Wolf Lepenies: „Proč ze střední Evropy mizí demokracie?“

Agresivní nacionalismus střední a východní Evropy a jak se mu bránit

Wolf Lepenies:

Ve východoevropských zemích panovala desítky let silná touha po sjednocené Evropě. Tento duch za politiků jako je např. maďarský premiér Orbán, vyprchal. Rakousko s kancléřem Kurzem při tom hraje rafinovanou roli. Článek pro Die Welt+ napsal německý sociolog Wolf Lepenies.

Když byly v r. 1957 Římskými smlouvami položeny základy pozdější Evropské unie, vzniklo „tržní společenství“, jak ho začátkem století předpověděl a jeho výhody střízlivě popsal říšský ministr zahraničí Walther Rathenau. Tím sice ještě není nastolen světový mír, ale přece jen došlo ke snížení mezistátních konfliktů, úspoře sil a k posílení solidární civilizace. Oproti tomu byly úvahy o duchovní roli a o kulturní identitě Evropy odsunuty do pozadí.

Touha po sjednocené Evropě, která je založena na společných hodnotách, zůstala vně „společenství zboží“ ještě živější, než v zakládajících zemích. Bylo to zásluhou spisovatelů, umělců a vědců, jejichž národní hranice překračující soudržnost byla nejen geograficky, ale i duchovně formována společným jmenovatelem: „střední Evropou“. „Středoevropané“ hráli klíčovou roli v přelomovém a zázračném roku 1989, díky nim byl následně se rozšiřující proces sjednocení ovlivněn vášní a patosem sdíleného vědomí společných hodnot.

Dnes se je spolupráce v Unii a její hodnotový konsensus ohrožován střední Evropou. Uvnitř Evropy se vytvořil nukleus „neliberálních demokracií“ – s Maďarem Viktorem Orbánem a Polákem Jarosławem Kaczynskim v čele. Za jejich nepřátele se prohlásili umělci a vědci, kteří nejsou vázáni národními ideologiemi, ale univerzálními ideály.

V Evropě zesílil sjednocující proces pocitů nerovnosti a asynchronie. Zatímco se západní politické elity předčasně rozloučily s národním státem, vidělo mnoho Středoevropanů ve své příslušnosti ke sjednocené Evropě poprvé šanci na vytvoření stabilního národního státu. Že okamžitě nedošlo ke konkurenci různých nacionalistických ideologií, byla také zásluha uměleckých a vědeckých elit. Cítili se zavázány univerzálním hodnotám osvěty, kvůli nim se měla sjednocená Evropa na politickém kolbišti řídit stejnými principy svobody a liberalismu, o jaké v „République des lettres“ usilovali myslitelé osvícenství.

Mezi středoevropskými intelektuály přetrvávala silná víra v moc idejí a kultury. Jejich utopické myšlení nemělo svůj původ ani tak v útěku před realitou, byl to spíš pokus o sebenaplňující proroctví lepší budoucnosti vybudované prostřednictvím síly slova a myšlenek. Maďarský spisovatel György Konrád nazval Evropu „verbálním kontinentem“. Tato charakteristika platila ve zvláštní míře právě pro střední Evropu: zde byla politika obklopena literaturou – a politiku dělali po r. 1989 literáti.

Zvrat kulturní a vědecké reputace v politickou popularitu se stal určujícím znakem procesu změn, které se v Evropě udály po pádu berlínské zdi. Intelektuálové se dostali do vysokých politických funkcí. Důvodem nebyla jejich politická zkušenost nebo jejich hospodářská kompetence, jako daleko spíš jejich umělecká upřímnost a morální cit pro soudržnost.

V Československu se takovým vynikajícím vzorem stal dramatik a prezident Václav Havel. V Polsku se stal ministrem zahraničních věcí historik Bronisław Geremek, v Maďarsku byl za prezidenta zvolen spisovatel a překladatel Árpád Göncz, v Rumunsku, jehož intelektuálové rovněž následovali „středoevropské“ ideály, se stal ministrem kultury a později zahraničí filosof a historik umění Andrei Plesu.

Po r. 1989 se zdálo, že spisovatelé, umělci a vědci mohou převzít politickou zodpovědnost a přesto zůstat věrni svému původnímu poslání: podpoře univerzálních hodnot. Umělecké přesvědčení ovlivňovalo politické programy, kultura vyhrávala nad mocí. Zpětně viděno, zněl název románu spisovatele Oswalda Wienera z r. 1969 jako věštba: „Zlepšení střední Evropy“. „Vítězství“ kultury však zůstalo pouhou epizodou. Nastalo „zevšednění charismatu„, o kterém mluvil německý sociolog Max Weber.

Z hrdinů se museli stát obchodníci, aby vyjednali vstup do Evropské unie. Během druhých svobodných voleb se téměř ve všech zemích bývalé Varšavské smlouvy vrátili k moci příslušníci předchozí nomenklatury – poté, co změnili názvy svých stran.

Rakousko je čistým svědomím eurounijních rebelů

Z hrdinů, kteří se zdráhali stát obchodníky, se rychle stali outsideři. Z veřejných moralistů se stali úředníci veřejných služeb. Ve stejnou dobu se do Evropy vrátilo strašidlo agresivního nacionalismu. Rostl antisemitismus a xenofobie, došlo k etnickým čistkám, až se posléze stalo něco neuvěřitelného: na Balkáně vypukla nová evropská válka – Sarajevo se opět stalo symbolem smrti a zkázy. Rozšíření Unie o střední a východní Evropu v r. 2004 se jevilo jako nejlepší strategie jak zabránit pádu do regrese válečných konfliktů.

Dnes se může zdát, že toto datum naopak značí začátek konce Evropské unie. Země Visegrádské čtyřky (Maďarsko, Polsko, Česká republika, Slovensko) se agresivně nadřazují nad právo a pravidla EU, se kterými kdysi samy souhlasily. Přitom nejde pouze o odmítání vypořádání se s následky uprchlické krize. Jde o dlouhodobé zabezpečení moci „alla turca“: změnou právního systému a politického zřízení, jako i usměrněním kultury. Dochází k cenzuře. Bruselské sankce se míjejí účinkem.

V této souvislosti hraje rafinovanou roli Rakousko. Vládě Sebastiana Kurze se zalíbila role zprostředkovatele mezi západem a východem, signalizuje pochopení pro deklarované nedemokraty a ve své ambici po oživení nostalgicky zabarvené císařsko-královské politiky dává v sázku jednotu Evropské unie. Rakousko se stalo čistým svědomím eurounijních rebelů, jako je Viktor Orbán a Jarosław Kaczynski.

Když pomyslíme na klíčovou roli, kterou sehráli kulturní reprezentanti pří rozšíření Evropské unie, pak fakt, že v zemích jako je Polsko nebo Maďarsko, hrozí doslova kulturní válka, působí o to bolestněji. V Maďarsku nedávno vysoký kulturní funkcionář Márton Békés v článku s názvem „Měli bychom konečně stanovit naše vlastní standardy“ požadoval, aby se umělci zavázali k „politické loajalitě“ a aby ve svých dílech propagovali národovecké hodnotové představy. Jako odstrašující případ jmenoval zesnulého spisovatele Petera Esterházyho a režiséra Miklóse Jancsó, kteří zosobňují nenáviděné „levicově liberální městské hodnoty“.

Je prý nejvyšší čas „dekolonizovat“ instituce, které jsou příliš dlouho ovlivňovány západně orientovanými, levicově-liberálními elitami. Musí dojít ke kulturnímu očistnému procesu, který neušetří žádnou instituci: akademii věd stejně jako univerzity, divadla a vydavatelství, opery a muzea.

Akce, při kterých hrozí liberální nákaza – jako příklad uvedl Békés Frankfurtský knižní veletrh – mají být bojkotovány. V „probouzejícím se Maďarsku 21. století“ spolu vstoupí konzervativní a „plebejské“ hodnoty do nezničitelné koalice. „Být konzervativní, populární a nacionalistický je nejen sexy a cool, ale také veskrze revoluční. Městští a liberální umělci ztělesňují z módy vyšlou minulost.“

Tato rétorika je neurvalá, ale už dávno odpovídá politické realitě. Viktor Orbán přitom šikovně mění svou taktiku. Aby z Budapešti vyhnal nenáviděnou Central European University (CEU), napadl v předvolebním boji pomocí sloganů s antisemitským zabarvením jejího zakladatele George Sorose. Nyní již protisorosovské plakáty z budapešťského metra zmizely, Sorosova nadace se přestěhovala do Berlína a CEU je postupně odřezávána od finančních zdrojů: administrativní rozhodnutí jsou protahována a v důsledku toho opouští univerzitu stále více profesorů; studenti váhají, zda se na ni zapsat.

V kulturním boji, který se v současné době odehrává ve střední a východní Evropě, stojí Maďarsko, co se militantnosti státních útoků týče, na špici. V zemích jako Polsko, Česká republika, Bulharsko a Rumunsko to ale nevypadá lépe. Kulturní elity, které kdysi zemím bývalé Varšavské smlouvy pomáhaly získat národní identitu a svobodu, jsou nyní považovány za nepřátele státu a jsou ve svém vědeckém a uměleckém působení šikanovány. Z veřejných úřadů jsou odstraňovány.

CEU je zvláštním případem: oblíbený projekt George Sorose nebude muset opustit Budapešť, protože mu byla odebrána finanční podpora. Toto nebezpečí ale hrozí mnoha vědeckým a kulturním institucím, které ve střední a východní Evropě po r. 1989 vznikly za podpory „západních“ organizací, v neposlední řadě i díky angažovanosti soukromých a veřejných nadací.

Svoboda umění a vědy zavazuje, stala se demokratickým útočištěm – švýcarský historik umění Jacob Burckhardt mluvil o „místech svobodné intelektuální výměny“. Tato „útočiště“ byla částečně po desetiletí podporována západními institucemi. Podpora však nemůže trvat věčně a byť pomoc na národní úrovni byla vždy skromná, je nyní v důsledku narůstajícího odstraňování demokracie stále více redukována, až bude posléze zcela zastavena.

Evropská unie zde promeškává šanci k posílení demokratických „enkláv“ ve střední a východní Evropě, které nadále ztělesňují ideály svobodně sjednocené Evropy. Ve vědě by to bylo bez dalších překážek možné. „Brusel“ vydává obrovské prostředky na podporu vědy, ze kterých v neposlední řadě profitují středo- a východoevropské země. Základní zajištění vědeckých institucí se děje prostřednictvím strukturálních a inovačních fondů. Odpovídající prostředky jsou ale napřed převáděny národním instancím, které pak rozhodují o jejich konkrétním rozdělení. V zemích střední a východní Evropy pak filtrem národních priorit prochází zpravidla jen ty instituce, které se zavážou k politické loajalitě.

Tuto praxi však lze změnit. Pomocí ve vědě obvyklého „Peer-Review“ systému by mohli v pověření EU mezinárodně uznávaní vědci nejen, jak je již dnes běžné, rozhodovat o podpoře individuálních výzkumných projektů. Měli by rozhodovat i o tom, jaké instituce obdrží základní financování, které zajistí jejich budoucnost. V tomto rozhodovacím procesu nebude existovat národní veto.

„Brusel“ je často kritizován za to, že opomíjením principu subsidiarity porušuje národní suverenitu jednotlivých států. V umění a vědě bychom se této kritiky měli zřeknout. V důsledku neustále se zostřujícího kulturního boje ve střední a východní Evropě je stále nutnější zesílit ze strany evropských institucí veškeré snahy o obranu svobody umění a vědy proti neliberálním středo- a východoevropským režimům. Nastal čas pro bruselskou partizánskou taktiku. Podpora pokud možno mnoha „demokratických enkláv“ na místě může vést k účinnému odporu proti neliberálním režimům. Je to možnost, jak přispět ke zlepšení střední Evropy.


Wolf LepeniesWolf Lepenies, nar. 1941, je německý sociolog, politolog a emeritní profesor Svobodné univerzity v Berlíně. Zahraniční pobyty ho zavedly do Paříže na Maison des Sciences de l’Homme a na Institute for Advanced Study v Princetonu. V r. 1988 obdržel Bavorskou literární cenu (Karl-Vossler-Preis) a v r. 1991 patřil k zakladatelům maďarského Collegium Budapest, prvního Institute for Advanced Study ve střední a východní Evropě. Od r. 1994 je členem německého PEN centra. Lepenies je také členem mnoha vědeckých rad, např. American Academy of Arts and Sciences, Académie Universelle des Cultures (Paříž), Academia Europaea (Londýn), Aspen Institute (Berlín), Švédské královské akademie věd (Stockholm) a je držitelem čestného doktorátu pařížské Sorbonny. V r. 2006 obdržel Mírovou cenu Německého knižního trhu. Je také autorem mnoha vědeckých knih.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: