených časech nevyčíslitelnou hodnotu.


Adam MichnikV r. 1946 narozený Adam Michnik, patří k nejznámějším polským disidentům a lidskoprávním aktivistům. Obdržel četná vyznamenání, mezi nimi cenu za lidská práva Roberta F. Kennedyho, Velký záslužný kříž Spolkové republiky Německo a Gothe medaili. Adam Michnik je šéfredaktorem polského deníku Gazeta Wyborcza, který patří od 23. dubna 2018 do sdružení LENA (Leading European Newspaper Alliance), aliance předních evropských deníků, mezi nimiž je německá Die Welt, italská La Repubblica, španělský deník El País, francozský Le Figaro, belgický Le Soir a švýcarský La Tribune de Genève a Tages-Anzeiger.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: