Maxim Eristavi: vyčítat Ukrajině, že fingovala smrt novináře, je hloupost

Maxim Eristavi: vyčítat Ukrajině, že fingovala smrt novináře, je hloupost

„Vážení zahraniční novináři, prosím, nepopisujte v příběhu Arkadije Babčenka sami sebe“, píše Maxim Eristavi na úvod svého článku pro Washington Post. Eristavi je vědeckým spolupracovníkem amerického think tanku Atlantic Council a spoluzakladatelem nezávislé tiskové agentury Hromadske International se sídlem v ukrajinském hlavním městě Kyjevě. 

Když jsem se v sociálních médiích poprvé dozvěděl, že byl zavražděn ruský novinář a disident, dostalo se mi ohromující podpory od zahraničních kolegů a čtenářů. Potom, zhruba o 20 hodin později, jsem přispěchal, abych rozšířil radostnou zprávu, že přece jen není mrtvý. (Pokud jste o tom nic nezaslechli, ukrajinské tajné služby jeho smrt předstíraly, aby tak zabránily atentátu. Ukrajiny nyní ve vazbě drží dva podezřelé.)

Reakce byla překvapivá – bouře kritiky, ovlivněná zlobou. To mě přivedlo k tomu, abych se zamyslel nad mediální kulturou, ve které žijeme a narativních filtrech, které moji západní kolegové aplikují ve zpravodajství o zahraničních událostech.

Násilí proti novinářům se stalo ve východní Evropě rutinou. Než utekl z Ruska do Ukrajiny, pracoval pro Novuju Gazetu, poslední nezávislý deník v Rusku. V posledních dvou desetiletích bylo usmrceno šest novinářů tohoto listu. Před necelými dvěma roky byl v Kyjevě za bílého dne zavražděn další z mých kolegů, Pavel Šeremet. Viník nebyl nikdy vypátrán. Od té doby jsou moji ukrajinští kolegové konfrontováni s násilím a obtěžováním. Nic z toho samozřejmě není úplně nové. Když jsem před 15 lety začal pracovat jako reportér, musel jsem si zvyknout, že možnost být zabit nebo napaden je jen jednou ze součástí mé práce.

Pokaždé, když ztratíme ruské nebo ukrajinské kolegy, dotkne se to hluboké, neléčené jizvy. Když se Babčenkovi kolegové spolu se zbytkem světa dozvěděli, že je naživu a v bezpečí, byla jejich reakce tak divoká, že se video, které ji zaznamenalo, stalo virálním.

Reakce některých zahraničních novinářů a komentátorů byla dramaticky odlišná. Operaci ukrajinské vlády označili za politováníhodnou a „neakceptovatelnou manipulaci“. Někteří ji dokonce přirovnali k dezinformačním kampaním Kremlu. Mnoho z těchto komentářů pocházelo od prominentních mediálních osobností a odborníků, které znám – ale jen málo z nich se předem spojilo se mnou nebo s jinými ukrajinskými novináři, aby zjistili, jak se cítíme.

Moji milí zahraniční kolegové, je mi líto, že ukrajinské úřady nenaplnily vaše očekávání. (Není třeba zdůrazňovat, že obyčejně nesplňují ani naše představy.) Ale dnes jsem jen šťastný, že můj kolega žije a že novináři v naší zemi konečně zažili určitou míru spravedlnosti. Naši západní přátelé, tak kritizující situaci, by měli uznat, že mluví z privilegované situace: záchrana života novináře stojí ve východní Evropě za to, aby byla oslavována. V naší části světa, kdy byly zavražděny desítky reportérů jen proto, že dělaly svou práci, se stalo přežití vymožeností.

Nechci ale, aby to vyznělo tak, že všechny pochybnosti svých zahraničních kolegů odmítám. Všichni ukrajinští novináři mají mnoho zkušeností s dezinformacemi; měli jsme je už dlouho předtím, než dorazily na Západ.

Nemohu se přestat divit našim profesním prioritám. Spíše než vyjadřovat rozhořčení nad tím, že jsme byli dezinformováni, neměli bychom oslavovat skutečnost, že byl zachráněn život kolegy a že byla posílena spravedlnost?

Za poslední rok byli v Evropě zabiti čtyři novináři. Ti, kteří zůstali, čelí šikaně a násilí. Musíme udělat vše, abychom je chránili. To se nám ale nepovede, když budeme trávit čas zpochybňováním našich vzácných vítězství.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: