Německo a jeho nová hospodářská strategie: jen neskončit jako Čína

Německo a jeho nová hospodářská strategie: jen neskončit jako Čína

Německý ministr hospodářství Peter Altmaier chce připravit Německo na souboj s čínskými koncerny. Bohužel zcela špatnými prostředky. Niles Kreimeier popisuje v hospodářském měsíčníku Capital novou strategii spolkové vlády.

Průmyslové strategie jsou dokumenty, které za normálních okolností není třeba číst. Pro text, který začátkem února představil spolkový ministr hospodářství, to neplatí. Jeho „Národní průmyslová strategie 2030“ představuje pozoruhodnou změnu myšlení spolkové vlády. Je to změna špatným směrem.

V jádru jde Altmaierovi o reakci na agresivní zahraniční hospodářskou politiku USA, ale především Číny. „Zjevně máme co do činění se strategiemi rychlé expanze s jasným směřováním: dobýt nové trhy pro vlastní národní hospodářství – a všude, kde to jen bude možné, je monopolizovat“, uvádí se v dokumentu. Je tím myšlen proces, ve kterém čínské firmy za pomoci masivní státní podpory pronikají do oblastí,  jako je elektromobilita, umělá inteligence nebo digitální ekonomika (platform economy) a stávají se tak nebezpečnými konkurenty.

Tato analýza je samozřejmě zcela správná. A je také pravda, že německé hospodářství musí na tuto hrozbu reagovat. Bylo už vždy něco prolhaného na tom, když němečtí podnikatelé ve vlastní zemi varovali před vlivem státu, aby vzápětí chválili efektivitu čínské autokracie.

Ministr chce vybudovat národní šampióny

Ovšem závěry, které Altmaier z těchto poznatků vyvozuje, jsou znepokojující. Nechce zasahovat jen v problematických případech převzetí podniků ze zahraničí, jak to spolková vláda už občas dělá. Požaduje také – a zde to začíná být zajímavé – aby stát v důležitých případech „po omezenou dobu sám vystupoval jako vlastník firemních podílů“. Tento požadavek vrcholí větou: „Čím větší je národohospodářský význam podniku, tím větší musí být možnost státu pro aktivní a aktivizační opatření.“

Jinými slovy: pokud nám nějaké odvětví připadá jako důležité, pak chceme být u toho a to pokud možno včas. Ministr chce vybudovat „národní šampióny“, chce obdržet „klíčové kompetence“ a dokonce věří, že musí stanovit podíl průmyslu na německé hrubé přidané hodnotě (25 %).

Jedná se pradávný problém: jak má vláda vědět, jaké technologie a jaká hospodářská odvětví opravňují k zásahu státu? Co jí dává kompetenci rozhodovat, jaká odvětví potřebují podporu a jaká ne? Kdo je pro takovou podporu, otevírá dveře subvenčním závodům bez hranic. A vystavuje se nebezpečí, že peníze daňových poplatníků skončí u špatných příjemců.

Čína, špatný vzor

Pro toto riziko dokonce sám Altmaier uvádí příklad. Ve zvláštní stati se ministr zabývá podporou výroby baterií pro elektromobily v Německu a konsorcií, která by v tom pomáhala. V automobilové branži se však už delší dobu živě diskutuje o tom, je-li výstavba takové produkce v Německu vůbec smysluplná. Z palivových článků se stává standardní součástka, nakupovaná na světových trzích. Vyrábět ji v Německu by zřejmě sotva přineslo pracovní místa a málo know-how, za to ale s největší pravděpodobností investiční ruiny. Proti podpoře základního výzkumu na poli palivových článků nelze nic namítat. Ale vyrábět je?

Fatální na Altmaierových úvahách je, že se přibližuje strategii Číny. Tedy strategii, která se v tuto chvíli jeví jako úspěšná, o které ale nikdo neví, co má ve střednědobém horizontu přinést. Pekingská vláda pumpuje do svých podniků miliardy, protože doufá, že tak předběhne tradiční průmyslové země. Cíleně podporuje politickými kádry vybraná odvětví. To vše působí impozantně a velkolepě. Vzbuzuje to obdiv i mezi šéfy německých velkopodniků, kteří se rozplývají nad tím, jak zdánlivě jednoduše v Číně vše funguje. Ale jen tak dlouho, dokud bude Čína sázet na správnou techniku. Pokud se zmýlí, pak je samozřejmě možné, že přijde o miliardy. První příznaky čínské technologické bubliny s doprovodnou dluhovou krizí jsou dokonce viditelné už dnes.

Samozřejmě se mohou zmýlit i soukromé firmy, stává se to dokonce hodně často. Je to však jejich vlastní riziko a náklady nesou samy. Navíc má stát tu vlastnost, že kvůli svým omezeným finančním možnostem a autoritě vytěsňuje alternativní investice. Elektromobilita je toho dobrým důkazem. Pouhá skutečnost, že spolková vláda a Evropská unie obzvlášť preferují elektrickou energií poháněné automobily, utlumila výzkum koncernů jiných druhů pohonu šetrných k životnímu prostředí.

Altmaier se nechce Číně jen bránit – to je z funkce ministra hospodářství samozřejmě jeho povinností. Částečně by se chtěl Číně i podobat. A to rozhodně není dobrý nápad.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: