Spisovatelka Ines Geipelová: „Chemnitz je rok ’68 východu“

Spisovatelka Ines Geipel:

Dnes, 1. září, rozpoutalo Německo nejničivější konflikt v historii. Ve stejný den o 79 let později pořádají extrémně pravicová a neonacistická hnutí na území východního Německa „smuteční“ pochody, kterým předcházely hony na lidi a násilné výtržnosti. Údajně kvůli vraždě Němce, který byl polovičním Kubáncem a měl tmavou pleť. 

Rozhovor se spisovatelkou Ines Geipelovou vyšel v placené sekci Die Welt. Úvahy z rozhovoru jsou de facto převoditelné i na situaci v České republice. S jedním rozdílem: zatímco východní Němci získali sjednocením staršího bratra, který je nejen zajistil, ale i vedl za ruku, my jsme zůstali sirotky. Naše situace tedy může být ještě daleko horší.

Geipelová říká, že „my východní Němci si myslíme, že nalezneme sami skrze sebezničení“. Vysvětluje tak výbuchy extrémně pravicového násilí v Saské Kamenici (něm. Chemnitz, bývalý Karl Marx Stadt, pozn. red.). Že nyní dochází k implozi východu, má svůj původ v lehkovážném vypořádání se s diktaturou komunistické NDR. Už tento názor je hodně zajímavý: německé vypořádání se s neblahým dědictvím „DDR“ je totiž v porovnáním s naším nesrovnatelně důslednější. Otázka tedy zní: kam až může vést systematická relativizace a zlehčování zločinů komunismu u nás?

Je jasné, že všechna přání po „tlusté čáře za minulostí“ mají pouze jeden cíl. Nastolení podobných pořádků, o kterých se nemá mluvit. To, co se v Čechách nebojí vyslovit někteří sociální demokraté (jmenovitě např. už před mnoha lety Jiří Paroubek) a komunisté, říká v Německu třeba předseda AfD Alexander Gauland o éře nacismu.

Geipelová v rozhovoru pro Die Welt upozorňuje na kontinuitu násilností v zemích bývalé NDR, která se táhne minimálně od r. 1992, kdy došlo k excesům v Rostocku-Lichtenhagenu:

„Velká strana jako je CDU, už měla dávno reagovat a nespoléhat se pouze na aritmetiku volebních výsledků. To je i vina Merkelové.“

Ale ani Kohl a Schröder nejsou bez viny:

„Schröder pro politické vzdělávání představoval krok zpět. Politicky jmenovaní profesoři východoněmeckých univerzit NDR změkčily. To se neosvědčilo, protože to blokovalo zpracování levicové diktatury NDR.

Složitá diskuze, jestli byla NDR státem bezpráví nebo ne, měla možná zachovat sociální smír, ale nakonec se prosadil výklad, že východ byl pouze trochu ušmudlaný.“

Geipelová apeluje, aby skončila lehkomyslná bezstarostnost s vypořádáváním se s komunistickou minulostí:

„Co nyní vidíme v Saské Kamenici, je rok 1968 východu. Nesměřuje ale k otevřenosti, ale do temnoty. Východ nepotřebuje víc peněz, ale dobrou předlohu. S trabantovou safari, nudapláží a školní jídelnou se zkrátka z místa nepohneme.“

Na otázku Die Welt, jak mohlo 25 let po Rostocku, kdy se už zdálo, že došlo k jistému vývoji, opět dojít k podobným náladám, Geipelová odpovídá:

„Na excesy jsme reagovali pouze povrchně, abychom si problém drželi hezky od těla. NDR ale fašoidní tendence po 40 let konzervovala. Zpracovávala minulost, ale nikdy se nezabývala národním socialismem. Ten jí nikdy nezajímal.

Komunisté chtějí moc. Generace válečných dětí, poválečných budovatelů, byli většinou mladí náckové, kteří měli plnou hlavu Hitlera. To je skutečná generace nenávisti, která ovlivnila děti berlínské zdi a převratu r. ’89.

A tyto dvě východoněmecké generace nyní dělají svou věc v Saské Kamenici. Ve velkém hnízdě fašistů. Odvolávají se na lidskoprávní aktivisty, na Bärbel Bohley (en) a chtějí svrhnout systém. Je to nechutný vývoj dějin.

Je tu samozřejmě i paralela k 90. letům: tehdy politického vakua v Meklenbursku-Předním Pomořansku využila NPD, nyní je tam AfD. S daleko vyšším stupněm profesionalizace, s Alexandrem Segertem ze Švýcarska a Stevem Bannonem a jeho „Movementem“ v Bruselu.

Nyní přicházejí evropské volby, příští léto jsou zemské volby v Sasku. To znamená, že budeme zažívat jeden exces za druhým. Sasko je nejzajímavější politickou laboratoří, jakou si jen může hnědá revolta přát.“

K nepokojům v Lichtenhagenu došlo v r. 1992, v Saské Kamenici v r. 2018. Mnoho současných násilníků tehdy ještě ani nespatřilo světlo světa. Je snad východní nenávist dědičná, ptá se Die Welt?

„Zde k sobě nacházejí cestu východoněmecké generace, které najednou mohou vybít svou neidentitu, vykořenění a bezradnost. Budovatelé, kteří se nikdy moc silně s NDR neidentifikovali a ti, kteří je poslušně následují. Ti, kteří nyní vyšli, aby lovili cizince. Tyto skupinky jsou různorodé, ještě nemají žádný směr (…) , hlavně že se vybijí.“

Možná je to poprvé, kdy se tyto generace nyní potkávají. Doposud spolu především mlčely. Ulice ale osvobozuje. A formuje. My jsme to tak ale chtěli. Chtěli jsme jednotný příběh. A ten měl fungovat. Když už tam všichni přesouváme peníze, musí to tam i šlapat.

To, co po roce 1945 dokázal západ – se silným zpožděním a s velkým úsilím, ale přece jen si vystavěl politickou skořápku, kterou označujeme za protitotalitní konsensus a čímž myslíme i uznání holocaustu a jeho obětí – nic z toho na východě neexistovalo.

Tam vládne nesvatá duchovní drtička, ve které si každý může myslet a dělat co chce. Pachatelé? Neexistovali. Oběti. Nikdo neviděl. Z této politické prázdnoty nyní nakonec vzešlo násilí.

Rudý antifašismus východním Němcům vždy bulíkoval, že oběti byli oni. Nyní přichází západ se svou politickou skořápkou a skutečnými oběťmi. To má za následek obrannou reakci. Odmítáme to, ale bylo by to důležité, protože je to příběh naprosté ztráty ideálů východu. Holocaust leží u ledu. Vypořádání se s ním by ale mohlo být klíčem, jak na východě dosáhnout vnitřní kontinuity.“

Stačí zaměnit slova holocaust za komunismus, jeho přisluhovače a mlčící většinu, bez které by žádná totalita nebyla možná a máme tu přesný obraz současného politického marasmu, ztráty orientace a duchovní prázdnoty v České republice. Ostatně, k obětem druhé diktatury se hned dostaneme:

„V tom je právě ten problém. Při dvou diktaturách je minimálně jedna navíc. Oběti NDR nejsou oficiálně přítomny. Už téměř nemluví, zcela ztratily iluze. V naší společnosti nikdy nebyla položena otázka: jak se vede lidem, jejichž životy byly během druhé diktatury zničeny? Západ se o to nezajímal a východ už vůbec ne.

Přičemž znovu připomínám, že při pohledu z České republiky můžeme Němcům jejich vypořádání se s totalitou – nacistickou i komunistickou – jak ze strany médií tak i institucí jen tiše závidět. Přesto se ukazuje, že je to ještě pořád málo.

Říká se, že čas hojí všechny rány. Čas je však relativní pojem, jizvy totalitního myšlení se budou hojit ještě dlouho. Změnilo se kromě blahobytu vůbec něco?

„Něco se změnilo, ale ne dost, aby došlo k vypořádání s 50 lety diktatury. Když zajedete do některé z vesnic Brandenbursku nebo Sasku, v naprosté většině tam dominují staré struktury.

Názvy ulic jsou původní, kladou se věnce komunistickým antifašistům a sovětským vojákům, ale pro oběti holocaustu už žádný věnec nezbyl. To totiž za dob NDR neexistovalo a tak to zůstalo.

Ve Spolkové republice obrací oči v sloup, když se objeví nová skupina obětí. Už ne zase další. To už stačilo. Mnoho se jich tedy obrací k AfD. Ta si nyní hraje na pečovatele, kterého předtím na východě dělala Levice. Oběti diktatury NDR by nikdy nešly k Levici, k AfD to už jde. Každý chce v životě někde zakotvit.“

Paradoxní ovšem je, že političtí pohlaváři většinou z východu nepochází:

„Samozřejmě že ne. Höcke, Weidelová, Gauland přichází ze západu a stačí jim nahodit měchy a už volí 30 % východních Němců AfD.

Tato strana potřebuje východ jako masu. Kvůli obrázkům z ulice. S Freitalem nebo Frankfurtem nad Odrou se do New York Times nedostanete. Ale s Drážďany nebo Saskou Kamenicí už ano. Je smutné, že se východní Němci opět nechávají zneužívat jako politická oběť.“

V diskuzích saských demonstrantů na Facebooku je dokonce řeč o občanské válce. Co je příčinou, ptá se na závěr rozhovoru Die Welt. Geipelová si myslí, že:

„Je tu určitá klientela, která touží po změně režimu. Opět tu vyvěrá na povrch přání po sebezničení, chybějící schopnost řídit svůj vlastní život, vnitřní prázdnota. My východní Němci si myslíme, že nalezneme sami sebe skrze sebezničení.

To je to, co nyní východ tvrdě prožívá. Nejde zde v prvé řadě o neschopnost držet smutek. Východ ho nesměl držet. Jde o nemožnost. Byl zapomenut. Kdo však nemůže oplakávat svou bolest, je odsouzen k tomu, aby ji prožíval znovu.“

Samozřejmě ne všichni účastníci dnešních demonstrací jsou neonacisté. Musí si ale uvědomit, že pokud se nacisty svolané demonstrace účastní, stávají se jimi.

Češi sice na rozdíl od Němců nerozpoutali nejhrůznější válku všech dob, několik nevyřešených škraloupů z tohoto období by se však také našlo. A kolaboranti, z nichž se po skončení Druhé světové války stali horliví komunisté, až příliš silně připomínají horlivé komunisty, z nichž se po Sametové revoluci jako zázrakem stali největší kapitalisté. Kdo se z historie nepoučí…

Ano, v jednom případě šlo především o nacismus, v druhém o komunismus, není to ale nakonec, obzvlášť tváří v tvář současnému posunu (či rozpadu) politických paradigmat, úplně jedno? Výsledné trauma z nezpracované vlastní minulosti – ať už nacistické, komunistické, nebo obojí  – je v obou případech stejné: neukotvenost, dezorientace, odcizení a pocit vykořenění.

Pokud si Němci stěžují, že zaspali ve zpracování vlastní (východoněmecké) minulosti a vidí za tím především laxnost, je situace v České republice ještě nesrovnatelně horší a navíc s největší pravděpodobností způsobená jednoznačnými viníky a s jasným záměrem – pokusit ze zvrátit politický vývoj. Ještě horší ale je (ale v tomto kontextu bohužel logické), že se objektivní výklad vlastní minulosti za dlouhých už skoro 30 let nedostal ani do škol. Tím ubíhá drahocenný čas a další generace tak vyrůstají v temnotě – řešení problému se tak odsouvá do nedohledna. A s ním i nebezpečí exploze vlastních frustrací.


Ines GeipelováInes Geipelová, roz. Schmidtová se narodila v r. 1960 v Drážďanech. Je bývalou německou lehkou atletkou, spisovatelkou a profesorkou na herecké vysoké škole Ernsta Busche v Berlíně. Geipelová je obětí východoněmecké tajné policie StaSi a státem řízeného dopingu ve výkonnostním sportu. Zabývá se odhalováním systematického dopingu v NDR a také útoky mladistvých vrahů. V 90. letech se z otevřených komunistických archivů dozvěděla o spolupráci svého otce s tajnou službou. Poté, co se v r. 1984 v přípravném olympijském táboře zamilovala do mexického chodce, plánovala útěk z východního Německa. Tajná policie však její plány odhalila a do té doby byla sledována. V r. 1984 jí při operaci slepého střeva bylo na příkaz StaSi přeříznuto břišní svalstvo, načež musela ukončit sportovní kariéru. Začala tedy studovat na univerzitě Friedricha Schiller a v Jeně, dizertace a pracovní kariéra jí však kvůli kontaktům s opozicí byly znemožněny. V r. 1989 se jí podařil útěk přes Maďarsko do NSR, kde na Technické univerzitě v Darmstadtu absolvovala magisterské studium filosofie. V r. 2011 obdržela Geipelová za podporu zakázané literatury a za příspěvek k objasnění dopingu v NDR a odškodnění jeho obětí Spolkový kříž se stuhou za zásluhy.

Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: