Naši společnost mění obránci identity daleko víc, než uprchlíci

Uprchlická krize a cesty k jejímu řešení

Naši společnost mění obránci identity daleko víc, než uprchlíci

Strach a odmítání určují uprchlickou politiku mnoha zemí. Tak se ale žádná zdravá identita nevytváří. K řešení tohoto úkolu století je třeba úplně jiných strategií. Úvahu pro Süddeutche Zeitung napsal Andreas Zielcke.

Defenzivnost, nesmiřitelnost a bezhlavost. Toto fatální trio reflexů ovládá v současné době uprchlické téma. Německá spolková vláda není daleko od toho, aby se sama rozložila nad vedlejší otázkou problému, Itálie vypouští proti člunům uprchlíků naplno svou tvrdohlavou nesmiřitelnost, Trump svou xenofobní zvůlí denně překonává sám sebe. S výjimkou Španělska, které projevuje novou rozvážnost, si žádná západní země nevede o moc lépe.

Je možné, že bázlivá a defenzívní strategie mnoho uprchlíků odradí. Její negativní následky však musí znepokojit každého. Žádná krize v tuto chvíli nepoškozuje demokratický systém více než ta uprchlická. Abychom začali nejnebezpečnějším vedlejším účinkem: protože k hlavním příčinám uprchlictví patří rozpadající se státy, působí jako temné znamení, když rozhořčená vlna nevole proti prchajícím v našich fungujících zemích vyvolává stejné alarmující procesy rozpadu.

Samozřejmě rozpad nedosahuje stejných rozměrů, jako v tzv. „failed states“. Ale vzdalování politických táborů a jejich militantní nepřátelství, díky kterému se jakákoliv myšlenka na pospolitost rozpadá v iluzi, jsou rovněž symptomy politické eroze. Rozpad státních institucí jako příčina uprchlictví a rozpad politické komunikace v cíli útěku – to je koincidence, které je věnováno příliš málo pozornosti.

Druhá dlouhodobá otázka se týká hranic. Ochrana hranic stojí, jak ukázal i nejnovější konflikt v Berlíně, v centru obranných strategií. Hranice však stále více nepředstavuje pouze vnější geografickou hranici určité země. Hranice se posouvá dovnitř, totiž všude tam, kde jsou v táborech nebo sběrných místech shromážděni a od zbytku země separováni uprchlíci, tzn. exteritorializováni. Tak se z hranic stává mobilní technika vyloučení. Poselství je jasné: jste, i když jste vevnitř, ve skutečnosti venku. Vyloučena je tím pádem i jakákoliv integrace.

Expert na migraci François Gemenne říká, že jestli máme průchozí nebo střežené hranice, nemá žádný vliv na počet uprchlíků. Jen na počet mrtvých. Více v příspěvku Expert na migraci: „Otevřete hranice!“

Každý, komu tolik záleží na zachování národní identity, by si měl přiznat, jak masivně jen tyto dva vedlejší účinky obranné a zastrašovací politiky mění i politickou a kulturní identitu v zemi: národ, který se už sotva je schopen domluvit sám se sebou a polovinu občanů odcizuje od té druhé; politika, která podporuje konformitu a sklízí svár; národní mentalita, která si svou hrdost zachovává jen umíněností a vytěsněním – je to opravdu to, o čem obránci identity sní? Hledají suverénní identitu, ale nacházejí ji pouze nutkavě neurotickou.

Bázeň a defenzivnost určují politiku mnoha zemí vůči lidem, hledajícím ochranu.  Mezitím jsme se naučili, že nadávání za takové smýšlení nepomáhá, ale je třeba neustálé věcnosti, aniž by se zamlčovaly různé konflikty zájmů. To především znamená zbavit se nereálných alternativ.

Obzvlášť radikální „buď-anebo“ mysli to jen zbytečně rozrušuje: buď obrana národní identity naprostým uzavřením nebo zřeknutí se identity otevřením hranic. Oba extrémy lze prosadit jen za vysokou politickou a humanitární cenu. Jak se tedy přiblížit maximálně humánnímu řešení realistickým a strachy lidí respektujícím způsobem? Zní to jako sotva zcela řešitelný úkol a skutečně, jako každá jiná výzva století, také ničím menším není.

Realismus vyžaduje především uznání faktů a časových dimenzí. Časový tlak, kterým se mylně snaží ospravedlnit obranná politika, je mýtus. Pokud vůbec, nouzové situace vyvolává terorismus, ale ne nápor uprchlíků, rozhodně ne v tuto chvíli. Dramatický zenit let 2015/2016 je jednoznačně za námi.

V nouzi se nachází mnoho uprchlíků, sotva ale bohaté hostitelské státy. To neznamená, že máme jejich problémy ignorovat. Naopak, to by byla chyba, která by jen zesílila strachem podnícené obranné reflexy. Ale už samotná čísla o počtu uprchlíků nejsou tak hrozivá, jak se mnozí obávají, i když podle nejnovějších údajů UNHCR bylo koncem r. 2017 celosvětově na útěku více než 71 milionů lidí.

Ale z toho více než 39 milionů lidí uprchlo v rámci své země a téměř 5 milionů uteklo zpět  do své vlasti. „Jen“ 3 miliony osob na celém světě hledá azyl a zhruba 20 milionů jsou transnacionální uprchlíci, z nichž většinu přijaly jejich sousední země. Daleko za nimi jsou hospodářsky vyspělé země. Z těch, co přišli do Evropy, přijalo nejvíce Německo, asi 190.000.

Z toho vychází dva nutné závěry: na jedné straně musí Evropská unie opět najít svou solidaritu, která tvoří její podstatu. To nejde bez korekce Dublinského systému a bez pomoci znevýhodněným okrajovým zemím jako Itálie a Řecko. Že přijalo Německo navzdory dublinského privilegia tolik uprchlíků, potvrzuje jeho enormní ekonomickou a politickou atraktivitu, nespravedlivý dublinský režim to však neospravedlňuje.

Zadruhé: cíl „bojovat s příčinami migrace“ je stejně důsledný, jako je utopický. Nikdo nemůže v dohledné době sprovodit ze světa hlavní příčiny, jako je válka, hlad nebo klimatické katastrofy. Dlouhodobě je tedy třeba řešit uprchlické problémy i v Evropě. To v neposlední řadě vyžaduje opravdovou a upřímnou integrační kulturu. Ta zatím neexistuje.

A nakonec: debata by se dala brát vážně, teprve kdyby zahrnovala „špinavé obchody“, které byly uzavřeny se zeměmi, jako je Turecko nebo Libye; Turecko nyní přijímá skoro 3,8 milionů uprchlíků. Zatím se ještě uprchlický diskurz opírá o mnoho lží. Být humánní neznamená zavírat oči před pravdou.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: