Stesk po hranicích

Stesk po hranicích

Psychologie Heute, 4/2019Po celém světě vznikají nové hranice, ploty a zdi. Existují pro to politické, ale především psychologické důvody. Článek Susanne Ackermannové pro německý měsíčník Psychologie Heute.

V roce 1989 padla berlínská zeď, „Matka všech zdí“, jak ji nazval politolog Jan Zelionka ve svém projevu na konferenci Falling Walls v listopadu 2018 v Berlíně. Od r. 2009 se zde každoročně scházejí vědci ze všech možných oborů, aby spolu diskutovali a „překonávali hranice“, jak uvádějí pořadatelé. Během své existence byla berlínská zeď symbolem rozdělené Evropy a světa do dvou nepřátelských táborů. Po svém pádu se stala symbolem svobody a otevřených hranic. Dnes se však státy a společnosti po celém světě vůči sobě opět silně vyhraňují – tím, že budují nové zdi.

V Evropě vznikají ploty proti uprchlíkům. Po celém světě vzniklo od začátku 21. století tisíce kilometrů nových zdí. Minimálně 65 – tedy více než 1/3 všech zemí – vybudovaly na svých hranicích bariéry. Vnější evropské hranice mají být rovněž posíleny, byť ne betonem a ocelí. Hraniční agentura Frontex ale má obdržet více personálu, kompetencí a techniky. Americká politoložka Wendy Brownová ve své knize „Walled States, Waning Sovereignty“ píše, že obě evropské dohody o otevřených hranicích uvnitř Evropy – tedy Schengenská smlouva a Dublinská dohoda o přijímání uprchlíků – vězí v hluboké krizi a v r. 2015 narazily na své limity. I Velká Británie se brexitem odpoutává od zbytku Evropy. Naděje, které vzbudil pád berlínské zdi, zůstávají nenaplněny, dokonce i v samotné Evropě.

Hranice všichni důvěrně známe, jsou všude. Nejen státy, ale i města, pozemky, plochy a domy jsou ohraničené.

Každý také z vlastní zkušenosti ví, co jsou to vnitřní hranice. Vnímáme je, když jsme ve stresu a nebo když čas od času zažíváme pocit, že jsme dosáhli hranice vlastní zatížitelnosti. Občas máme dojem, že jsme překročili „hranice bolesti“ nebo „hranice snesitelného“, nebo si myslíme, že je něco „na hranici povoleného“. To vše jsou pocity, individuální bariéry. Navíc jsme obklopeni pravidly, zákony a nařízeními; brání nám v určitém jednání, omezují nás – nebo nás před něčím chrání, například před negativními důsledky jednání druhých. Ve všech těchto případech se hranice nachází napřed „v hlavě“. Jsou myšlenkové nebo emocionální, vědomé nebo podvědomé. U zdí tomu není jinak: napřed existují v hlavách těch, kteří je chtějí stavět. Pak padne rozhodnutí, jsou naplánovány a postaveny. Zdi jsou vědomě vybudované hranice.

Linie v hlavě

Slovo hranice je používáno v tolika souvislostech, narážíme na tolik rozličných způsobů ohraničení, že se nabízí myšlenka zásadního konceptu, ovlivňujícího naše myšlení a jednání více, než si většinou myslíme. Vědci, jako například geograf a filosof Peter Weichhart, si myslí, že tomu tak je. V knize Grenzen (Hranice) Weichhart tento pojem definuje jako výsledek „základní aktivity lidského myšlení“. V centru tohoto duševního procesu stojí rozlišování. Neboť abychom věci, které vnímáme, mohli rozpoznat, musíme je od sebe umět rozlišovat. Bez rozlišování bychom to, co vidíme, nemohli pochopit, natož zařadit do souvislostí. Zjednodušeně to znamená, že hranice napřed vytyčujeme v našich myšlenkách: „Hranice nejsou zpočátku ničím víc než skutečnou nebo myšlenou linií, která od sebe odděluje dvě různé věci“, říká filosof Konrad Paul Liessmann z Vídeňské univerzity. Hranici podle Liessmanna vytyčujeme už pouhou definicí libovolného pojmu: část obsahu je přiřazena tomuto pojmu, jiné části jsou vyloučeny. To je nutné, abychom spolu mohli na jedné straně jako lidé komunikovat, na straně druhé nám to umožňuje pochopit svět.

Lidé se neustále v myšlenkách nebo skutečně vyhraňují vůči ostatním. Dělají to, aby jiným lidem lépe porozuměli. Mají potřebu se vyhranit, když se jim na někom něco nelíbí a chtějí vědět, ke komu patří. Také reálné hranice, tedy například hranice města nebo země, plní základní funkci lidského rozlišení. Zdá se, že toto dělení na vnitřní a vnější je zřejmě nevyhnutelné a nabývá různých výrazových prostředků – podle toho, jak se chtějí skupiny nebo společnosti od sebe lišit a jaká kritéria si za tímto účelem definovala – jako například v prostředí, ve kterém je pěstován odlišný životní styl než v jiných prostředích. Na zemské úrovni to jsou státy, které se vyhraňují vůči jiným a určují, kdo k nim patří a kdo už ne.

Ochranný val duše

Zdi jsou viditelné a málo propustné hranice. Z toho, že jich vzniká stále více, lze usuzovat, že lidem zjevně psychologické hranice stále více chybí – zdá se, že se v globalizovaném a digitálním světě ztratily. Hradby vyjadřují tužbu po přehlednosti a jednoduchých řešeních ve stále složitějším světě. Jsou „mocnými organizátory vnitřních psychických světů člověka, z kterých jsou živeny kulturní a politické identity“, píše politoložka Wendy Brownová. Mají nabízet psychickou ochranu. U současného budování zdí, plotů a pohraničních zařízení jde o politické reakce na něco, co nelze v globalizovaném světě zvládnout psychologicky, ekonomicky ani politicky: „Viditelné zdi reagují na potřebu bezpečí a ohraničení v příliš globalizovaném světě.“ Psychická touha po kamenných zdech sílí, čím globalizovanějším, komplexnějším a prosíťovanějším se svět stává, uvádí Brownová. Za tím se skrývá touha po překonání zranitelnosti a bezmoci vytvořené globalizovaným světem. V tomto smyslu je ve „volání po zdech“ obsažena psychologická a dokonce teologická dimenze. To také vysvětluje, proč jsou často obrovské náklady, minimální účinnost nebo dokonce škodlivost zdí mnohými vnímány jako irelevantní, nebo dokonce nejsou vnímány vůbec.

„Čím globalizovanější a složitější je svět, tím více vzrůstá touha po hranicích.“

Wendy Brownová

Ve světě, který je vnímán jako utržený z řetězů, otevřený a složitý – i v tom digitálním – jsme mimoto silněji konfrontováni s utrpením druhých. Fyzické hranice nám pomáhají utrpení a bídu jiných nevnímat, ale naopak ji vytěsnit. Umožňují nám nevidět problémy a myšlenkově je přesunout do vnějšího světa. Zde se Brownová odvolává na obrannou teorii Sigmunda Freuda. Zde podle ní fungují jako psychické obranné mechanismy: chrání jednotlivcovo Já před stykem se skutečnostmi, které by narušily jeho sebeobraz. Brownová přenáší tuto teorii na celé národy: nevítané osoby jako uprchlíci, nebo skepticky vnímané události jako globalizace jsou v kolektivní fantazii udržovány vně a národy se tudíž cítí silné a morální – neznepokojované rušivými a znepokojujícími fantaziemi a strachy.

Zdi představují duševní projekční plochu přání po odlišnosti a vyhranění. Těm, kteří je vzývají, dávají pocit znovunastolené suverenity a dokonce „národní čistoty“, rozvíjí své myšlenky Brownová. Fantazie o nevinnosti vlastní země jsou zdmi a dokonce jen plánovanými zdmi uspokojeny a potvrzeny. A to dokonce i tehdy, když zdi ve skutečnosti selžou, konflikty zesílí a problémy zvětší. Potvrzení své teze vidí Brownová v americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi, kterému se podařilo vyvolat „vlny nadšení“ svým nápadem po posílení hranic s Mexikem vybudováním nové zdi, která má již stávající, několik miliard dolarů drahé hraniční systémy, ještě překonat.

Něco se děje

Politici stavějící hradby tím jsou evidentně schopni uklidnit své voliče. Trumpovi voliči by například chtěli, aby se situace zlepšila v jejich prospěch a k tomu jim stačí už pouhý nápad na stavbu hraniční zdi. Lidem, kteří chtějí ,“aby se něco dělo“, to dává pocit, že se opravdu něco dělá, uvádí novinář Tim Marshall ve své knize Divided: Why We’re Living in an Age of Walls (2018, kniha vyšla slovensky pod titulem Rozdelený svet, pozn. red.). Přinejmenším v očích svých voličů, pokračuje Marshall, posiluje Trump svými plány na výstavbu zdi ideu „Make America great again“ popřípadě „America First“. To také vysvětluje, proč navzdory všem právním, finančním a dalším překážkám americký prezident na svém slibu vůči voličům trvá.

Na opačné straně z pohledu jejích odpůrců ovšem zeď odporuje všem stěžejním hodnotám, na kterých jsou USA založeny: svobodě, nezávislosti, rovnoprávnosti a „Americe pro všechny“. Zeď zosobňuje jádro politických sporů americké společnosti.

Špatný koncept?

Dostojí nové zdi svým slibům psychické ochrany? Vědci nejrůznějších oborů to zpochybňují. Geopolitolog Manlio Graziano považuje „obsesivní fixaci“ na zdi a hranice za mylnou, jak popisuje ve své knize What is a border? Tato posedlost přispívá ke zvětšování problémů, místo aby je zmenšovala. Graziano používá drastické přirovnání: z psychologického hlediska připomíná budování hranic jako ochrany před strachy vycházejícími z globalizace sebevraždě, spáchané ze strachu před umíráním. Země, které se ohraničují, škodí pouze samy sobě. Vědec to ilustruje na příkladu brexitu, který nejen že oslabuje britské hospodářství, ale navíc vedl do nikdy nepoznané krize identity.

„Existují špatné i dobré hranice. Dobré hranice podporují respekt a připouští blízkost.“

Konrad Paul Liessmann

I plány amerického prezidenta Donalda Trumpa na výstavbu zdi se míjejí účinkem. Jeho krajanům se od jeho nástupu do úřadu nevede psychicky lépe, nýbrž hůře. Jejich míra stresu ustavičně stoupá, vyplývá z každoročního průzkumu stresu ze srpna 2018, prováděného americkou psychologickou asociací APA. 82 % dotázaných označilo současné politické klima v USA za významný stresový faktor. Američtí psychologové vysvětlují, že politická polarizace, kterou Trump mimo jiné rozdmýchává i svými plány na výstavbu zdi, činí Američany psychicky nemocnými.

Vybití agresí a frustrací

Pokud by se přestaly stavět zdi, je otázkou, jak by lidé se svou touhou po hranicích nebo s jejich odmítáním naložili. Naprostá absence hranic by mnohé psychicky přetížila. Rozpory ve vnímání a zacházení s hranicemi leží v nás samotných: lidé je potřebují, aby se od jiných emocionálně odlišili, nebo aby věděli, ke které sociální skupině patří. Někteří je potřebují, aby se cítili bezpečně a aby nevnímali utrpení lidí, nacházejících se vně jejich hranic, jako třeba milionů uprchlíků po celém světě.

Jiní se cítí svobodně až když osobní, emocionální a reálné hranice překonají. Jak řekl filosof Liessmann, někteří lidé také překonávají hranice, aby vyžili „své agrese a nestoudnosti“. Filosof navrhuje, abychom rozlišovali mezi dobrými a špatnými hranicemi. Dobré hranice podporují respekt a přesto připouští blízkost, jako například mezi sousedy. Na mezinárodní úrovni to znamená, že země spolupracují, jsou schopny uzavírat kompromisy a zohledňují potřeby všech zúčastněných – jsou tady schopny vidět i za vlastní hranice.

Titulní fotografie: Markus Spiske/Unsplash.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: