O budoucnosti populismu rozhodneme v našich hlavách

O budoucnosti populismu rozhodneme v našich hlavách

Populismus je mentální a kulturní fenomén – o jeho budoucnosti se rozhodne v našich hlavách. Pokud chce politika překonat současné zhrubnutí a paralýzu západních demokracií, musí být preventivní, uskutečnitelná a progresivní. Komentář německého futurologa Daniela Dettlinga pro Neue Zürcher Zeitung apeluje za radikální orientaci na budoucnost.

Žijeme v dobách beznaděje? Podle průzkumů většina Evropanů nevěří, že by kontinent měl nejlepší roky před sebou. Společnost, jejímž tmelem je stesk po „starých dobrých časech“, nečeká žádná budoucnost. Nebezpečím je sklon k záměně skutečné vlasti za ideální vlast. V r. 2017 zesnulý britsko-polský sociolog Zygmunt Bauman mluví ve své poslední knize o „retropiích“ – tedy o vizích, které jsou živeny ztracenou minulostí. Těží z nich levicoví i pravicoví populisté.

Navzdory lesku minulosti

Populisté jsou reakcionáři, trpící steskem po neporušeném světě vybájeného zlatého věku, jak to popisuje Mark Lilla v knize „Lesk minulosti„. Bojují proti lidskému pokroku a poznání. Jsou to fundamentalisté jako příznivci al-Káidy nebo dogmatické sekty. Možná nejsou „nacisty“, ale radikály v duchu regresivního společenského modelu jsou určitě. Pro budoucnost nechtějí udělat zhola nic.

Populismus je kulturní a mentální fenomén. O jeho budoucnosti se proto rozhoduje v našich hlavách. Je tu však jeden trik dějin: navzdory svému záměru přispívá populismus k tomu, aby budoucnost byla lepší. Populismus je jevem, který přichází a odchází. Vlastní výzvou je komplexita politiky. Dá se vůbec zvládnout? Ano, preventivní politikou, pragmatickým „possibilismem“ („politika možného“, pozn. red.) a progresivními politiky.

Preventivní politika. Za svou největší chybu označila kancléřka Angela Merkelová, že příliš pozdě rozpoznala nástup velké migrační vlny v r. 2015. „Foresight“ („prozíravost“, pozn. red.), strategický přístup ke globálním a lokálním trendům, není zrovna nejsilnější stránkou evropské politiky. Sice v této oblasti financuje nesčetné instituty, není ale schopná jejich výsledky a scénáře veřejně diskutovat.

Následkem toho je pocit pro naléhavost v Evropě zakrnělý. Například při ochraně klimatu: v průzkumech sice téma obsazuje čelní příčky, přechod na bezemisní vozy však vázne. Příklad migrace: čím bohatší budou země Blízkého východu a Afriky, tím vyšší (a ne nižší) bude migrace z této oblasti. Přitom o úspěchu společnosti rozhoduje teprve správné zacházení s krizemi a konflikty. Nejlepší kulturou je diskuzní kultura. Jde o vedení a spojování a o myšlení v disrupcích a alternativách.

Pragmatický possibilismus. V r. 2017 zesnulý lékař a datový analytik Hans Rosling to nazývá uměním possibilismu (možného). „Bezvýchodnost“ neexistuje. Kromě optimismu a pesimismu je třeba vyvinout třetí přístup, pragmatický possibilsmus. „Possibilismus“ je životním postojem, vycházejícím z možného. Od optimisty se liší v tom, že neignoruje špatnost, od pesimisty důvěrou a nadějí. Possibilisté posuzují současnost pohledem z úspěšné budoucnosti a ptají se, jak se tam společně dostat.

Pokud se dnes občanů zeptáte, co jim v politickém diskursu nejvíce chybí, často odpoví: konstruktivita. Většině vadí neustálé hrocení a polarizace. Stále více lidí má pocit, že nejde o řešení, ale pouze o vykořisťování problémů. Že média šíří jen negativitu a alarmismus. Touží po naději. O po charismatických osobnostech, které usmíří protiklady a přesměrují energii „vpřed“.

Politika dialogu místo politiky kázání je „in“, monology a inscenované hádky jsou „out“. Participativní formy jako referenda jsou vítána, pakliže nepřispívají k rozdělení společnosti. Začíná však také být jasné: více „přerozdělování a spravedlnosti“ (levice) už nic nevyřeší. Více „uvolňování hospodářství“ (pravice) také ne. Ani stát (autoritářská pravice) nevyřeší vše. Potřebujeme chytřejší systémy, dynamickou spolupráci napříč občanskou společností, kreativní, zodpovědné hospodářství, ducha i kapitál, jednotlivce i společnost.

Politika respektu a důstojnosti

Britský historik Timothy Garton Ash mluvil během svého listopadového vystoupení v Berlíně o nové 50/50procentní společnosti. Jednu polovinu spatřuje v liberálních, městských a akademicky vzdělaných světoobčanech, na druhé straně se nachází kulturně národní, ale zdaleka ne xenofobní polovina. Ta pociťuje permanentní strach ze ztráty, hledá ochranu a uznání. Řídit migraci není podle Ashe neliberální, ale předpokladem otevřené společnosti. Teprve legální migrace umožní blahobyt. Oproti tomu nelegální, neřízená migrace vede ke ztrátě kontroly. Ash od politiků požaduje více respektu vůči těmto 50 procentům a „redistribuci důstojnosti“. Konkrétně jde o vlast a uznání.

Vlast začíná doma mezi vlastními čtyřmi zdmi, týká se strukturálně slabých regionů, které byly zapomenuty a zahrnuje Evropu jako společný bezpečný prostor proti autoritářským zemím, sázejícím na nacionalistický protekcionismus a xenofobní populismus. Vlast vyžaduje aktivní a možnosti nabízející stát. Pouze stát je schopen zabezpečit ústavou vyžadovanou rovnocennost životních podmínek.

Trh bere poraženým kvůli panujícím změnám jejich důstojnost. Nevrátí jim jí však ani politika alimentace prostřednictvím šeků a subvencí. Pokud se nic nestane, padnou v důsledku strukturálních změn, digitalizace a automatizace celé regiony. Strukturálními změnami postižené regiony se musí stát regiony budoucnosti, kde za pomoci moderních technologií vzniknou inovativní výrobky a dobře placená pracovní místa. Konkrétně jde o elektromobily, umělou inteligenci, startupy, prestižní vysoké školy a udržitelný turismus. Jde o spravedlivé vyrovnání mezi vítězi a poraženými technologické a ekologické změny.

Progresivní politikové. Pro realizaci této změny je třeba nový typ politika: tzv. „progresivní politik“. Progresivní politikové vstoupí do boje proti pravicovým i levicovým reakcionářům a vsadí na politiku vyvážení a smíření zdánlivých protikladů a rozporů. Ztělesňují nový typ podnikavého politika. Občané pro ně nepředstavují zákazníky, ale partnery. Demokracie pro ně představuje víc než volby.

Progresivní politikové vědí, že v politice nejde pouze o fakta a peníze, ale také o pocity. Lidé jsou vždy i morálními bytostmi, které chtějí žít ve spravedlivé a férové společnosti. Politika nesmí slyšet pouze na rámus hlasitých a vítězů. Města a obce to ví nejlépe.

Zatímco je na centrální státní úrovni klimatická politika většinou jedním tématem z mnoha, odehrává se ve městech přímo před vlastními dveřmi. Například k odstoupení USA od globální klimatické úmluvy za Donalda Trumpa se nepřidalo žádné americké město. Většina se nadále hlásí k pařížským klimatickým cílům. Mnoho si je v ekologických, bytových a sociálních otázkách bližší než národní vlády. Tak se starostové Londýna, Paříže, Los Angeles, Kodaně, Barcelony, Mexika a Milána zavázali, že budou od r. 2025 kupovat už jen elektrobusy. Do r. 2030 chtějí být převážně bez emisí.


Daniel DettlingDr. Daniel Dettling je futurologem a vede berlínskou pobočku Institutu budoucnosti. Je také zakladatelem nezávislého a nadstranického think tanku re:publik – Institut für Zukunftspolitik (re:publika – Institut pro politiku orientovanou na budoucnost), kde se stará o oblasti politického poradenství a komunikace. V Německu patří Dettling k renomovaným politickým expertům a poskytuje poradenství stranám, ministerstvům a firmám. Jeho poslední kniha Eine Agenda für die Neo-Republik (Agenda pro neo-republiku) se zabývá otázkou, jak by mohla vypadat spravedlivá budoucnost a jak bychom v ní chtěli žít.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: