Protesty ve Francii: když se nepokoje stanou každodenností

Protesty ve Francii: když se nepokoje stanou každodenností

Násilí žlutých vest se kupodivu setkává je s minimem kritiky. Dokonce ani spoluúčast radikálních pravičáků nevyvolává znepokojení. Komentář pro švýcarský deník TagesAnzeiger napsala Nadia Pantelová.

Již 13 týdnů táhnou každou sobotu běsnící hordy Paříží. Demonstrace „gilets jaunes“ se staly rutinou, hořící auta taktéž. Mohlo by nás napadnout, že je Francie jen ležérnější. Lidé tam vědí, jak s revolucemi zacházet.

Když ale v r. 2005 vzplála předměstí, byla tolerance Francouzů po první noci u konce. Sotva koho zajímalo politické nebo společenské pozadí násilí. Jedno poučení ze žlutých vest zní: pokud házejí molotovovy koktejly bílí Francouzi, pak povstali utlačovaní. Pokud rozbíjí výlohy mládež s arabskými příjmeními, pak se jedná o davové násilí, které nezná žádný jiný cíl než zkázu.

Účast pravicových radikálů je doložená

Žluté vesty těží ze skutečnosti, že by se v nich mohlo mnoho Francouzů poznat. Jejich násilí jim není cizí, nýbrž působí důvěrně. Této důvěry se těší všichni, kdo z osobní nouze nebo z touhy po spravedlivějším světě navlékli žlutou vestu. Z tohoto privilegia se však zřídka kdy vyvine solidarita. „Gilets jaunes“ právem upozorňují na brutalitu francouzské policie. Ani slovem se však nezmíňují o tom, že metody a zbraně, které nyní po celé Francii působí pobouření, jsou pro předměstské obyvatele na denním pořádku.

Mnoho „gilets jaunes“ se ohání absolutní nevinností jejich hnutí. Přitom je činnost extrémně pravicových skupin uvnitř žlutých vest jasně dokázána. Za poničení Vítězného oblouku v Paříži začátkem prosince byli odsouzeni francouzští neonacisté.

Jiná zodpovědnost

Německá AfD a italský extrémní pravičák Matteo Salvini idealizují žluté vesty stejně, jako francouzská pravicová populistka Marine Le Penová. Námluvy xenofobů uvnitř tohoto hnutí jsou šmahem odbyty argumentem, že se nechtějí plést do politiky. Jako by museli být stranou nebo politiky, aby byli političtí. Po třech měsících na ulici by mělo být možné definovat svůj vztah k spoludemonstrujícím pravicovým radikálům. Je těžké tuto heterogenní skupinu uchopit: jsou tu jedinci, kteří na Facebooku osloví stovky tisíc lidí. Tito vůdci nemají na práci nic jiného, než mediálně přesvědčivě vysvětlovat, že hnutí žádné vůdce mít nesmí. Na jasná stanoviska vůči radikálně pravicovým pozicím nemají čas. Mnoho rozporů uvnitř žlutých vest však nesnižuje jejich společenský význam. A žádný občan, demonstrující svůj vztek v ulicích, nemusí nabízet komplexní řešení nesnází, na které si stěžuje.

Politikové ale nesou jinou zodpovědnost. Když se solidarizují s „gilets jaunes“, vyjadřují tím i podporu protidemokratickým a násilnickým proudům uvnitř hnutí. O sympatie žlutých vest spolu konkurují levicový kritik kapitalismu Jean-Luc Mélenchon i islamofobní Marine Le Penová a stírají tak rozdíly mezi levicovými a pravicovými ideologiemi.

Poražení této aliance jsou všichni, o které v tomto plakativním boji „těch dole“ proti „těm nahoře“ právě už vůbec nejde: náboženské menšiny, přistěhovalci, uprchlíci. Všichni ti, kteří moc dobře vědí, proč je pro ně daleko těžší tvrdit, že oni jsou lid. Ano, jsou hnutí, kterým se daří bojovat zároveň za emancipaci znevýhodněných a současně za spravedlivější hospodářský systém. Ale „gilets jaunes“ mezi ně rozhodně nepatří.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: