V debatě o rasismu se dopouštíme jedné chyby

A tři jednoduché cesty, jak tomu zabránit

V debatě o rasismu se dopouštíme jedné chyby

Z „Kauzy Özil“ se vyklubala vášnivá debata. Téměř každý se už k odstoupení hráče z národního fotbalového týmu vyjádřil, byť mnohé názory spočívaly pouze v tom, že považovaly ostatní názory za hloupé. Úvaha islamoložky Dr. Ridy Inam pro Huffington Post Deutschland.

Mezitím se z kauzy stala debata o rasismu, ve které lze rozeznat známý vzorec: chtěla bych ho zde rozklíčovat v naději, že budeme v budoucnu moci komunikovat úspěšněji.

K čemu zatím došlo

Pod hashtagem #MeTwo sdílí lidé na sociálních sítích své subjektivní zkušenosti s rasismem. Většinová společnost, která se desítky let chlubí hodnotami jako svoboda, rovnost a spravedlnost, si nyní musí nechat líbit, že ji několik menšin právě o těchto hodnotách poučuje. Není lehké to strávit, obzvlášť když bylo zemím původu těchto menšin desítky let předhazováno, že právě v těchto bodech zaostávají.

Národu, který se už dávno zaručuje rovností pro všechny antidiskriminačním zákonem, přijde nyní zatěžko akceptovat, že mezi nárokem a realitou zeje mezera. Automatické reakce většinové společnosti jsou typické pro mocenský boj mezi většinou a menšinami, jak jsme mohli nedávno spatřit i během debaty o #MeToo.

Mohli jsme si všimnout, že když je zpochybňována stávající mocenská struktura společnosti tím, že menšiny požadují stejná práva, rovnají se první tři reakce reflexnímu obrannému mechanismu.

Ten spočívá ve třech krocích:

  1. potlačení („Jaký problém s rasismem?“),
  2. popírání („To není pravda!“) a
  3. zaslepení („Jsme až moc poučeni, než abychom mohli být rasisté“).

Je to impulsivní pokus si svou mezitím důvěrně známou a výhodnou pozici uchovat a zabránit proto možné změně.

Pozitivní na celé věci je, že tato strategie dlouhodobě nefunguje. Problém je, že mnozí na tyto provokace přistoupí a reagují na ně. Výsledkem je společnost, která budí zdání rozporu.

#MeTwo debata tak má dvě nevýhody:

  1. prakticky svádí k tomu, aby byl pojem ‚rasismus‘ chápán subjektivně,
  2. budí příliš velká očekávání na schopnost empatie čtenářů. Kdo například popsané situace sám nezažil, bude je často posuzovat jinak než ten, kdo je na vlastní kůži zažil.

Jeden příklad za všechny: jsem rozená Pákistánka, což je vidět na barvě mé kůže i vlasů. Považuji za nespravedlivé, když mi někdo říká: „Ty ale umíš dobře německy.“ Většinová společnost nyní rozhodne, že reaguji příliš citlivě, neboť za tím nebyl zlý úmysl ani tím nedošlo k žádnému znevýhodnění.

Sama zde nemohu vyhrát, i když mě podobná prohlášení zlobí. Hnutí #MeTwo je pokusem podpořit mé vnímání situace tím, že ukáže, kolik lidí ho sdílí. Teoreticky je potom těžké ho odbýt jako obyčejnou přecitlivělost, ačkoliv se to v praxi přesto stává. Konec konců stále patřím k menšině. Jde tedy skutečně o bezpráví, nebo jsem jen přecitlivělá? Záleží na perspektivě. Nevyhnutelně tady máme různé pohledy.

Problém

Komunikace mezi většinou a menšinou se nedaří, protože existují příliš velké rozdíly ve vnímání. To spočívá v tom, že většina má interpretační monopol, ona tedy určuje, co je nespravedlnost a co ne.

Sama se považuji za outsidera, protože jsem nikde neměla špatné zkušenosti s rasismem v Německu. Přesto by mě nikdy nenapadlo zpochybňovat negativní zkušenosti jiných lidí. Měla jsem zkrátka štěstí.

Zažila jsem mnoho povýšenectví, které občas mělo základ v rasistických předsudcích, ale někdy také ne. Samozřejmě často slyším: „Ty ale mluvíš dobře německy.“

Z mého osobního pohledu to je jen jemný náznak povýšenosti. Tento scénář lze svému protějšku velmi jednoduše vysvětlit: „Představ si, že někdo nevěří, že umíš číst a blahosklonně prohlásí: ‚Ty ale umíš dobře číst!'“

Mnohdy toto faux-pas spočívá pouze na nevědomém předsudku, který se dá věcným a přátelským rozhovorem (alternativně sarkasmem) odstranit.

Tři desítky let žiji v Německu a zatím jsem se pouze jednou setkala s nadávkou „zasr*** Pákistánka“. Navíc se přitom jednalo o lidi, kteří pouze krátce seděli v mé blízkosti ve vlaku. Nebyla jsem odkázána na jejich pomoc nebo přátelství, nebyla jsem ani nijak nucena, abych s nimi interagovala. Mohla jsem je prostě ignorovat, neměli nade mnou nebo nad situací žádnou moc.

Zajímavé ale je, že tito mladí muži byli zjevně sami migranti. Mluvili mezi sebou sice němčinou bez přízvuku, dodatečně však používali jiný jazyk, který jsem neznala. Přesto se v tomto případě nepovažuji za „oběť rasismu“, protože to nebyli moji učitelé, zaměstnavatelé nebo úředníci.

Nebyli to dokonce ani příslušníci vlivné většiny, která by chtěla hájit svou nadvládu rasisticky zdůvodněným světonázorem. Byla to spíš bezmocná menšina, která se na okamžik díky etnickým rozdílům cítila silná.

Často se stává, že se znevýhodněné menšiny pokouší svůj pocit bezmoci kompenzovat vyvyšováním vůči jiným menšinám. To má za následek tzv. „interminority racism“ – fenomén, který jsem měla možnost ojediněle pozorovat: sunnitští muslimové proti alavetským nebo šíítským muslimům, Turci proti Kurdům, Pákistánci proti jiným Pákistáncům. O této formě rasismu se ale mluví jen zřídka. A to mě přivádí k největšímu problému této debaty: na mnoho lidí působí pokrytecky.

Proč působí debata pokrytecky?

Dojem pokrytectví vzniká, protože v líčení subjektivního vnímání existuje jen jeden úhel pohledu. Jako u příkladu znalosti němčiny: v této anekdotě mi jde v prvé řadě o to, co u toho cítím já.

Co si mohl myslet můj protějšek, je pro mě druhořadé. Navíc zaměření na vlastní prožitky vzbuzuje dojem, že mně jako muslimce jde pouze o protimuslimský rasismus, protože se zdánlivě nikdy nepohoršuji nad antisemitismem.

Další problém představuje podtext této debaty: zmínka o rasismu mnohým lidem sugeruje, že je Německo rasistické. Není tedy vnímána jako výzva k větší míře spravedlnosti, ale jako pomluva a útok. Obzvlášť pak, když některé příspěvky s tím hashtagem obsahují jemné vymezení mezi „námi“ a „jimi“.

„My“ jsou ti, kteří mají podobnou zkušenost, a „oni“ jsou ti, kteří buď sami znevýhodňují, nebo to mlčky připouští. Toto pojetí zpravidla vede k výzvám jako „pokud ti připadáme příliš rasističtí, tak se odstěhuj zpátky do Turkmenistánu.“

Není pochyb o tom, že je jednoznačným překročením hranice chtít rozhodovat o bydlišti jiných lidí. Přesto lze takové nedorozumění jednoduše eliminovat:

  1. měli bychom rozlišovat mezi jednoduchou misantropií a rasismem,
  2. občas bychom měli sdílet i zážitky jiných, abychom ukázali, že nám jde o jakoukoliv formu nespravedlnosti, i když jí nejsme sami postiženi,
  3. v příspěvcích bychom měli jasně zdůrazňovat, že si této země a jejích hodnot vážíme a že jsme se zde setkali i s laskavostí.

Všem, kteří něco podobného zažili – ať muslim, křesťan, Arab, Turek, Polák, Rus, Němec, levák, homosexuál, adoptovaný, nedoslýchavý, obézní, vychrtlý a všechny jiné menšiny – bych chtěla říct: je hrozné, že jste to museli zažít a myslím si, že je dobré, že o tom mluvíte!

Nenechte nás prosím ale zapomenout, že tento rozhovor nemá vyústit do paušálního odsouzení, nýbrž by měl být ledoborcem, který nastartuje konstruktivní diskuzi.

Proto potřebujeme deeskalaci a více věcnosti. Ke změně přece už dochází a nelze ji zastavit, ani ne moderními rasovými teoriemi Thilo Sarrazina. Proto apeluji, abychom si tyto mocenské boje brali méně osobně.

I většinová společnost by v tomto dialogu měla mít možnost spolehnout se na to, že jí její úhel pohledu věříme, například pokud někdo řekne, že za jeho vyjádřením nebyl zlý úmysl. Pak je i daleko jednodušší mluvit o společných věcech, a to tak, že jim opravdu všichni rozumí.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: