„Diktát Bruselu“ a „neomarxista“ – o oblíbeném slovníku latentních komunistů

Aneb komunista křičí, pohleďte na komunistu

Editorial magazínu POLITIQ

Je zvláštní, že právě země, které zažily nacismus i komunismus, dělají vše pro to, aby se do těchto totalit – byť v bizarní a pozměněné podobě, zbavené jejich původních idejí, nyní už zcela bezostyšně nahrazených zájmy oligarchů – opět vrátily.

Na druhou stranu: z toho, že jednu totalitu vzápětí vystřídala druhá, pramení nechutí valné části voličů pochopit byť jen základní pojmy: jaký je rozdíl mezi totalitou a demokracií, o jaké pilíře se demokracie opírá (bez nichž se stává totalitou), co je moderní pravice a levice, co je to sociální a právní stát, co znamená liberalismus a konzervatismus, jak se všechny tyto pojmy (a proč) vyvíjely. Vždyť to už přes půl století neměli možnost zažít.

Zkuste si představit, jak by vypadal svět, kdybyste se po 70 letech probudili z kómatu. A zároveň si představte, jak by působila vaše snaha vrátit ho zpět.

To, co si pod výše uvedenými pojmy nemalé množství Čechů, Slováků, Poláků a Maďarů představuje, platilo možná před 100 lety, ale většinou ani tehdy ne. Vždyť první náznaky sociálního pojištění pozorujeme už ve středověku, na svou dobu revoluční inkluzi zaváděla už Marie Terezie a poválečný hospodářský zázrak umožnil až moderní sociální stát. Na druhou stranu ještě nedávno nesměly ženy volit a černým bylo v autobuse vyhrazeno jiné místo než bílým. Západní demokracie porazila východní blok právě proto, že se neustále vyvíjela a vyvíjí, což byl také důvod (aspoň doufám), proč se většina z nás toužila do demokratického společenství vrátit.

Naříkat, že současný Západ není kapitalismus z dob začátku průmyslové revoluce, je jen přiznáním vlastní neznalosti, nezralosti a bezmezné naivity. Není. Už dávno. Kdyby byl, zvítězil by nejspíš komunismus. A ti co dnes tolik naříkají, žijíce v mylném bludu, že pouze oni jsou těmi „autentickými pravičáky“, nazývajíce všechny kolem „neomarxisty“, by byli jeho první obětí – a tudíž největšími přivrženci komunistů – tak, jak je tomu vždy v podobných případech.

Protože to jediné, co se jim zatím podařilo, je skočit na lep stalinistické propagandě, vypuštěné v 30. letech minulého století moskevskou diverzní centrálou.

O tom ale už více ve skvělém rozhovoru „Mravy upadají, spravedlnost je bez domova„, který vedl René Scheu s německým filosofem Peterem Sloterdijkem pro švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: