Konec První světové války: mír, který vedl k největší katastrofě dějin

Konec První světové války: mír, který vedl k největší katastrofě dějin
REKLAMA

Článek redaktora španělské deníku El País o tom, jak zdánlivé vítězství a klid zbraní ve skutečnosti předurčily ještě větší zkázu.

Ještě nikdy neměla mírová dohoda za následek takovou katastrofu. Jistě, příměří, které ukončilo První světovou válku a jehož 100. výročí jsme si v neděli připomenuli, ukončilo boje – i když jen na západní frontě – a miliony vojáků se mohly vrátit do svých domovů, mnoho z nich fyzicky i psychicky poznamenáno; hluboce ranění vojáci, kteří se již nikdy nezotavili. Takzvaní „gueules cassées“ (rozbité obličeje), znetvoření vojáci, se stali symboly hrozné války, která vlastně měla navždy ukončit veškeré ozbrojené konflikty; ale také všeho, co se týkalo samotného osudu válečných veteránů: hořký konec ve světě, který sami sotva poznávali.

Bojiště, která byla pod takovou dělostřeleckou palbou, že kvůli stále znovu se objevujícím bombám s chemickým materiálem představují i o 100 let později ještě nebezpečí, jsou metaforou následků této války a jejího konce pro Evropu. Protože to, k čemu došlo v r. 1918, bylo výchozím bodem hrůz: směsi násilí – ideologického, etnického a nacionalistického – které nakonec vedlo k Druhé světové válce a holocaustu. Teprve poté byl kontinent konečně schopen se vydat rozumnou cestou.

Nejhorší mírová dohoda

Ve výročí zahájení této – jak se tenkrát nazývala – Velké války, jsme začali přemýšlet o tom, jak vše začalo. Především díky vlivné knize Christophera Clarka „The Sleepwalkers“ (Náměsíčníci: Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce) docházíme k závěru, že vše bylo jen výsledkem naprosté hlouposti. Teze dějepisce z Cambridge hlásá, že evropští vládci jednali jako náměsíční, kteří pochodují přímo k propasti, aniž by si skutečně uvědomovali následky vlastního jednání. Nikdo z nich nechtěl totální válku, nakonec ale jejich slepota zničila celý kontinent.

Smlouva z Versailles, která byla podepsána 28. června 1919, byla nejhorší mírovou dohodou, jakou si vůbec lze představit. Z ponížení Německa vítěznými mocnostmi se stala semínka, ze kterých později vyrostly hákové kříže. Problémy však začaly daleko předtím: výbuchem všemožných variant nacionalismu z popela zničených impérií.

Již nikdy nesmíme být náměsíčnými

Historik John Horne v jednom programu Radio France Culture uvedl: „Na západní frontě válka skončila, především z pohledu Francie a Britského impéria, 11. listopadu 1918, ale na východě a Blízkém východě, který byl tehdy nazýván Orientem, byla situace ve skutečnosti daleko složitější. Válka se tam v r. 1918, po zmizení ruské, rakousko-uherské a turecké říše změnila a objevilo se stále více etnických konfliktů. I mezi národními státy, které tehdy vznikly a nakonec představovaly v dobrém a ve zlém budoucnost Evropy. Byla to významná i velmi krutá válka, která trvala minimálně do r. 1923.“

Když v r. 1945 skončila Druhá světová válka, vítězné mocnosti (stejně jako poražené) se poučily a tak vznikla současná Evropská unie, která po pádu komunismu v r. 1989 bojuje o začlenění zemí bývalého sovětského bloku. K selhání došlo jen v Jugoslávii, která pak byla zničena tamní válkou, možná jako poslední důsledek tehdejší pra-zkázy. Pokud nebudeme my Evropané schopni vše, co jsme tenkrát vybudovali také udržet a dále rozvíjet, znovu se zachováme jako náměsíční, kteří slepě a vzpupně kráčí vstříc propasti. S jedním rozdílem: tentokrát už velmi dobře víme, že tato cesta vede k zániku.

REKLAMA