Peter Sloterdijk: „Mravy upadají, spravedlnost je bez domova“

O neustále se zrychlujících změnách a jak je ve zdraví přežít

Peter Sloterdijk:

Identity se rozpouštějí, společnosti se mění na hypernervózní společenství, narůstá agresivita: svět vypadl z pantů. Filosof Peter Sloterdijk vysvětluje velké pnutí, které je ještě zesíleno migrační dynamikou. Kde se nacházíme? A především: kam padáme? Rozhovor pro deník Neue Zürcher Zeitung (NZZ) vedl René Scheu.

Neue Zürcher Zeitung: Pane Sloterdijku, Leibnitz kdysi umožnil moderní ontologii, když vyřkl otázku: „Proč je něco spíše než nic?“ Dnes, v dobách migrace na jedné straně a vzrůstajícího neklidu na straně druhé, vyvstává stejná otázka s lehce změněným příznakem: „Proč žijeme spíš ve společnostech než mimo ně?“

Peter Sloterdijk: Naše soužití v moderních velkých politických skupinách je zázrak, pro jehož vysvětlení jsme ještě nezmobilizovali dostatek mentálních zdrojů, navzdory veškeré sociologii a politologii. Kdo by na vaši otázku dokázal formulovat platnou odpověď, byl by jediným důstojným nositelem Nobelovy ceny míru, a to pro všechen budoucí čas.

NZZ: Na tom se shodneme, dál jsme se tím ale neposunuli. Řekněte nám, proč tedy žijeme ve společnostech?

Sloterdijk: Prosím pomalu. Pastí by se mohl stát již samotný výraz „společnost“. Víme snad, co společnost je? Když se podíváme na národní státy, v nichž v současné době většinou nemůžeme žít, aniž bychom si na ně zároveň nestěžovali, měli bychom napřed podlehnout filosofickému úžasu. Současné velké politické skupiny sahají od Norska s 5 miliony lidí přes Itálii a Francii s přibližně 60 miliony, Německo s 80 miliony, Rusko se 140 miliony a USA s více než 300 miliony až po Indii a Čínu s 1,3 miliardami obyvatel. Jedná se vesměs o systemická zázračná díla, opírající se o tajný mechanismus spojujících a nátlakových prvků. Pokud chceme nadále existovat s co nejmenším možným počtem válek, musíme je důkladně prozkoumat. S těmito mechanismy je třeba zacházet obezřetně. Osobně známe několik desítek lidí, maximálně stovek, ale spolužijeme s miliony – to je čistá alchymie. Povrchní užívání slov „společnost“ a „komunikace“ tento problém zakrývají.

NZZ: Mohli bychom odpovědět v duchu klasického Řecka a říct: člověk je zkrátka společenský tvor a nerad tráví svůj čas v samotě.

Sloterdijk: Samozřejmě měl Aristoteles pravdu, když člověka popsal jako „zoom politikon“. Tato zoologická odpověď ale vyznívá tautologicky: člověk žije ve společnosti, protože je družným živočichem, to jsou tučňáci také, i ovce a mravenci. Ostatně staří Řekové ještě nemohli mít o obrovských rozměrech moderních společností ani zdání. Ale věděli, jak žijí jiné národy. I dnes ještě žasneme, když přijedeme do cizí země: je to, jako bychom se dostali do hlučného shromáždění cizích lidí, kteří spolu již dlouho jako posedlí diskutují. Je nutné tam nějaký čas strávit, než získáme cit pro to, o čem se přou.

Co víme o světě, víme prostřednictvím médií. Média jsou přečerpávadly témat.

NZZ: Nabízela by se tedy druhá odpověď: to, co drží lidi v moderních velkých skupinách při sobě, ať už si říkají společnost nebo národ, je spor o tématech. Pak by nebyla problémem politika, jak se poslední dobou rádo říká, ale byla by naopak řešením: politický spor je to, co všechny tyto lidi, kteří mají jinak málo společného, stmeluje.

Sloterdijk: Politika je bolest, která vzniká, když ostatní chtějí něco jiného. Proto můžeme lidské společnosti chápat také jako trpící společenství, jako nervózní a zraněná společenství  nebo hádající se komunity. V těchto dnech stále častěji myslím na Niklase Luhmanna a jeho tezi: „Co víme o světě, víme prostřednictvím médií. Média jsou přečerpávadly témat.“ To je jedna strana pravdy: co víme o světě, vzniká převážně mediálně, tzn. vlastní zkušenost hraje čím dál tím menší roli. To platilo už v antice. Většinu toho, co věděli Athéňané za Perikla, znali z předliterárních médií své doby: z městských pověstí, mýtů, klepů a kázání na agoře. K tomu přibyl „lidový rozhlas“ Homér.

NZZ: Zprostředkované vědění je čím dál důležitější, význam zkušenosti mizí. A jaká je druhá půlka pravdy, kterou jste chtěl zmínit?

Sloterdijk: Společnosti jsou tvořeny sdíleným stresem. Nejsem určitě jediný, kdo má dojem, že jsme během uplynulých let dosáhli změněného stavu agregace médii indukovaného rozčílení. Síla a jedovatost invektiv v Evropě, ba na celém Západě a jak se tak říká- ve zbytku světa, stoupla, a to ve všech směrech: levice proti pravici, pravý okraj proti levicověliberálnímu mainstreamu, ti nahoře proti těm dole, pohlaví proti pohlaví, domorodci vůči cizincům, mladí proti starým. Problémy identity jsou nakažlivé jako nikdy předtím. Veškeré rozdíly, ze kterých je moderní společnost spletená, se nachází ve stavu povstání. Všechny stávající dichotomie se daly do pohybu, vše plyne, ale jinak než si myslel Hérakleitos. Chovám podezření, že existuje mechanismus, který celý systém žene do stavu zvýšené nervozity – nazvěme ho zákonem rostoucí iritability.

NZZ: „Já“ moderního člověka je silně zatěžováno – a bojuje o udržení minimálních standardů identity. Protože tento člověk tuší, že kdo se úplně odhalí, ten se nakonec zblázní.

Sloterdijk: To je dobrý pohled. Musíme si ale uvědomit, že se identita vždy nachází mezi dvěma „zblázněními“, nazvěme je „maximální identitou“ a „nulovou identitou“. V prvním případě individuum splyne se svou osobou – pomysleme jen na Cocteaův bonmot: „Napoleon byl blázen, považující se za Napoleona.“ V případě nulové identity se individuum depersonalizuje a nakonec neví, kdo nebo co je.

NZZ: Takže je smysluplné ukotvit se v kolektivu, který je oporou.

Sloterdijk: Správně, jen je třeba zohlednit, že kolektivy se všemi svými médii naplňují funkci opory stále méně. V 21. století se už nikdo nenachází mimo mediální souvislosti, které zesilují stávající rozdíly a přitom ze sporu o těchto rozdílech vytváří nové a vysoce křehké soudržnosti. Média se pokouší poskytnout oporu produkováním otřesů. Destabilizují stabilizací.

Teprve z mystifikace pomalosti vzniká to, co jsme z důvodů kognitivního pohodlí ještě nedávno považovali za jednou provždy daný řád světa.

NZZ: To nezní dobře, obzvlášť když člověk sám dělá v médiích. Zároveň bych dodal, že nás paušální spílání médiím také nepřivede dále.

Sloterdijk: Nemá smysl spílat médiím za něco, co je dalece přesahuje. Ony pouze otřesy, které moderního člověka už delší dobu vyhledávají, zesilují. Je to tak: už od 19. století se civilizací šířila zásadní vlna neklidu, když jsme pod vlivem evoluční teorie poznali, že nejlepší Boží nápady – živočišné druhy – nejsou žádnými stabilními entitami, analogické s Platónovými archetypy, ale jsou neustále v pohybu.

Lidé nežijí dostatečně dlouho, aby viděli, co se velkém měřítku skutečně děje. Dokonce pohoří vznikají a odcházejí. Jinak řečeno: stabilita světa není nic jiného, než pomíjivostí lidského života vytvořená iluze. Teprve z mystifikace pomalosti vzniká to, co jsme z důvodů kognitivního pohodlí ještě nedávno považovali za jednou provždy daný řád světa. Takový fixní pořádek neexistuje. Tento náhled je extrémně těžký. Sám Darwin poznamenal, poté co popsal vývoj druhů, že si připadá jako vrah. To samé se děje s druhým nejlepším Božím nápadem: totiž s národy.

NZZ: Dodnes existují lidé, kteří věří, že národy jsou skutečnými hybateli dějin. Jednotliví lidé jsou v jejich očích pouhými abstrakcemi, své naplnění získávají pouze příslušností ke kolektivu.

Sloterdijk: Tato pozice není v individualistické civilizaci už příliš rozšířena, ale stále existuje. Ano, jsou tu poslední přívrženci romantické filosofie národů. Ti si opravdu myslí, že národy vzešly přímo ze Stvořitelova ducha. V praxi ale převažují strategičtí populisté a ti se na národy odvolávají s instrumentalizujícím a manipulativním úmyslem, občas i cynicky. Chtějí z národa udělat stranu. S programem –  být právě tím národem, kterým už je.

NZZ: Populismus je problematický, protože své adresáty nebere zrovna vážně, to je jasné. Zároveň nevidím důvod, proč bychom pouze z averze před ním měli jít tak daleko a tvrdit, že bavit se o národu je už samo o sobě opovrženíhodné. Kdo říká „národ“, poukazuje na pospolitost, která kulturně spojuje obyvatele určitého teritoria.

Sloterdijk: Ano, samozřejmě, národy existují. V této otázce prosazuji slabý esencialismus. To znamená, že národy tu sice jsou, ale nacházejí se v neustálém procesu transformace z menších a větších, vlastních i cizích částeček, které jsou k sobě zároveň v materiálních a symbolických společnostech za určitých historických okolností přitahovány. Tento druhý drift byl pro lidi končícího 19. a nastávajícího 20. století, ale také pro současníky, stejně znepokojivý jako první, na který jsme si už zvykli tím, že opakujeme mantru: „Mutace plus selekce rovná se evoluce a basta.“

NZZ: To znamená, že u zvířat je jednodušší si přiznat, že nebyla vždy taková, jaká jsou dnes?

Sloterdijk: Ano, klouzat po rovině lidských kolektivů je přece jen více znepokojující. U národů a jejich kultur se změna odehrává zároveň na povrchu, děje se to v historické době a můžeme ji pozorovat prostým okem. Zde nám mystifikace pomalosti už žádnou útěchu neposkytuje. Odehrává se tu ustavičné, samo sebe posilující přicházení a odcházení, zatímco se stávající dostává do defenzivy. Virtuální rozpouštění národů zasahuje mnoho jedinců v jejich nitru nebo v tom, co za něj považují – jejich celé sebepojetí začne sklouzávat. Když není „francouzství“ to, co ze mě dělá Francouze, co je to pak? Kdo tedy jsem? Jsem blázen, který se považuje za Francouze, za Korsičana, za Turka?

NZZ: Když je o tom řeč, napadá mě, že vlastně pracujete na kulturních dějinách „skluzu“. Ve 20. století se začíná drift zrychlovat: lidé vidí, jak se díky technologickým inovacím začíná svět před jejich očima měnit.

Sloterdijk: Až do 19. století se změny odehrávaly v daleko větším měřítku, než životní příběhy jednotlivých lidí. Z tohoto pohledu nemusel jedince všeobecný drift víceméně zajímat. Ve 20. století se začal filtr věčnosti, který tak dlouho stabilizoval světonázor, pomalu vytrácet. A to je bezesporu moderní fenomén: změny se zrychlily natolik, že jsou nápadné během jednoho života.

NZZ: To znamená, že se k sobě přibližují biografie jednotlivce a všeobecné dějiny?

Sloterdijk: Tak to lze popsat. Driftování nyní zasáhne i člověka v nejvzdálenějším rohu – zasáhne ho, i když se sám nebude pohybovat. Ten roh je mimochodem velmi podobný tzv. „pravému rohu“, který je dnes s oblibou přisuzován lidem, upozorňujícím na sebe nedostatkem tichého pochopení akcelerujících změn. Tento roh je neškodný, pokud si jeho obyvatel přizná, že je pro dnešní svět příliš pomalý. Stane se však otráveným, pokud se pomalost změní v agresi. Mezitím se v části tohoto rohu zabydleli zpátečničtí bouřliváci. Těm je třeba jasně vymezit hranici.

Osvěta je „vítací kulturou“ idejí.

NZZ: Nyní se pomalu dotýkáme jádra vašich myšlenek a blížíme se současnosti. Co přesně dnes lidi pohání?

Sloterdijk: Mluvím o všeobecné migrační dynamice, která probíhá v několika etapách. Přeshraniční výměna idejí a zboží existuje v Evropě v relativně těžkopádných formách od středověku, mimochodem i s orientem. Zrychlila se od 17. století díky poštovním systémům, merkantilismu a počínajícímu věku strojů. Ale teprve od začátku 19. století žijeme v sociální formě, kterou můžeme označit jako přistěhovaleckou společnost idejí a produktů. Najednou k nám přichází nepřehledné množství pravd a zboží, tedy cizinci ve formě idejí, kteří musí být postupně přijati. Osvěta je „vítací kulturou“ idejí. Za naturalizaci těchto prvních migrantů do našich hlav jsou zodpovědné univerzity a diskutující veřejnost, ale jsou to také konzumenti nového zboží, jako jsou stimulanty, textil a tiskové výrobky. Zároveň se Evropa a evropské části světa stávají přistěhovaleckým cílem strojů.

NZZ: Mohou být stroje přistěhovalci? To sice zní originálně, ale ne příliš věrohodně.

Sloterdijk: Z pohledu jazykových zvyklostí určitě ne, ale ze své podstaty ano. Podívejte, v současné době obývá německé silnice a parkoviště 45 milionů osobních automobilů. Před 100 lety tu ještě nebyly, teď jsou všude. Zjevně jsou vítanými cizinci, s jejichž přítomností jsme se spřátelili, plechoví přátelé. To může vést dokonce tak daleko, že starousedlíci vyvinou jistý druh syndromu dvojčat. Když přátelům nabízíme spolujízdu, ukážeme na zaparkované auto na konci ulice a řekneme: „Stojím tam vzadu!“ Když náš spoluobčan automobil získá takový status, lze to považovat za vrchol povedené integrace.

NZZ: Pokud je argumentem přirovnání, můžeme to přijmout.

Sloterdijk: Co jsem chtěl vysvětlit na příkladu automobilu, platí i pro další desetitisíce každodenních pomocníků, kteří jsou součástí naší existence. Dnes tolerujeme přítomnost věcí, které ještě nedávno neexistovaly – to je obrovský mentální výkon, který si vůbec dostatečně neuvědomujeme. Každodenní pomocníci jsou samozřejmě také zdrojem starostí, vyhazujeme je, když nefungují, ale obecně se o ně příkladně staráme.

NZZ: Rozveďme myšlenku dále, až tam, kde to bolí: po imigraci neznámých idejí a inovací následuje přistěhovalectví cizích lidí. Jak zacházíme s nimi?

Sloterdijk: Dokud se pohyb osob realizoval v turistickém módu, zdálo se, že to lidem dělá radost – na obou stranách turistického kontraktu. Vždyť víme: každý, kdo odjíždí, se zase vrátí, a každý, kdo přijel, zase brzy odjede. Jinak je tomu v jednosměrné mobilitě, kterou nazýváme migrací nebo přistěhovalectvím v užším slova smyslu. Díky svému masovému efektu se řadí k nejvýraznějším rysům 20. století a v 21. století bude hrát ještě větší roli.

Zde je důležité si uvědomit, že se pohyb neodehrává z jihu na sever, jak si mnoho Evropanů myslí, ale ještě daleko zásadněji z venkovských oblastí směrem k městské a příměstské aglomeraci. Doug Saunders ve své knize Arrival City působivě ukázal, že jsme svědky největšího pohybu osob – 2 miliardy lidí se v příštích 50 letech odstěhuje do měst, ať už v rámci jedné země nebo kontinentu, nebo přes hranice zemí a kontinentů. Tyto obrovské pohyby jsou jen posledním stupněm všeobecně zrychleného skluzu.

Velký skluz nyní pronikl do celého spektra lidského života.

NZZ: Z toho vyplývá, že minulé pohledy na svět platily pro pomalý, nepozorovatelně klouzající svět, moderní se však musí vyrovnat s rychlejšími změnami. Co to znamená?

Sloterdijk: Velký skluz teď pronikl do celého spektra lidského života. To neznamená nic jiného než to, že jako průměrný starosvětec už nejsme na žádném místě světa ochráněni před změnami. Neklid roste a je jisté, že člověk tento skluz vydrží pouze tehdy, pokud má zároveň pocit, že někde uvnitř jeho bytí existuje něco jako klidný pól, který při vší té změně zůstane stabilní.

Kdo se ráno probudí a v zrcadle pozná toho, kdo večer ulehal, může se považovat za stabilního a tudíž tolerantního vůči změnám. Kdo se oproti tomu ale domnívá, že se efekt znovupoznání jednou nemusí dostavit, je ohrožen – a ochoten podniknout mnohé, ba dokonce vše, k obraně své identity, o níž je přesvědčen, že mizí.

NZZ: V měnícím se západním světě tedy máme co do činění s variací problému Gregora Samsy: vstaneme, a najednou zjistíme, že jsme mimozemšťanem. Anebo naopak: snažíme se, abychom svět kolem nás pochopili. Zároveň milujeme změnu a hrajeme si s ní. Kde je zde hranice?

Sloterdijk: Pokud se člověk může považovat zároveň za agenta i diváka vlastní proměny, prožije ji vítězně. Pokud se ale považuje za oběť změny, kterou odmítá, požitek nahradí znechucení. Freud vykládal znechucení v kultuře ztrátou pudů. Připadá mi, že dnes je znechucení spojeno spíš s tím, že ztrácíme privilegium diváka. Když má mnoho lidí pocit, že se z diváků stávají oběťmi, dochází k protireakcím. Princip tvorby politických stran je přetavení utrpěné změny na ofenzivní alternativu: typické strany jsou aglomeracemi lidí se stejnou sdílenou zkušeností ztráty bezpečí. Bezpočet jednotlivců se ráno dívá do zrcadla a myslí si, že vidí příznaky proměny v hmyz.

Ve Spolkovém sněmu máme v současné době dvě MeToo strany: AfD a Levici.

NZZ: Proměna rychle pokračuje – a čím dále pokročila, tím větší počet lidí věří, že ji může, popř. musí zastavit. Jak má s takovými změnami pocitů zacházet politika? Může lidi ochránit před tím, aby procitli jako hmyz?

Sloterdijk: No ano, může lidem, kteří se nechtějí stát brouky, dělat nabídky. Pokud někdo prohlásí, že ani ve snu nemyslí na to, probudit se jako hmyz, najde zaručeně mnoho dalších, kteří řeknou: „Já také.“ Ve Spolkovém sněmu máme v současné době dvě MeToo strany: AfD a Levici. Jedna říká: „Včera jsem na ulici viděl mnoho cizinců, kteří mi nebyli zrovna po chuti“ – kdo tuto zkušenost sdílí, může říct: „Já také.“ Druhá si myslí: „Viděl jsem hodně manažerů, na jejichž obličejích se při výplatě bonusů rozprostřel onen obscénní, pro chamtivce typický úšklebek“ – kdo to vidí stejně, může říct: „Já také.“

NZZ: To by znamenalo, že xenofobní a antikapitalistické pohnutky fungují na základě sdílených averzí.

Sloterdijk: Tyto pohnutky jsme se zatím pokoušeli vysvětlovat pomocí starých kategorií „nacionalismus“ a „socialismus“, jako by AfD byla národně socialistická a Levice sociálně nacionalistická strana, což je nakonec to samé. Oba pojmy jsou dnes chybné, protože jak klasický nacionalismus tak i socialismus byly utopií poháněná útočná hnutí. Oproti tomu jsou AfD i Levice znechucením poháněná MeToo hnutí, podporovaná lidmi, kteří se nevypořádali s tím, že v reálném světě předchází reakci akce.

NZZ: Jiní stvořili skutečnost, a já nyní musím důsledky jejich jednání, když už ne nést, tak se na ně aspoň dívat; necítím se při tom dobře a hledám někoho, kdo řekne „já taky“. Dal by se takto popsat pocit sounáležitosti, který se projevuje ve skupinách solidárních obětí a už dávno představuje hlavní charakteristiku současných politických hnutí?

Sloterdijk: Myslím, že to není špatně řečeno. Od hnutí ke straně je jen krůček. Z toho vyplývají dvě věci: zaprvé obrovské rozčilení, zadruhé malý účinek. Obě veličiny se nachází v opačném proporcionálním vztahu. Ostatně v každé politické straně je ve hře určitý „MeToo“ faktor. Vzniká tam, kde mezi aktivními a pasivními vznikl příliš velký rozdíl. Taková reaktivní hnutí lze spatřit i v jiných oblastech, vyvolané např. příliš arogantními muži, kteří se chovají neomaleně vůči ženám, příliš arogantními podnikateli, kteří nás iritují invazivními inovacemi, nebo arogantním státem, který své občany více a více špicluje jako partu virtuálních pachatelů. Ženy, zákazníci a občané jsou lehce zatlačeni do reaktivního rohu.

NZZ: Zraněni se cítí především lidé, kteří nemají žádnou stabilitu, jak na materiální, tak ani na symbolické rovině. Buďme konkrétní. Uklidnilo by situaci základní zabezpečení prostřednictvím nepodmíněného státem garantovaného příjmu?

Sloterdijk: Mohli bychom to zkusit, ale se obávám, že ne. Na jednu stranu už máme v západních sociálních státech základní zabezpečení, v Německu je to Hartz IV nebo ve Švýcarsku výrazně velkorysejší sociální pomoc. Z toho se sice nedá dobře žít, ale je aspoň v určitých mezích vyloučen pád do chudoby – kdo tvrdí opak, nemá představu o němé bídě, která po celém světě trápí jednu miliardu lidí. Ale v zemích s takovým sociálním režimem by ke skutečnému zklidnění stejně nedošlo.

Myslím, že to byl Francis Fukuyama, kdo v „Konci dějin“ poukázal na to, že v aspoň napůl materiálně saturované společnosti nespokojenost neklesá, ale naopak stoupá – a to exponenciálně. Boj o uznání se dostává do žhavé fáze teprve tehdy, když je formálně vyhrán a všechna dospělá a svéprávná individua jsou uznána za právoplatné občany státu. Zde se opět setkáváme se zákonem rostoucí iritability. Po konci dějin, pokud něco takového existuje, vstupuje v platnost dialektika, která byla předtím skryta: čím větší je všeobecný relativní blahobyt, tím hůře se cítí jednotlivec, pokud není úplně nahoře. Ve zdánlivě uspokojené společnosti se každý s každým srovnává zcela nechráněně, aniž by si uvědomoval sebezničující důsledky tohoto srovnávání. Jinými slovy: do světa je vylučováno stále více volně těkající nespokojenosti, než kolik je k dispozici prostředků sloužících k uspokojení.

NZZ: Rozumím vám dobře, že tvrdíte: čím je společnost rovnostářštější, tím agresivněji brojí proti rozdílům?

Sloterdijk: Naprosto. Protože za daných okolností se zbytková nerovnost stane předmětem nevyčerpatelného pocitu ponížení a zatrpklosti. A tak je jen přirozené, že se stále více nespokojených hádá se stále více jinými nespokojenými.

Nejhorší je přece monotematismus. Znamenal by, že vypukla válka.

NZZ: Mohli bychom si to vyložit i pozitivně: míra nespokojenosti je měřítkem rovnostářského stavu společnosti. Pokud je moc rozdělena mezi několik málo osob, všichni se smíří se statusem quo. Je-li rozdělena šířeji, chce z ní každý kousek získat – čím je ve společnosti větší míra rovnosti, tím je rozhádanější. Je to cena za více emancipace a větší rovnost moci a zdrojů.

Sloterdijk: Je třeba uvítat, že existují takové alternativní výklady. Ukazují, že nemusíme vegetovat v monokultuře frustrace. Považuji například za zábavné, když se vzhledem k tragédiím 20. století najde někdo jako americký sociální psycholog Steven Pinker, který důrazně zastává statisticky podloženou tezi, že se nám celkově viděno daří daleko lépe, než kdy dříve. Mnozí si pak rvou vlasy a myslí si, že se přeslechli. I kdyby se ukázalo, že nemá úplně pravdu, jeho tvrzení mají osvěžující efekt. Viděno takto, můžeme existenci hádající se, dokonce nadávající veřejnosti, opatřit pozitivním znaménkem. Hrobového klidu kultury konsensu bychom se museli obávat daleko více. Nejhorší je přece monotematismus. Znamenal by, že vypukla válka. Pouze ve válce a po teroristickém útoku jsou všichni pod tlakem říkat to samé.

NZZ: Jak se tedy nechají rozbouřené společnosti, které jsou stále více fixovány na identitu, zase uklidnit?

Sloterdijk: Dnešní svět a jeho debaty mi každým dnem stále více připadají jako vykolejený luhmannovský seminář. Bazální intuice luhmannovského myšlení se potvrzuje stále více: všude se setkáváme s pozorováními druhého řádu, pozorování pozorování pozorování. Doba prostého vyjádření názoru je za námi. Všichni jsou při pozorování pozorováni a monitorováni, vedení přebírají sekundární popisy.

NZZ: Dejte nám nějaký příklad.

Sloterdijk: Když nebohý pan Tellkamp tvrdí, že 95 % všech uchazečů o azyl, uprchlíků a přistěhovalců chtělo v r. 2015 a poté přijít do Německa jen kvůli sociálnímu systému, je toto vyjádření okamžitě stráveno sekundárními názory. Přitom nejde o to, že je toto tvrzení nepravdivé, ale o to, že jeho nepravdivost používáme k tomu, abychom vyslovili něco podobně nepravdivého, co chtělo být také vyřčeno. Pak jsou na řadě terciární a kvarterní názory. Na konci zvítězí únava, jako vždy. Přitom by vše bylo úplně jednoduché: Tellkamp od začátku neříkal pravdu z důvodů, po kterých nemusíme pátrat. Proč se nepodíval na statistiky, které informují o zemích původu a důvodech útěku? Riskuje, že v paměti národa zůstane jako „Mister Ninety Five Percent“, i kdyby napsal ještě lepší knihy než ty, kterými se proslavil.

NZZ: Obávám se, že je to ještě složitější. Také statistiky nejsou v Luhmannově logice považovány za výraz čistých faktů, ale jako pokusy statistiků ovlivňovat vnímání svými prostředky.

Sloterdijk: Samozřejmě. Vše má nějakou tendenci. Že jsme si toho všimli až teď, je vedlejším efektem všeobecného skluzu: nejen názory, i vědění klouzají. Efekt objektivity slábne, hněv a horlivost jsou všudypřítomné. Naše skutečnost je stále více určována vulgárním relativismem popř. levným agnosticismem, kterému by se líbilo, kdyby vše mohlo být také jinak, než to popisují zástupci vědy a vysoké kultury. Pak by už nikdo nemusel být poučován, jedno v čem. Setkáváme se zde s klackovitou variantou kritické teorie, přičemž slovem „jinak“ bylo přirozeně myšleno „lépe“. Utopický potenciál myšlení v kategoriích jinakosti je pryč, zbylo pouze prázdné „jinak“. Co to znamená, je spíš smutné. Regresi „lepšího“ na „jiné“ vidíme především v názvu strany AfD: ukradla termín „alternativa“ a převrátila ho v jeho pravý opak. Ve svém původním zabarvení pochází od socialisty Rudolfa Bahro, který se pokoušel vynalézt liberální socialismus.

NZZ: To zní jako protimluv sám o sobě, přece jen byl utopický moment ještě přítomen. Chybí nám dnes oproti tomu prozíravá představivost?

Sloterdijk: Fukuyama dnešní rozpaky jasně diagnostikoval ve své nejznámější knize. Říká tam, že si už nedovedeme představit žít v řádu věcí, který by byl výrazně jiný než ten dnešní, ale zároveň lepší. Měl naprostou pravdu. Jiný svět je možný, a to horší, a ten jsme dostali. Po konci progresivních dějin je zhoršení pravděpodobnější.

Naše situace je podobná situaci starého Egypta mezi dvěma dynastiemi: starší faraónský režim se rozpadl, nový se ještě neetabloval.

NZZ: Je tedy tento drift osudem – nebo vidíte nějakou možnost, jak ho zastavit?

Sloterdijk: Nehledáme ustrnutí, ale smysluplnou kanalizaci toků. Naše situace je podobná situaci starého Egypta mezi dvěma dynastiemi: starší faraónský režim se rozpadl, nový se ještě neetabloval, Nil si mezitím dělá, co chce, zaplavuje okolí, vesnice, svatyně. Mravy upadají, spravedlnost je bez domova. Nový faraón, který by měl schopnost řídit toky, se musí teprve narodit. Zkrátka: chybí nám neoegyptské kanalizační učení – v dnešní řeči global governance, čili globální správa, a dokud ji nebudeme mít, budeme s nejistým výsledkem zaplavováni zdivočelými psychopolitickými energiemi.

NZZ: Vykreslujete zde tekutý svět, protože si při jeho popisu nevystačíme s fyzikou pevných částic. To je konec konců diagnóza. Popisuje deficit a není zrovna optimistická.

Sloterdijk: Pracujeme na vývoji vhodného názvosloví. Ale dokud nebude dostatečně přesné, aby dokázalo popsat a zacházet s novými fenomény, může ještě uplynout celé století.

NZZ: Koketujete s pesimismem.

Sloterdijk: Ne, moje poselství je pozitivní: spolu se zapomenutým velkým historikem práva Eugenem Rosenstock-Huessym bych chtěl říct, že řešení problémů tu jsou, ale ještě nejsme tak daleko, abychom je použili. Velcí agenti světové scény si budou tak dlouho zatápět, až jednou najdou způsob, jak se společně vypořádat s nepředvídatelným.

NZZ: New Yorker vás v nedávno vydaném profilu označil za nejspornějšího německého myslitele. Je to pro vás pochvala nebo výtka?

Sloterdijk: Ani jedno, je to chybný úsudek. Nikdy jsem nebyl hádavý, kromě jednoho případu před 20 lety, kdy jsem v souvislosti s debatou o humanismu napadl své denuncianty. Víte, znám se už dost dlouho. Řekl bych, že jsem idylikem s citem pro mnohé, co idylu ruší.

NZZ: Právě jste navrhl panorama velkého moderního driftu. Sám jste v něm také zaujal místo, když jste svou vlastní pozici popsal jako levicově konzervativní. Co tím přesně myslíte? 

Sloterdijk: Zpočátku jsem si myslel, že ten výraz hovoří sám za sebe, to však byl vzhledem k převládající nevědomosti chybný předpoklad. Krátce řečeno: evropská levice spolu s liberály dosáhla v našich zeměpisných šířkách za posledních 150 let na základě průmyslově společenského „modu vivendi“ neuvěřitelné zisky v oblasti životních šancí a svobodného prostoru pro mnoho, velmi mnoho lidí, i když ne pro všechny. Tyto zisky se ještě před nedávnem nazývaly výdobytky. Kdo je považuje za hodné obrany – a mezi takové se počítám – je konzervativní, ať už se tak sám nazývá, nebo ne.

NZZ: Proč jste tedy pionýry dobra často přiřazován k pravici?

Sloterdijk: Pascal říká, že srdce má důvody, které rozum nezná. Mezi ně patří závěr: nezávislost je zlá a zlo je pravicové. Jsem nezávislý, to přiznávám.

Stará levice je mrtvá, ale kryptostalinismus dokázal, inkognito, na úrovni postojů, přežít.

NZZ: Za jakých mentální podmínek je vůbec možné, aby platil sylogismus „konzervativní“ rovná se „pravicově radikální“?

Sloterdijk: No ano, on neplatí, ale někteří lidé ho rádi používají – říkám lidé, ne hlupáci. Z historického pohledu vychází tento pomýlený myšlenkový vzorec z 30. let 20. století, když moskevská centrála vydala devizu, že západní sociální demokracie je „sociálním fašismem“. Tím zahájila občanskou válku pojmů. Její stopy jsou stále přítomné v myslích lidí, kteří nevědí, odkud pochází, co říkají. Stará levice je mrtvá, ale kryptostalinismus dokázal, inkognito, na úrovni postojů (habitu), přežít. Musíme si uvědomit, co vyplývá z jazykové regulace, na jejímž základě je strana levého středu jako německá SPD označena za fašistickou. Výsledkem bylo, že většina levicových intelektuálů v Evropě prakticky přestala vidět gradace na neradikálním křídle. Němečtí osmašedesátníci byli většinou takovými slepými a jejich defekt doznívá dodnes. Jen si to představte: liberálové sami o sobě už mají být pravičáky a rozšířením doprava dokonce extrémními pravičáky. Ale tolik představivosti nemůže švýcarský demokrat v životě vyvinout.

NZZ: Snažím se, i když mi je ta absurdita zřejmá.

Sloterdijk: Takže úkol zní: pokud jsou němečtí sociální demokraté při pohledu z levého okraje sociálními fašisty, kým jsou potom němečtí a jiní liberálové? Co jsou teprve konzervativci ve starším slova smyslu? Z frustrovaného kryptostalinismu vznikl sylogismus, který ještě i dnes straší v progresivním tisku: sociálnědemokratické je konzervativní, konzervativní je pravicové, pravicové je radikálně pravicové, radikálně pravicové je fašistické. Ostatně kryptostalinistický habitus je především produktem rozptýleného strachu nebýt na správné straně. Soudruh Stalin vrhá dlouhý stín. Definoval politiku strachu a ta stále ještě nepozorovaně rezonuje. Agenti rozptýleného strachu dnes jednají stejně jako kdysi: raději rychle spolupracovat na straně žalobců, než riskovat, že se sami dostanou do hledáčku.

NZZ: Předpokládám, že nechcete nikoho jmenovat.

Sloterdijk: Ale ano, ve správný okamžik.

NZZ: Vaše úvahy zní pro pozorovatele s liberálním švýcarským pozadím hodně dobrodružně.

Sloterdijk: Jste si jistý? Nebylo vlajkové lodi švýcarského liberalismu, deníku NZZ nedávno vyčítáno, že směřuje do pravého rohu?

NZZ: To byl špatný vtip – a byl také tak vnímán. Otevřené moře nemá žádné rohy.

Sloterdijk: Tak to neznáte ty, kteří rohy určují. Ti jsou schopni v nouzi do pravého rohu postavit i Atlantik.

NZZ: Jak to máte se starým dobrým liberalismem?

Sloterdijk: Pro mě je liberalismus něco, co vnímám jako přirozený stav. Považoval bych za ústupek, pokud bych ho měl považovat za program.

NZZ: Co byste odpověděl vašim kritikům, případně zbylým příznivcům kritické teorie?

Sloterdijk: Není 40 knih žádnou odpovědí?

NZZ: Jak si v celém tom neklidu uchováváte vaši dobrou náladu?

Sloterdijk: To se dotýkáte citlivého místa. Jsem přeživším generace, která ve svých mladších letech viděla široce otevřený obzor. Nikdy v životě bych nepovažoval za možné, že bych se na stará kolena mohl stát svědkem iliberální regrese, tak jak ji dnes zažíváme, zprava jako zleva. Díky Bohu mám ještě přátele ze starých časů, znám i mladší, kteří ten impuls předávají dál. Vyjádřil bych to volně podle Talleyranda: „Kdo nežil před regresí, neví nic o sladkosti života.“


Peter SloterdijkNeklidný filosof z Karlsruhe Peter Sloterdijk je vnímavým pozorovatelem současnosti a historickým světoběžníkem. Když se svou typickou ostrostí komentuje současné dění, čerpá z 2.500 let trvající duchovní tradice. Za posledních 35 let napsal 40 knih, jeho dílo dobylo svět i na opačné straně Atlantiku. New Yorker, který rozhodně nevyniká přílišnou germanofilií, Sloterdijkovi věnoval obsáhlý portrét. Filosofův tvůrčí duch je stále svěží: na podzim vyjde druhý svazek jeho deníku „Řádky dne“ – 600 stran úderné a vtipné myšlenkové prózy. První díl si můžete objednat na Amazonu.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: