Kdo bije své děti, tomu se to vrátí

Kdo bije své děti, tomu se to vrátí
REKLAMA

Křik, facky, výprask na zadek – mnoho rodičů to stále ještě považuje za neškodné. Neprávem, jak dokazuje studie nebývalých rozměrů. Kde je dovoleno bití dětí, dochází k nebezpečnému fenoménu.

„Malé plácnutí přes zadek ještě nikomu neuškodilo – mně také ne.“ Tuto zdánlivou moudrost by zřejmě i v Čechách roku 2019 podepsalo hodně lidí. Jak je nesmyslná, nyní odhaluje studie kanadských, amerických a izraelských vědců.

Jejich zjištění mají dalekosáhlý dopad: výchova zcela bez násilí není dobrá pouze pro dítě jako jednotlivce. Pokud se rodiče starají láskyplně o své potomky, profitují z toho celé společnosti. Ti, kteří se zcela vzdají verbálních útoků, pohlavků a i lehkého bití, v dlouhodobém horizontu přispívají k menší míře násilí mladistvých.

Vědci kolem kanadského profesora psychologie Franka Elgara vyzpovídali 400.000 mladistvých z 88 zemí. Nikdy předtím se na toto téma nekonala studie srovnatelných rozměrů. V úvodu chtěli vědci od dospívajících dětí vědět, jestli jejich rodiče v dětství používali „výchovné metody“ jako křik, výprask nebo pohlavky. Ve druhém kroku zjišťovali, jak často se mladiství během uplynulých 12 měsíců zúčastnili fyzických rozepří s vrstevníky.

Výsledky seřadili vědci podle zemí: takové, ve kterých jsou tresty úplně zakázány – jak ve škole tak i doma; země, ve kterých platí částečný zákaz – děti tedy nesmí být bity ve škole, ale od rodičů ano; a nakonec ty, ve kterých neplatí žádný zákaz – kde tedy smí děti trestat rodiče i učitelé.

Vědci zjistili, že v zemích s úplným zákazem je daleko menší počet násilností mezi mladistvými. Dalo by se také říci, že takové země jsou pro mladé bezpečnější. Kde jsou dovoleny facky, bití a kopance namířené proti dětem, vzrůstá také riziko, že dospívající děti použijí násilí i vůči sobě navzájem. Taková legislativa panuje v 55 z 88 zkoumaných zemí.

Německo mezi ně nepatří. Zde existuje úplný zákaz verbálního i fyzického násilí. V občanském zákoníku Spolkové republiky Německo se praví: „Děti mají právo na výchovu bez násilí. Fyzické tresty, duševní zraňování a jiná ponižující opatření jsou nepřípustná.“ Kdo si ale myslí, že to je samozřejmé a bylo tomu tak vždy, ten se mýlí. Paragraf je výsledkem desítky let trvající veřejné debaty, která skončila až v roce 2000 – tehdy zákonodárce odstranil právo rodičů trestat své děti.

Kriminolog Christian Pfeiffer byl jedním z těch, kdo veřejnou diskuzi bedlivě sledoval a sám na toto téma pořádal přednášky a poskytoval rozhovory. Několik desetiletí vedl výzkumný kriminologický ústav v Dolním Sasku, od r. 2000 do r. 2003 byl ministrem spravedlnosti této spolkové země. Pfeiffer říká: „Zrušení rodičovského práva trestat k 1. lednu 2000 nebylo příčinou, ale důsledkem desetiletí trvající veřejné debaty. Bylo to jejím završením.“

Debata začala více než 20 let před změnou zákona. Impulsem byl projev švédské autorky dětských knih Astrid Lindgrenové. Před zhruba 40 lety jí byla ve frankfurtském kostele Sv. Pavla udělena cena Mírová cena německých knihkupců. Ústřední mise její děkovné řeči zněla, že rodiče nemají nikdy bít své děti, ani ne zlehka a ani občas. V r. 1978 to byla taková provokace, že pořadatelé chtěli Lindgrenové napřed udělit zákaz mluvení.

„V té době ještě 75 % rodičů bilo své děti. Žádný politik by se tenkrát neodvážil odstranit právo rodičů trestat své děti“, říká Christian Pfeiffer. Zákonný zákaz přišel až tehdy, když pro něj společnost dozrála. V r. 1999 měl sám ve Spolkovém sněmu projev, ve kterém se zasazoval pro zavedení zákona, zakazujícího rodičům fyzicky trestat své děti.

Argument, který vyvolal nejsilnější reakce u publika, zněl: „Kdo bije své děti, tomu se to vrátí.“ Studie prokázaly, uvádí Pfeiffer, že s mnoha starými lidmi, kteří dříve bili své děti, je později zacházeno stejně. „Opačně platí, že kdo vychovával své děti bez násilí a s láskou, má vysokou šanci na hezké stáří.“

Proč ale děti, které samy zažijí násilí, ho později předávají dále – ať už vůči vlastním rodičům nebo vůči vrstevníkům? Odpovědí je „sociální dědičnost“, vysvětluje Pfeiffer. „Pokud jsou rodiče příkladem a názorně demonstrují, že při prosazování se v rodině neplatí fyzická síla, ale argumenty, pak se v dítěti zakotví hodnoty. Naučí se, že může nad svými rodiči vyhrát, pokud bude mít lepší argumenty.“ Čím méně padá pohlavků, o to více se musí rodiče snažit nalézt cesty, jak dítě přesvědčit pomocí argumentů, jsou s ním tedy i v intenzivnějším kontaktu.

REKLAMA

Věda zatím prokázala pouze souvislost mezi výchovnými metodami a mírou násilí mladistvých v jednotlivých zemích. Christian Pfeiffer proto považuje výsledky nové studie za důležitý milník. „Bití je destruktivní, láska je konstruktivní. Vidět v takových mezinárodních souvislostech dodává klid a odvahu.“

Pro Německo jsou výsledky studie uklidňující, aspoň ve srovnání s jinými zeměmi. Pouze 2 % 13letých dívek a 9,8 % stejně starých hochů jsou v Německu zapleteny více než 4krát ročně do fyzického konfliktu. U obou pohlaví to představuje hodnotu zhruba 6 %.

Podobně nízkých hodnot dosáhly pouze země, ve kterých je trestání dětí zcela zakázáno: Rakousko, Finsko, Island, Švédsko, Španělsko a také země jako Keňa a Makedonie mají menší problémy s násilím mladistvých než země, ve kterých panuje jiná zákonná situace.

„Blahobyt země sám o sobě nevypovídá nic o tom, jak vysoká míra násilí mladistvých tam panuje“, objasňuje Frank Elgar, profesor psychologie na McGillově univerzitě v kanadském Montrealu. Je jedním z autorů studie. Domněnka, že plácnutí přes zadek je zakázáno pouze v poměrně bohatých a západních zemích, se nabízí – ale není pravdivá. Sám byl překvapen, v kolika zemích jsou tresty alespoň částečně povoleny: mezi ně například patří Elgarova vlast Kanada, kromě toho Švýcarsko, USA, Belgie a Velká Británie.

Ve Velké Británii je téměř dvojnásobná míra násilí mladistvých než na Kostarice

Počet násilných činů mezi mladistvými je tam téměř vždy vyšší, než v zemích s úplným zákazem trestů. Dobře znatelné je to při srovnání Velké Británie a Kostariky: zatímco je zhruba 16,5 % mladých Britů mužského pohlaví pravidelně zapleteno do fyzických rozepří, je tom mezi chlapci v zdánlivě nevyvinuté a chudší Kostarice jen 4,5 %. V Kostarice je všude zakázáno trestat děti, ne ale ve Velké Británii.

Velikou zásluhou studie je, že takové srovnání vůbec umožnila. „Srovnání zemí je velkým přínosem pro vědu“, myslí si Dirk Baier, profesor Curyšské vysoké školy pro aplikovanou vědu. Baier tam vede Institut pro delikvenci a prevenci kriminality. Ve studii spatřuje ještě jednu významnou přednost. Tou je, že se její autoři sami dotazovali mladistvých a nespoléhali se na policejní statistiky.

Ty s sebou nesou vždy jeden problém: „Neobsahují tzv. ‚temné pole‘, protože se do nich nezapočítávají násilné činy, které nebyly oznámeny“, vysvětluje Baier. Mnoho mladistvých obětí ale z mnoha různých důvodů není ochotno násilnické rodiče nebo učitele nahlásit.

Výsledky studie Baiera nepřekvapují. „Samozřejmě se ze všech dětí, které se setkají s násilím, nestanou násilníci. Pravděpodobnost je u nich ale významně vyšší“, upozorňuje. Jsou k tomu rozličné důvody. Neurologické studie ukázaly (např. „Wounds That Time Won’t Heal: The Neurobiology of Child Abuse“ z r. 2000, pozn. red.), že násilí v dětství ovlivňuje i vývoj mozku. „U mnoha dětí, které zažily násilí, jsou poškozeny určité oblasti předního mozku, které jsou zodpovědné za empatii.“

Z psychologického pohledu se jedná jednoduše o princip vzoru, kterým předávají rodiče své násilné chování na děti. „Děti se učí na modelu rodičů: pokud řeší konflikty násilím, budou to děti aplikovat i na vrstevnících.“

Baier považuje za důležité, co vše v této oblasti bádání spadá pod pojem „násilí“. Nejde jen o masivní bití a následkem tělesných zranění. To je samozřejmě téměř všude trestným činem. Chování, které studie zkoumala, začíná daleko dříve.

„Co zde vědci mají na mysli, jsou lehčí formy bití. Může to být facka nebo natáhnutí dítěte přes koleno s následným výpraskem. To vše jsou věci, které zpravidla nemají žádné viditelné následky.“ Ale i verbální útoky – křik, výhrůžky nebo urážky – nebo metody, jako je odnětí stravy, jsou akty násilí, které v mnoha zemích ještě nejsou zákonem zakázány.

Tak je tomu i v Kanadě, ve vlasti Franka Elgara. „Pro mě jako Kanaďana je to zdrojem velké frustrace“, říká vědec. Proč ale tolik zemí – i zdánlivě pokrokových a uvědomělých – ještě nepřistoupilo na úplný zákaz násilí? Elgar si myslí, že za tím vězí přeshraniční fenomén.

„Rodiče se takovými zákonnými zásahy cítí omezeni ve své autonomii“, vysvětluje. „Mnoho lidí zde stále ještě říká: ‚Jako dítě jsem byl bit – a přesto jsem to někam dotáhl.'“ Názor, který se neopírá o žádné vědecké základy, ale je pouhou ideologií.

Frank Elgar a jeho kolegové porovnávají násilí mladistvých se zákonodárstvím jednotlivých zemí záměrně. Chtějí se tématu poprvé dotknout s politickým nádechem. „Politika se musí začít tímto problémem zabývat“, zdůrazňuje Elgar. On a jeho spoluautoři dokázali, že mezi oběma fenomény existuje souvislost. Jestli různé legislativy opravdu ovlivňují míru násilí mladistvých, tedy jestli se jedná o kauzální souvislost, musí prokázat další studie. Elgar upozorňuje, že tomu tak nutně být nemusí. „Je také možné, že v zemích, které zákaz uzákonily, byla míra násilí mladistvých již předtím na nízké úrovni.“

Jisté ale je, že fyzické tresty mají negativní vliv na děti. Ve studii vědci odkazují na různé předešlé výzkumy, které všechny dokazují, že děti, které se setkaly s násilím rodičů – i v lehkých formách – byly později častěji nápadné agresivním chováním. Jinými následky jsou kognitivní deficity, snížení výkonnosti ve škole a ne univerzitách a všeobecně špatné psychické zdraví.

Řeč Astrid Lindgrenové z r. 1978 vzbuzuje dojem, že už tenkrát tušila, co vědci zjistí až o několik desetiletí později. „V žádném novorozeněti neklíčí semínko nevyhnutelně předurčené pro vzklíčení dobra nebo zla“, řekla Lindgrenová v kostelu Sv. Pavla. „Jestli z dítěte vyroste dobrosrdečný, otevřený a důvěryhodný člověk se smyslem pro obecné blaho, nebo chladný, destruktivní a egocentrický člověk, o tom rozhodují ti, kterým je dítě na tomto světě svěřeno. Podle toho, jestli mu ukážou, co je láska, nebo to neudělají.“

REKLAMA