„Rwanda se nesmí opakovat“: 25 let po genocidě to zní jako prázdná fráze

Po 100 dnech a více než půl milionu mrtvých se v r. 1994 svět shodl: „Rwanda se nesmí opakovat“. O čtvrt století později z tohoto slibu mnoho nezbylo. O to důležitější je nenechat se nakazit vzrůstajícím fatalismem, píše Fabian Urech pro Neue Zürcher Zeitung.

Když před 25 lety ve Rwandě začalo masové vraždění, svět pouze nečinně přihlížel. Statisíce mužů, dětí a žen marně čekaly na mezinárodní ochranu. V zemi umístěné jednotky OSN zůstaly v kasárnách, některé byly dokonce staženy. Pro bezpočet lidí to znamenalo smrt. V období mezi dubnem a červencem r. 1994 bylo podle odhadů krutě zavražděno půl milionu až milion Rwanďanů, většinou jednoduchými mačetami nebo kyji opatřenými hřebíky. Nikdy předtím nezabili lidé během 100 dní tolik svých spoluobčanů.

Když bezpříkladné krveprolití skončilo, zdálo se, že se svět shodl: „Rwanda se nesmí opakovat.“ Politikové a diplomaté nejrůznějších barev a původu oznámili: „Never again“. Již nikdy nesmí dojít k takové tragédii, k takovému selhání mezinárodního společenství.

Svět jako paralyzovaný divák

Dnes, o čtvrt století později, je svět od splnění tohoto slibu daleko vzdálen. Naděje, že hrůzy ve Rwandě přivedly světové společenství – nebo alespoň Západ – k tomu, že nebude genocidu a válečné zločiny nadále tolerovat, zůstává nenaplněna.

Sýrie, Jemen, Burma, Súdán, Střední Afrika: seznam případů, které tento otřesný rozsudek potvrzují, je dlouhý. Obzvlášť v posledních pěti letech se s ostudnou pravidelností ukázalo, jak paralyzovaně mezinárodní společenství masovým vraždám přihlíží. Podle americké neziskové organizace Global Centre for the Responsibility to Protect dochází v současné době k válečným zločinům, zločinům proti lidskosti nebo etnickým čistkám v šesti zemích. Na reakci mezinárodního společenství čeká většina postižených marně.

Náznaků na zlepšení moc není. Mnohé dokonce spíš svědčí o zhoršení: od r. 2010 se po celém světě ztrojnásobil počet válečných obětí, došlo ke zdvojnásobení počtu uprchlíků a jak vyplývá z nedávné studie, pouze v Africe zemřelo za posledních pět let kolem pěti milionů dětí na následky ozbrojených konfliktů. „Zvěrstva, která svět už dávno slíbil ukončit, se stala normou“, konstatuje výstižně Human Rights Watch.

Přitom krátkou dobu bezprostředně po zkáze ve Rwandě nasvědčovalo vše tomu, že toto „nikdy více“, které bylo slíbeno už po holocaustu, konečně povede k hmatatelným opatřením. Nejpozději v r. 1995, kdy se před očima opět nečinných modrých přileb odehrával masakr v bosenské Srebrenici, bylo značně zintenzivněno mezinárodní úsilí k zabránění, utlumení a vyšetření podobných masových zločinů.

Prvotní požadavek po stálých zásahových jednotkách OSN, které by byly v případě válečných zločinů okamžitě k dispozici, sice skončil neúspěšně. V jiných oblastech však došlo k pokroku: v r. 2002 vznikl Mezinárodní trestní soud (ICC), první stálá mezinárodní instituce pro stíhání osob zodpovědných za genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. V r. 2005 byl v rezoluci OSN přijat nezávazný koncept odpovědnosti za ochranu (Responsibility to Protect). Byla to převratná idea: od této chvíle je vojenský zásah proti suverénní zemi, která se dopouští genocidy nebo zločinu proti lidskosti, v souladu s mezinárodním právem. Rezoluce byla doplněna několika promyšlenými systémy včasného varování v oblasti genocidy. Zdálo se, že poprvé v dějinách existuje solidní právní rámec k zamezení masových zločinů, nebo alespoň k jejich omezení.

Byl to omyl. Dnes, z historického pohledu o mrknutí oka později, působí mnohé z toho jako vzpomínka z dávné minulosti. ICC je slabší než kdy předtím. Varování systému upozorňujícího na genocidu často zaniknou bez odezvy. A pro mezinárodní odpovědnost za ochranu představovala její premiéra v libyjské válce zřejmě i její hřebíček do rakve: protože se západní intervenční mocnosti neomezily na ochranu civilního obyvatelstva, ale přivodily pád despoty Kaddáfího, stal se podle některých názorů z chvályhodné myšlenky nástroj k prosazování partikulárních zájmů.

Nebezpečí ochromujícího fatalismu

Vysvětlení pro toto selhání jsou rychle po ruce. Rozšířená diagnóza zní: svět se od 90. let změnil. „Unipolární moment“ americké nadvlády měl jen krátké trvání. Očekávané vítězné tažení liberálních hodnot po skončení studené války se ukázalo být chimérou. Globální mocenská rovnováha se posunula na východ. Proto – a také kvůli na mnoha místech bujícímu nacionalismu – lze nadchnout stále méně zemí pro multilaterální řešení. Už beztak výrazná propast mezi mezinárodním právem a politickou realitou se tím ještě prohloubila. Návrat k reálpolitice je určujícím trendem naší doby.

Tento nález není chybný. Skrývá v sobě ale, pokud nebude obohacen o šedé tóny, nebezpečí paralyzujícího fatalismu. Kdo se soustředí pouze na zamčené dveře, tomu hrozí, že přehlédne dveře, které zůstaly otevřené – nebo se teprve otevřou. V dnešní době často vyslyšené volání po více přiměřenosti a sebeomezení se tak rychle stane receptem pro ustrnutí. Jinak řečeno: pokud se hrubá diagnóza vykolejeného světa stane jediným kompasem politického jednání, nezbude nám náhle jiná alternativa než nečinnost.

To by bylo zničující. Byť nejsou výhledy příliš povzbudivé, nejsou omluvou pro nicnedělání. Žádné právo na odvrácení zraku neexistuje. V případě genocidy, zřejmě nejkrutějšího ze všech zločinů, to platí obzvlášť. Kdo mlčí, stává se tichým spolupachatelem. Stěžejní úlohou politiky a diplomacie tedy zůstává nepropadnout rezignovanému fatalismu a ptát se po alternativách a možnostech jednání. Robert Musil to nazýval „smysl pro možnosti“: smysl pro to, co by bylo možné, nebo co by se mělo stát. Jako protilátka na rezignaci a cynismus je obzvlášť v těžkých dobách hodně důležitý.

Jistě, poslední roky ukázaly, jak těžké je vést vojenské intervence a jak málo lze odhadnout jejich následky. Dějiny nám ale také ukazují něco jiného: válečné zločiny, masové násilí a genocida nejsou spontánními přírodní jevy, které se objeví nečekaně. Stojí na konci dlouhého řetězce rozhodnutí a událostí – cesta zkázy není v žádném případě nevyhnutelná. Zde se otvírá celé pole možností. Kofi Annan, který v r. 1994 vedl mírovou misi OSN a celý život litoval, že tehdy nezasáhl, řekl: „Nenechte nás čekat, až dojde k nejhoršímu. Nenechte nás čekat, až bude jedinou alternativou vojenského zásahu marné spínání rukou nebo bezcitná lhostejnost.“

Kde se schyluje k masovému násilí a válečným zločinům, platí, že nelze promeškat žádnou příležitost k nápravě situace. Jaká opatření je třeba v jednotlivých případech k zastavení sestupné spirály přijmout, je silně závislé na kontextu. Co ale mají všechny hrozící katastrofy způsobené lidmi společné, je to, že existují východiska. Existovala před rokem 1994 v Rwandě, byla v posledních letech v Sýrii, v Jemenu, v Burmě. A dnes jsou v jiných zemích, které se objevují na seznamu včasného varování: v Kamerunu, Burundi, Súdánu nebo v Kongu. Nejde přitom o otázku vojenské intervence. Jde o vědomí následků vlastního jednání. Mezi ně například patří skutečnost, že ve výše jmenovaných zemích je už léta pouze z poloviny kryta potřeba existencionální humanitární pomoci. Patří k nim i to, že nelegitimní a vysoce represivní režimy v Chartúmu, Bujumbuře nebo Kinshase jsou podporovány ze zahraničí. A že jsou při bilaterálních jednáních – například v obchodu se zbraněmi – často zapomenuty humanitární požadavky.

Tam, kde nachází živnou půdu násilí, lze a je třeba jednat. Není to pouze povinnost nejmocnějších zemí, ale i menších jako třeba Švýcarsko. Nemoci dělat vše není omluvou pro to, nedělat nic. Zajisté, tato cesta není lehká a nevede vždy ke kýženému cíli. Ale jiná cesta pro ty, kteří se nevzdávají naděje v lepší svět, ve kterém mohou všichni lidé žít důstojně a beze strachu, neexistuje.

O tom, jak následky rwandského konfliktu pomohli urovnat psychologové, se můžete dočíst v článku „Jak bojují psychologové proti násilí a válkám?“

Jak bojují psychologové proti násilí a válkám?



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: