Aladin El-Mafaalani: „Úspěšná integrace vede k větším sporům“

Aladin El-Mafaalani:

Němci jsou hrdí na svou debatní kulturu. Aladin El-Mafaalani, vědec zabývající se integrací, vidí v německé společnosti tolik sporných témat, jako ještě nikdy – a vidí v debatní kultuře jeden zásadní problém. Přesto považuje přibývající konflikty za výraz úspěšné integrace. 

Aladin El-Mafaalani je profesorem politologie na Odborné vysoké škole Münster a vedoucím oddělení Ministerstva pro děti, rodinu, uprchlíky a integraci v Severní Porýní-Vestfálsku. V r. 1978 v Dattelnu narozený publicista v rozhovoru vysvětluje svůj originální pohled na integraci.

WELT: Pane El-Mafaalani, ve své knize „Integrační paradox“ (Das Integrationsparadox) píšete, že úspěšná integrace nevyhnutelně povede k vyšší míře konfliktů. Proč?

Aladin El-Mafaalani: Počet lidí, kteří se mohou a chtějí podílet, roste. To zvyšuje konfliktní potenciál. Například v 60. letech se ženy cítily méně diskriminovány než dnes. Až když už diskriminace přestane být pravidlem, nýbrž se pravidlu vymyká, může být tématizována jako porušení pravidel. Otevření společnosti posledních desetiletí vede k protipohybu, nebo, jak to nazývám, k populistické tendenci uzavření.

Toto hnutí uzavírání se však nepovažuji za výraz toho, že se v zemi něco nedaří, ale za strukturální příznak naší doby, ve které se prosadila otevřená společnost. Samozřejmě se na některých místech integrace nadále nedaří, celkově jsme ale na dobré cestě.

WELT: Z čeho pochází váš optimismus?

El-Mafaalani: Data ukazují, že již před delší dobou došlo k měřitelným zlepšením. To je vidět na šancích migrantů a jejich dětí na vzdělání a pracovním trhu. Nově příchozí se také učí daleko rychleji německy než dříve. Lidé s migračním pozadím se zúčastní veřejného diskurzu a dostávají se do důležitých pozic. Nesrovnávám reálnou situaci se zbožným přáním, ale s dřívější situací a se situací v jiných zemích. V zásadě docházím k tomuto závěru: prakticky vše se výrazně zlepšilo.

WELT: Mnoho lidí v Německu ale má jiný dojem.

El-Mafaalani: Ano, nálada v zemi je rozdělená. A už na „levičáky“ a „pravičáky“, ale na „otevřené“ a „uzavřené“. Proto jsou také obě strany s největším nárůstem Zelení a AfD. Společenská otevřenost se stala mainstreamem a vedla k lepším šancím pro všechny znevýhodněné skupiny. Následkem je nové rozdělení privilegií, které se projevují například tím, že muslimka s pokrývkou hlavy už nechce být uklízečkou, ale učitelkou.

WELT: Z jedné studie vyplývá, že se největší skupina lidí zahraničního původu – lidé s tureckými kořeny – už několik let a s rostoucí tendencí cítí místo Německu zavázána Turecku.

El-Mafaalani: Sounáležitost osob tureckého původu k Německu soustavně rostla až do r. 2010. V r. 2012 došlo ke zlomu. Studie je od konce 90. let prováděna každé dva roky v Severním Porýní-Vesfálsku. Pak se musíme zeptat: k čemu došlo mezi lety 2010 a 2012?

WELT: Co se tedy stalo?

El-Mafaalani: Byly to tři věci. Zaprvé to byla aféra kolem NSU. Mnozí z druhé generace přistěhovalců si byli jisti, že k něčemu takovému, jako k pravicově-extremistickým žhářským útokům v Solingenu nemůže už nikdy dojít. S NSu pak došlo k něčemu daleko horšímu. Rozšířila se obava, že v tom je namočen i stát.

Zadruhé začal Erdogan být v Německu aktivnější. Zatřetí rozpoutal Sarrazin extrémně paušalizující debatu, které zklamala především dobře integrované a mladé lidi. Čím více je nějaká generace integrována, tím více ji můžete zklamat, tím dříve si bude připadat vykořeněná. Protože je to právě ona, která si v porovnání se svými rodiči už prošla změnou vlastní identity.

WELT: Takže by bylo lepší nevést žádné polarizující debaty?

El-Mafaalani: To ne, ale žádné paušalizující. Když řekneme: všichni v Saské Kamenici jsou náckové. Nebo: lidé, kteří jsou v tuto chvíli nespokojeni s uprchlickou politikou, jsou rasisté. Taková vyjádření neznepokojí rasisty, ale ty, kteří se navzdory obavám a nejistotě snaží o konstruktivní přístup. To je velký problém, jak vedeme debaty: že zklameme a oslabujeme ty, kteří by vlastně měli být naši spojenci, nebo by jimi aspoň mohli být.

WELT: Jak tedy vést konstruktivní debatu?

El-Mafaalani: Jsme v situaci, kdy může každý diskutovat, kdy nepanují žádná tabu a kdy máme tolik sporných témat, jako ještě nikdy. To jsou tři věci, které jsou opravdovou výzvou. Prvním krokem k řešení je zásadní postoj, v těchto kontroverzních debatách nespatřovat zánik, nýbrž pokrok.

Úspěšná integrace a otevřená společnost zkrátka zvyšují konfliktní potenciál. Kdo by se nyní pokusil hádky utlumit, nevědomky by vlastně udělal to, čeho chtějí dosáhnout populisté: zpět do minulosti.

WELT: Jako syn syrských uprchlíků jste se narodil v Porúří. S jakým vztahem k Německu jste vyrůstal?

El-Mafaalani: Dlouhou dobu jsem to považoval za hodně otravné, jak se jmenuji, jak na tom je naše rodina, proč nejsme takoví, jak ostatní rodiny, že jsme ustavičně mluvili arabsky a ostatní se na nás divně dívali. Až daleko později jsem se cítil jako Němec, možná tak kolem 25, 30 let. Když jsem tehdy rodičům poprvé řekl, že jsem Němec, nepřipadalo jim to vůbec vtipné.

Protože migrace se z pohledu migrantů vyplatí, až když se splní dvě věci: když mají jejich děti úspěch a zároveň reprodukují to, co je důležité pro jejich rodiče. Tedy například národní identita a náboženství. Jinak byla celá námaha s migrací zbytečná.

WELT: Jak se lze stát Němcem?

El-Mafaalani: Podíval jsem se na základní školy v Kanadě a ani tam sotva kdo v první třídě řekne: jsem Kanaďan. Ale ve škole se s tím aktivně pracuje. Takže například když dítě řekne: jsem Libanonec – pak s ním o tom učitelka mluví. Řekne, že to považuje za divné, když se zde narodil, oba spolu mluví anglicky a on byl pouze několikrát v Libanonu. Řekne mu: pro mě jsi Kanaďanem.

WELT: A pak?

El-Mafaalani: Má to za následek, že si většina mladých řekne: Jsem Kanaďanem. Jakmile dospějí, řeknou si to vlastně všichni. V Německu k tomu dojde, pokud vůbec, daleko později. Klíčovým momentem u mě bylo, když mi můj spolubydlící řekl: Jsi Němec jako každý jiný.

Napřed mě to opravdu rozrušilo, ale od té doby jsem se tím začal zabývat. Za několik let pro mě bylo zcela samozřejmé být Němcem. Dnes bych se označil za mimořádně patriotického, zajímám se v první řadě o Německo. Ale byl to dlouhý proces.

WELT: Musíme být celkově více patriotičtí?

El-Mafaalani: Ano, možná že ano. Ale pokud tím chceme zmírnit rozdělení, musí to být inkluzivní a na budoucnost orientovaný patriotismus, který umožňuje všem, kteří považují Německo za svou vlast, svou účast a také k ní animuje. Idea, která zohledňuje dějiny společnosti i státu, ale neptá se po původu. A musí hledět do budoucnosti.

Je iluze si myslet, že se dříve lidé cítili spokojeněji, protože byli jako národ homogennější a jako jednotlivci mohli být hrdí. Ne, lidé měli dříve více naděje v lepší budoucnost. To bylo rozhodující. Naděje nám dnes chybí i proto, že dnes daleko méně hovoříme o společné budoucnosti.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: