Inkluze není samoúčelná

10 let Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením v Německu

Inkluze není samoúčelná

U inkluze nejde o milosrdné ústupky společnosti, myslí si Ina Rottscheidtová. Inkluze „není jen dobrým nápadem, ale lidským právem“. Praxe v Německu ale ukazuje, že je postiženým často přiznáno pouze místo daleko od většinové společnosti.

Před deseti lety vstoupila v Německu v platnost Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením. To je kulaté jubileum. Důvod k oslavám to ale je jen částečně. Protože od doby, kdy spolková vláda 26. března 2009 konvenci schválila, se už něco podařilo; slovo inkluze už není frekventované výlučně ve vědeckých kruzích a o tématu mluví i veřejnost. Nelze však tvrdit, že by politici tuto problematiku energeticky prosazovali. Od rovnoprávné společnosti pro lidi s postižením – a nic jiného OSN nepožaduje – je Německo ještě hodně vzdálené. Uskutečnily se reformy, mnohé je ale pouze slepencem.

Například v Severním Porýní-Vestfálsku si předchozí červeno-zelená vláda vzala inkluzi za svou. V podstatě dobrá věc. Existuje i mnoho angažovaných učitelů, kteří se z celého srdce zasazují za společné učení. Všude ale chybí kvalifikovaný personál a vybavení. Kolik škol disponuje rampami pro vozíčkáře, indukčními smyčkami, toaletami pro postižené a klidovými místnostmi? Inkluzi nelze získat zadarmo. Pokud nesmí nic stát, je frustrace na všech stranách předprogramována.

Vzdělání a trh práce ještě nejsou inkluzivní

Ani prvotní pracovní trh není ještě zdaleka inkluzivní: lidé s postižením jsou častěji a déle bez práce než lidé bez postižení. Kvóta zaměstnanosti těžce postižených lidí leží pod 5 % – po uplynulých 10 letech se na tom téměř nic nezměnilo.

Příčina je i v tom, že se mnoho zaměstnavatelů zříká své odpovědnosti: kdo má více než 20 zaměstnanců, musí zaměstnávat i postižené. Většina firem však radši zaplatí vyrovnávací příspěvek, který je s 320 eury za rok směšně nízký. Proč tedy tento výdaj nezvýšit tak, aby    ho už nebylo jednoduše možné zaplatit z peněženky, ale aby byl alespoň trochu citelný a stal se tak impulsem, který by splnil svůj účel? Zde může politika ukázat, že to myslí vážně.

Chybějící inkluze na trhu práce vede také k tomu, že jsou pro mnoho osob s hendikepem dílny pro postižené jedinou možností, jak sehnat práci. Platy tam často leží výrazně pod minimální mzdou – dílny vlastně mají sloužit jen pro první zaměstnání. V praxi se ale postižení, kteří se tam dostanou, s největší pravděpodobností už nevrátí do regulérní práce.  Reálná kvóta zprostředkování leží pod 1 %.

Daleko od většinové společnosti

Dosavadní německá praxe a diskuze o tomto tématu vypovídají hodně o tom, jak v Německu vnímáme lidi s postižením a jaké místo jim jsme ochotni ve společnosti přisoudit. Zatím byli postižení někde daleko od většinové společnosti. Každá desátá osoba má v Německu nějaké postižení, zvláštními zařízeními jako speciální školy, domovy a dílnami pro postižený byl systematicky vytvořen paralelní svět, který se za desítky let postaral o to, že se lidé bez postižení s postiženými téměř nepotkají – třeba jako přátelé, kolegové v práci, sousedé…

Neznámého se bojíme. Dokud nám bude život s postižením cizí, bude mnoho lidí inkluzi nedůvěřovat. Myslí si, že společné učení znevýhodňuje „normální“ děti. Zaměstnavatelé nepřijímají lidi s postižením, protože věří, že budou méně výkonní a budoucí rodiče se rozhodnou spíš proti dítěti, pokud mu je před porodem diagnostikováno postižení. Postižení vnímáme jako zátěž – ne jako rozmanitost lidského života.

Inkluze je nejen dobrá myšlenka, ale především lidské právo. Všichni mají stejné právo na nediskriminaci. Proto to není téma, o kterém je možné se dohadovat a kdo říká „ale ne každého postiženého lze inkludovat“, ten nechopil hlavně jednu věc: inkluze není o milosrdných ústupcích společnosti.

Inkluze stojí peníze a vyžaduje přehodnocení myšlení

V jiných evropských zemích se již inkluzi daří. A v jednotlivých školkách, školách, firmách a spolcích v Německu také. Vždy tam, kde je ochota to zkusit, ustoupí překážky do pozadí. Inkluze nepřijde sama od sebe. Stojí peníze* a vyžaduje přenastavení starých stereotypů.

Dlouholetý pověřenec spolkové vlády pro osoby s postižením Hubert Hüppe z CDU jednou řekl: „Kdo chce inkluzi, nachází cesty, kdo ji nechce, hledá důvody.“


*Pozn. red: V porovnání s provozem desítek ústavů pro postižené a jejich nezačleněním do společnosti, kdy jsou často odkázáni na celoživotní péči, naopak inkluze ohromné prostředky ušetří. Byl to i argument, který při zavádění inkluze nakonec (a úspěšně) použil norský stát, byť se mu odborníci z pochopitelných etických důvodů nejprve bránili. V Norsku funguje 100% inkluze ku prospěchu celé společnosti už více než 20 let.

V prvním vloženém videu si můžete poslechnout rozhovor s Mariou Axelsenovou z norské státní organizace Staped, natočený v září 2017 v Oslu, Ve druhém videu mluví Anna Faberová z Heinz Brandt Sekundarschule (škola druhého stupně) z berlínského Pankowa (býv. východní Berlín), která se mj. stará o integrační třídu mladých uprchlíků. Ve třetím videu mluví učitelé inkluzivní školy Heinrich Zille Grundschule (základní škola), která se nachází v berlínském Kreuzbergu (převážně býv. západní Berlín), tedy ve čtvrti, kde tradičně žije mnoho přistěhovlaců. Tato videa pochází z května 2018.

Použitá videa pochází z YouTube kanálu ČOSIV, České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.




Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: