Xenofobie a nenávist: škola nemusí a dokonce nesmí být neutrální

Xenofobie a nenávist: škola nemusí a dokonce nesmí být neutrální

Hamburská frakce AfD vyzývá žáky a jejich rodiče, aby na internetu hlásili „levicové ideologie“, se kterými se setkali během výuky. Sociolog Tim Engartner vyučuje budoucí pedagogy nauku o politice. Ve svém příspěvku pro Die Zeit vysvětluje, že pedagogové nemusí mít strach během hodiny projevit svůj názor. Je přesvědčen, že škola nemusí a dokonce nesmí být neutrální.

Od minulého čtvrtka se dostává demokracie pod palbu právě tam, kde je vyučována, praktikována a ceněna – na německých školách. Hamburská frakce AfD tvrdí, že školy, které vyzývají k demonstracím proti AfD, porušují pravidlo neutrality. Proto chce prostřednictvím své webové stránky „Neutrální školy Hamburk“ posílit „demokratický diskurs“. Poté, co žáci nebo rodiče na stránce nahlásí „levicové ideologie“, chce AfD nechat tyto podezřelé případy prověřit školským úřadem.

Už od vzniku stránky v květnu panuje ve třídách strach: smí se učitel v hodině vyslovit proti AfD? Musí pozvat ke školní diskuzi místního zástupce AfD? Smí svým žákyním a žákům vyprávět o své účasti na demonstraci „Wir sind mehr„?

Škola nemůže a nesmí být neutrální

Zřízení takového místa pro stížnosti je třeba odmítnout už jen proto, že vychovává děti k udavačství a ničí důvěru mezi žáky a učiteli. Ten, kdo vyzývá k anonymnímu nahlašování – jako v tomto případě hamburská frakce AfD – nemá žádný opravdový zájem na objasnění, ale chce pedagogům, kteří zastávají odmítavá stanoviska vůči AfD, nasadit roubík. Pokud AfD brojí kvůli porušení „závazku politické neutrality“ a proti Konsensu z Beutelsbachu, pak navíc dává najevo, že špatně pochopila úlohu politické výchovy.

V r. 1976 sepsaný a politickými pedagogy sdílený Konsens z Beutelsbachu předpokládá trojzvuk, ze kterého lze pro dnešní debatu vyvodit dva ústřední axiomy. Za prvé: žákům nesmí být bráněno v tvorbě vlastního názoru (zákaz „přemožení“). Za druhé: témata, která jsou ve vědě a politice kontroverzní, se musí jako kontroverzní jevit i ve výuce (příkaz kontroverzity).

Z toho vyplývá, že učitelé nesmí vyloučit žádné politicky relevantní pozice, nebo je naopak cíleně propagovat. Tím skutečně vzniká určitá povinnost si zachovat neutralitu. Konkrétní příklad: návštěva demonstrace proti AfD nesmí být povinná, mohou ale upozornit, že se taková demonstrace koná a samozřejmě ji mohou také osobně navštívit. Učitelky a učitelé se také nemusí zříci vlastních hodnocení politického dění. To nedávno konstatovala i brémská zemská vláda poté, co AfD podala služební stížnost proti jednomu učiteli: „Učitelé mohou kriticky rozebírat vyjádření (politických) stran, vyvozovat historické paralely a zasazovat je do kontextu.“

Postoj AfD v otázkách migrace mohou učitelky a učitelé odmítnout, pokud nejsou jejich názory chápány absolutisticky, ale jsou připuštěna i jiná hodnocení. Politický didaktik Helmut Däuble tuto poblematiku výstižně upřesnil: „Konkrétně to znamená, že když přijde v politické výuce řeč na migrační politiku, musí být prezentováno celé spektrum stranických politických stanovisek od levicové pozice otevřených hranic až po politiku zavřených dveří AfD tak, aby byla pro studující srozumitelná a analyzovatelná, aby tak mohli dojít k samostatnému závěru.“

Zkrátka: vyučující sice musí své vlastní názory transparentně odlišit, ale pokud poukáže na to, že jeho pohled je jedním z mnoha legitimních názorů, je to nepochybně přípustné. Žáci a žákyně smí zaujmout stanoviska odlišná od názoru pedagogů beze strachu, že budou – např. u známkování – znevýhodněni.

Pedagogové jsou povinni bránit ústavu

Není tedy důvod pro to, aby se učitelky a učitelé nechali zastrašovat. Naprostá většina z nich je dokonce chráněna statutem úředníka. Podle úřední přísahy jsou úředníci nejen povinni respektovat ústavu, ale dokonce ji i chránit. Měli by být schopni rozpoznat protiústavní a protidemokratický vývoj a smí ho ve třídě i pojmenovat. I ve škole platí: kdo poznámku Alexandra Gaulanda, že 12 let nacismu bylo jen „hromádkou ptačího trusu“ v tisíciletých dějinách Německa, nechává bez odezvy, otevírá cestu pomýleným dějinným výkladům. Když politikové AfD relativizují vraždu 6 milionů Židů a 50 milionů mrtvých během 2. světové války, smí to učitelé ve výuce nejen komentovat, dokonce jsou povinni to udělat, aby se postavili nehistorické relativizaci a případně čelili relevantnímu popírání holocaustu.

Tím se nedopouští indoktrinace, nýbrž brání demokratické hodnoty. Kromě toho nelze po učitelích chtít, aby během hodiny trpěli hlasy, které se staví proti článku 1 odstavci 1 Ústavy („Důstojnost člověka je nedotknutelná.“) a článku 3 odstavci 1 („Všichni lidé si jsou před zákonem rovni.“).

Pedagogům tedy musí být dovoleno, aby se postavili štvaní, šíření negativních nálad a nepravdivým tvrzením Björna Höckeho, Beatrix von Storchové a André Poggenburga. Kdo zvažuje nasazení střelných zbraní na hranicích proti prchajícím (von Storchová), kdo označuje berlínský památník holocaustu za „památník hanby“ (Höcke), kdo uráží v Německu žijící Turky jako „velbloudáře“ (Poggenburg), ten se už dávno nenachází na půdě základních svobodných demokratických hodnot. Právě tyto hodnoty ale mají být ve škole zprostředkovávány. Pedagogové by se v takových případech neměli řídit principem neutrality a umírněnosti.

Jejich úlohou navíc je nevysvětlovat demokracii pouze jako formu státního útvaru, ale praktikovat ji také jako formu životního stylu: při výběru třídních mluvčích, při stanovování témat výuky, při výběru cílů exkurzí, stejně jako během plánované rekonstrukce školního areálu.

Více politického vzdělání ve školách

Zároveň musí být alarmovány školní úřady a ministerstva kultury. Demokracie byla už vždy latentně ohrožena apatií, extremismem a populismem. Nástupem AfD do parlamentů a rostoucí akceptací skupinové nenávisti je ale nyní toto ohrožení přítomno i ve školách.

Protože vědomí demokracie nepředstavuje žádnou antropologickou konstantu, ale musí být denně prožíváno, nesmí být politické vzdělávání na školách, vysokých školách a zařízeních pro vzdělávání dospělých nadále marginalizováno. Nesmí být nadále považováno za hasiče společenských požárů jen tehdy, když je třeba bojovat proti xenofobii nebo násilí mladistvých. Aby se záplavě neúplných a věcně falešných informací čelilo fakty, musí se dát politickému vzdělání ve výuce větší prostor. Univerzity by měly zařídit více profesur pro politickou výuku. Mimoškolní vzdělávací zařízení potřebují více peněz. Zároveň je třeba se vydat na nové cesty zprostředkování politických myšlenek: na fotbalových stadionech, na městských slavnostech a v pivních stanech. Postarat se o to může finančně lépe vybavená Spolková centrála pro politické vzdělávání (Bundeszentrale für politische Bildung, BPB), která disponuje vysokou expertízou pro transfer politického vzdělávání do společnosti.

Abychom účinně čelili politice formované nepřátelstvím k demokracii, demagogii a denunciaci ze strany AfD, je více než kdy dříve v dějinách Spolkové republiky třeba pedagogů, kteří se nezaleknou zastrašujících výzev AfD. Učitelek a učitelů, kteří nepřenechají boj o myšlení dětí ve třídě těm, kteří překrucují historická a politická fakta a otravují společenské klima. Je nejvyšší čas, aby se strážkyně a strážci demokracie vydali na cestu. Jinak nám demokracie uteče.


Tim Engartner je profesor didaktiky a sociologie na Goetheově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a členem Společnosti pro politickou didaktiku a politické vzdělávání mladých a dospělých (GPJE). Jeho nejnovější kniha se jmenuje „Plánovací hry ve vysokoškolské sociologii“ (Planspiele in der sozialwissenschaftlichen Hochschullehre, nakladatelství Wochenschau, 2018).



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: