2. světová válka: co by se stalo, kdyby se Československo bránilo?

Mnichovské dohody a Druhá světová válka

2. světová válka: co by se stalo, kdyby se Československo bránilo?

Světová válka málem vypukla už v r. 1938. Co by se stalo, kdyby Československo nepřistoupilo na podmínky Mnichovské dohody? Další válka by byla nevyhnutelná. Skutečně by vyhrál Hitler? Úvaha deníku Die Welt.

Každý, kdo se zabývá minulostí, zároveň promýšlí alternativní scénáře. Protože bez takových „neuskutečněných dějin“, řekl už v r. 1984 historik Alexander Demandt, nelze význam skutečných událostí a osob pochopit: je třeba si je odmyslet, abychom odhadli jejich vliv.

Nedávno vydaný historický román „Mnichov“ (v orig. „Munich„, v Čechách kniha vyjde v lednu 2019, pozn. red.) britského autora bestsellerů Roberta Harrise o jednáních předcházejících Mnichovské dohodě v r. 1938, který vrhá nové světlo na politiku appeasementu tehdejšího britského premiéra Nevilla Chamberlaina, opět jednou zdůraznil význam „kontrafaktických dějin“. Zcela nezávisle nyní vyšlo pojednání hamburského vojenského historika Bernda Wegnera, který na základě vědeckých podkladů prochází podobné scénáře.

Patří k příspěvkům jubilejního čísla odborného žurnálu „Časopis vojenských dějin“, které vyšlo k 50. výročí obnovené edice listu v zodpovědnosti Bundeswehru. Pod titulem „Znovu přečteno“ se důležití dějepisci zabývají důležitými články z předchozích desetiletí. Wegner si vybral příspěvek „Modality obrany Československa v r. 1938 bez spojenců“ (v orig. „Die Modalitäten der Verteidigung der Tschechoslowakei 1938 ohne Verbündete“, Militärgeschichtliche Zeitschrift 57 z r. 1998, str. 23-77, pozn. red.) Ivana Pfaffa (1925 – 2014), českého historika, který v r. 1968 uprchl ze své vlasti.

Je známo, že československá armáda byla r. 1938 schopna se Německu vzepřít daleko větší silou než Polsko o rok později. Existovala neúplná, ale přesto mocná síť obranných opevnění na hranicích ČSR s Německem (ovšem ne k „domů do Říše“ přivedenému Rakousku). Kromě toho byly československé tanky minimálně rovnocenné s německými, ne-li dokonce lepší.

Vycházeje z těchto předpokladů, které v r. 1998 vydal Pfaff ve svém dlouhém a obzvlášť bohatém článku, podniká Wegner svou inteligentní výpravu do „neuskutečněných dějin“, kterou rozhodně stojí za to si přečíst.

„Výsledek Pfaffovy studie je fascinující především proto, že skýtá prostor pro kontrafaktický myšlenkový experiment“, píše dlouholetý profesor univerzity Bundeswehru, která dnes nese jméno bývalého německého kancléře Helmuta Schmidta. „Jeho výchozím bodem je předpoklad, že se československý prezident Edvard Beneš nepodvolí nátlaku Londýna a Paříže, aby se vojensky nepostavil německé anekční politice.“

Jak známo, nečiní podle Carla von Clausewitze samotné rozhodnutí válčit útočník, nýbrž obránce: jen pokud se rozhodne bránit se útoku vojenskou silou, dojde k boji. „Co se mohlo stát, kdyby se Beneš 30. září 1938 rozhodl pro válku a jeho země by skutečně byla schopná se i bez spojenců alespoň dočasně bránit útoku?“

Jistě by došlo k několik týdnů, možná i měsíců se táhnoucí válce ve středu Evropy. Tím by na vlády v Paříži a v Londýně vznikl obrovský tlak, aby vojensky intervenovaly. Francii by byly denodenně připomínány její garanční závazky vůči Československu, Velká Británie by musela uznat, že appeasement byl špatnou politikou.

Mohlo také dojít k přímému útoku, obzvlášť kdyby se Wehrmacht na Hitlerův rozkaz neomezila na sporná sudetoněmecká území, ale chtěla rovnou dobýt i průmyslově velmi rozvinuté Čechy. To byl také vlastní cíl Třetí říše: „Pokud by k takovému útoku došlo, začala by v Evropě Druhá světová válka zřejmě o rok dříve“, soudí Wegner.

Německo, stejně jako Francie a Velká Británie nebyly zdaleka tak vyzbrojené jako v letech 1939/40: moderní tanky jako německý Panzer III nebo britský Spitfire existovaly v září 1938 teprve jako předprodukční modely; těžký tank Panzer IV a stíhací letoun Hurricane byl k dispozici jen v několika málo exemplářích. O možném vojenském poměru sil ovšem nemůžeme říct nic ani zpola prokazatelného.

Kromě toho je otázkou, jestli by Stalin v případě německého útoku dostál své povinnosti pomoci, vyplývající ze sovětsko-československé smlouvy z 16. května 1935: moskevskému vůdci bylo mezinárodní právo lhostejné, pro něj bylo – stejně jako pro jeho dnešního nástupce v Kremlu – pouhým mocenským prostředkem.

Pokud by západní mocnosti a SSSR nezasáhly, Československá republika by zřejmě zanikla, protože Polsko a Maďarsko představovalo dva sousedy, kteří si kladli územní požadavky. Pokud by se projevili jako podporovatelé hitlerovského Německa, Praha by se dlouho neubránila.

Nejdůležitější by ale byla reakce Německa. V září 1938 neexistovalo „generální spiknutí“, které mělo údajně připravené plány převratu pro případ napadení Československa Německem. Celé vojenské vedení ale bylo proti takové politice vabanku. Kolektivní odstoupení bylo myslitelné. Možná by se býval prosadil i bývalý náčelník generální štábu Ludwig Beck, který chtěl Hitlera zabrzdit a v nejhorším případě i nechat zatknout.

Myšlenkové hrátky Berndta Wegnera tím končí: „Naše kontrafaktické pozorování nesleduje cíl vystavovat retrospektivní prognózy o alternativních dějinách“, napsal. Cíl je skromnější: „Jde o to, na příkladu Československa a jejího prezidenta z r. 1938 poukázat na relativní otevřenost dějin.“ Tento cíl byl splněn.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: