Kdo lže, vyhraje

Trump, Zeman, Babiš - seznam úspěšných lhářů je dlouhý. Co jim nahrává a z čeho těží?

Kdo lže, vyhraje

Donald Trump byl zvolen prezidentem Spojených států amerických právě proto, že notoricky šíří lži. Zdá se, že jeho úspěch spočívá v tom, že ho jeho příznivci berou vážně, ale ne doslova. Komentář Borise Holzera pro Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Při vysvětleních, proč se Trump navzdory prokázaných lží a pohrdání platnými normami setkává s masivním souhlasem, je většinou odkazováno na rozdělení americké společnosti. Vede k tomu, že se vlastní kandidát těší z bezmezné důvěry, zatímco se protistrana setkává pouze s hlubokou nedůvěrou. Z průzkumu veřejného mínění, provedeného po prezidentských volbách, vyplývá, že podporovatelé pozdějšího vítěze voleb byli jeho nepravdy schopni rozpoznat. Přesto mu ale přisuzovali „autentičnost“.

Příznivci Hillary Clintonové oproti tomu pochybovali o její upřímnosti, i když podle mínění mnoha pozorovatelů zacházela s pravdou kultivovaněji než její soupeř. Její pochybné výroky se vztahovaly převážně na těžko ověřitelné skutečnosti, jako např. její e-mailovou korespondenci. Jednalo se o „special access lies“, které podporují dojem, že dotyčný říká pravdu.

Oproti tomu Trumpovy výpovědi často při porovnání s všeobecně dostupnými informacemi neobstály. Kdo ale šíří „common-knowledge lie“, ví nejen, že lže, ale také ví, že to všichni obelhávaní musí také vědět. Lehce odhalitelné lži zpravidla nepomáhají k vytvoření důvěry – a už vůbec ne u politiků. Proč si přesto mnoho voličů vybralo Trumpa, aby zastupoval jejich zájmy? Vědci se domnívají, že byl zřejmě jako věrohodný kandidát na boj proti establishmentu vnímán ne navzdory svému neomalenému chování, ale právě kvůli němu. Z tohoto pohledu není důležitý obsah lži, ale její forma: totiž, že zpochybňuje normy, které byly doposud považovány za samozřejmé.

Lež jako symbol protestu

U všech veřejně podporovaných norem je třeba počítat s tím, že existují i odlišné názory, kterým není dán průchod jen ze strachu před sociálním opovržením. Svou ignorací pravidel hry se prolhaný demagog stává obhájcem těchto – za normálních okolností prostřednictvím sociální kontroly marginalizovaných postojů – a tím i jejich autentickým zástupcem. Lež se stává symbolem protestu.

Přesnější informace, za jakých podmínek je lživý demagog akceptován za autentického advokáta určité skupiny, měl přinést experiment: jeho účastníci byli požádáni, aby se ve volbách rozhodli mezi zastáncem a odpůrcem zákazu alkoholu na campusu fiktivní univerzity. Jeden byl představen jako úřadující zástupce, druhý jako jeho vyzyvatel. Kromě toho byl jeden z kandidátů vykreslen jako lživý demagog, například tím, že lhal o výsledcích vědecké studie o nebezpečích konzumace alkoholu.

Účastníci byli – údajně na základě psychologického testu, ve skutečnosti ale náhodně – rozděleni do dvou skupin. Následně jim bylo vsugerováno, že je jeden z kandidátů rovněž členem této skupiny. To by, tak zněl předpoklad, vedlo k příznivějšímu hodnocení zdánlivého vlastního kandidáta.

Hypotéza byla experimentem potvrzena a rozšířena. Zjevně lživě argumentující kandidát připadal členům „své“ skupiny autentičtější – ovšem pouze pokud byla splněna další podmínka: účastníci museli nabýt dojmu, že se studentští zástupci nachází v „krizi legitimity“. Tato krize byla simulována dvěma variantami: jednou jako krize reprezentace, která úřadujícího, zákaz alkoholu prosazujícího kandidáta zobrazovala jako insidera, který studentské zájmy zastupoval pouze polovičatě; podruhé jako krize rozpadu moci, ve které se zákaz alkoholu jevil jako útok na dosavadní establishment, který byl sponzorován vedením univerzity a externími skupinami.

Obě v experimentu simulované formy krize legitimity jsou strukturálně podobné situaci, ve které se podle mnoha pozorovatelů nachází vrstva (bílých) pracujících v USA, které vládne politická elita, málo se věnující jejich potřebám, místo kterých se orientuje na mediálně zastoupené společenské skupiny a jejich zájmy.

Krize legitimity pak nabízí cestu, jak si lži demagogů vykládat jako boj proti nelegitimnímu establishmentu. Jako symbolický protest proti pravidlům establishmentu se lži stávají důkazem autentického zastoupení nepriviligovaných zájmů. Úspěch lživého demagoga spočívá v tom, že ho jeho podporovatelé berou vážně, ale ne doslova. Jeho protivníci dělají často tu chybu, že ho doslova berou.


Odkazovaná studie: Oliver Hahl , Minjae Kim, Ezra W. Zuckerman Sivan: The authentic appeal of the lying demagogue: Proclaiming the deeper truth about political illegitimacy. American Sociological Review, prvně publikováno 10. ledna 2018.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: