Měl Marx přece jen pravdu?

Volná soutěž a blahobyt

Měl Marx přece jen pravdu?

Levicové ideje, i ty radikálnější, jako například zestátnění částí ekonomiky, jsou v mnoha západních zemích opět populární. Ve skutečnosti ale existují i lepší řešení aktuálních problémů. Úvaha Henrika Müllera pro německý Manager Magazin.

Jednou nastane konec. Velkopodnikatelé budou stále větší a stále mocnější. Až k nesnesitelnosti. Časem se odpor proti panujícímu systému tak zvětší, že zkolabuje.

Tak popsal Karel Marx závěrečnou fázi občanského společenského zřízení. Dojde ke stále silnější „koncentraci kapitálu. (…) Se snižujícím se počtem kapitálových magnátů (…) poroste míra bídy, útlaku, vazalství, degradace, vykořisťování, ale také rozhořčení“, stojí v prvním svazku Kapitálu, vydaného v r. 1867.

Nakonec přijde to, k čemu dojít musí – k revoluci.

Společenský kolaps je nutným důsledkem procesu, který vedl ke stále větší „koncentraci výrobních prostředků“. Pár firem se stane hodně velkými a velmi mocnými, ostatní nemají šanci. Nebo, jak to Marx drasticky formuloval: „Jeden kapitalista zabije mnoho lidí.“

O 152 let později zažíváme pozdní ozvěnu jeho myšlenek. Levicové názory, i ty radikální, jsou opět populární. V USA už není označení „socialista“ bráno jako urážka. Ve Veké Británii a Francii existují velká levicová hnutí – labouristé pod Jeremy Corbynem a La France insoumise pod Jean-Luc Mélenchonem – která si přejí masivní zásahy státu na ekonomiku. Dokonce v Německu se diskutuje o zestátnění bytových prostor.

Monopoly a jiné kalamity

Také ekonomické vědy stále znovu zkoumají koncentraci moci a bohatství. Před několika lety předložil francouzský ekonom Thomas Piketty své dílo Kapitál v 21. století, dílo, které vycházelo pouze z Marxe a vyvolalo dojem nesčetnými historickými údaji. Krátce na to zjistil americký ekonom Joseph Stieglitz, bývalý hlavní ekonom Světové banky, že části ekonomiky vydělávají na „vykořisťovatelských příjmech“ („exploitation rents“), neboť těží ze své monopolní moci.

Mezinárodní měnový fond (MMF) na jarním zasedání ve Washingtonu předložil výsledky obrovské studie. Její poselství zní: od r. 2000 výrazně stoupla tržní moc některých podniků.  Hrozí, že tento efekt v budoucnu ještě zesílí.

Měl Marx přece jen pravdu? A pokud ano, co můžeme dělat?

Moc a otázka ceny

Studie Mezinárodního měnového fondu vychází z dat milionu firem z 27 zemí, mezi nimi EU a USA v časovém rozpětí 2000 až 2015. Protože není tržní moc dobře měřitelná, zaměřili se ekonomové na navýšení ceny („markups“). Firmy s vysokou tržní mocí mohly požadovat ceny, které ležely výrazně nad hranicí nákladů – a tím dosahovaly většího zisku. Disponovaly tedy určitými jedinečnými vlastnostmi, kterými se lišily od konkurence. Oproti tomu by se firmy se slabší tržní pozicí musely u přemrštěných cen obávat masového odlivu zákazníků ke konkurenci.

Výsledek studie zní: přirážky k ziskům celkově vzrostly, i když zatím pouze mírně. Soustředí se na relativně malý počet firem a odvětví. Firmy s větší tržní mocí a tím tedy i většími možnostmi cenotvorby jsou zpravidla velké, nadprůměrně produktivní a vlastní „nemateriální aktiva“ (duševní vlastnictví, design, image a podobně). Dvě třetiny vyšších marží pochází od firem, které už disponují silnou tržní pozicí, na rozdíl od inovativních nováčků.

Vítěz bere většinu

V tržním hospodářství by měly vyšší zisky přilákat dodatečné poskytovatele, čímž se zvětší nabídka; ceny a tudíž i zisky opět klesnou. Tento efekt vede k tomu, že se výnosy ekonomiky ve společnosti rozšíří – soutěž vede k většímu rozptýlení inovací a blahobytu.

Když ale mají soutěžící sotva šanci, situace se komplikuje. Extrémním případem takových omezení soutěživosti jsou datoví magnáti (Google, Facebook, Amazon a další), kteří profitují z celé řady výhod, daných jejich velikostí. Čím mají více uživatelů, tím větší hodnotu mají jejich sítě, databanky, algoritmy a v konečném důsledku tedy i jejich služby, které nabízejí.

Takový efekt nemusí být nutně společensky nevýhodný. Je možné, že tyto „skoro-monopoly“ na takzvaných „winner take most“ („vítěz bere většinu“, pozn. red.) trzích mají oproti potenciálním menším poskytovatelům tak velké výhody, že z toho společnost těží – v tom smyslu, že by obdobné služby nebyly bez existence datových predátorů vůbec nabízeny. A když, tak pouze s nesrovnatelně vyššími náklady a cenami.

Soutěživost však neomezují pouze tyto výhody, svou roli hrají i státní regulace. Výzkumníci MMF objevily vyšší cenové přirážky i ve finančnictví a u distributorů, stejně jako u vysoce produktivních poskytovatelů služeb – od architektů po auditory – kteří jsou obzvlášť chráněni, často kvůli výsledku efektivního lobbování.

„Skořápka bude rozmetána“

Oproti tomu se podle MMF cenové přirážky netýkají průmyslu. I když se v produkci zvýšila koncentrace a na mnoha trzích existuje celosvětově pouze několik výrobců – viz automobilový průmysl – přesto většinou panuje tvrdá a nelítostná soutěž.

Celkově však má prokazatelně přibývají tržní moc negativní národohospodářské účinky. Pokud se hospodářství koncentruje do rukou několika málo mocných podniků, mají méně podnětů investovat a inovovat, vychází dále ze studie Mezinárodního měnového fondu. Rozdělení příjmů je méně rovnoměrné; růst i blahobyt se zmenšuje. Jak již bylo řečeno, zatím jsou tyto efekty ještě málo viditelné. V budoucnu ale mohou přerůst v masivní problémy.

Pokud nemůže pokrok prorůst do širší společnosti, pak v kapitalismu něco zásadního nefunguje. Co říkal Marx: „Koncentrace výrobních prostředků“ dosáhne jednoho dne míry, kdy bude „nesnesitelná“ se „svou kapitalistickou skořápkou. Bude rozmetána. Nastane poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví“. A dále: „Vyvlastňovatelé budou vyvlastněni.“ Vykořisťujte vykořisťovatele!

Slyšte signály!

Jak známo, k Marxem předpovězené revoluci nedošlo. V Anglii, Francii nebo v Nizozemsku, tehdy nejrozvinutějších zemích, se velký převrat nekonal. Pouze v méně rozvinutých zemědělských zemích se později prosadil Lenin, Mao a spol. V průmyslových zemích (Československo, východní Německo) zvítězil socialismus jen za pomoci sovětských zbraní.

Západní země byly oproti tomu schopny se zásadně reformovat – novými institucemi, pravidly a zákony. Ústředním nástrojem jsou otevřené hranice, které zvyšují konkurenční tlak a kontrola soutěže, kterou mají v Evropské unii na starosti komisařky Cecilia Malmströmová a Margrethe Vestagerová. Jsou zakázány firemní fúze, které by vedly k dominantnímu postavení na trhu – což by ještě za Marxových časů bylo nepředstavitelné.

O co by nám mělo jít nyní, je update těchto nástrojů. Nové datové téměř-monopoly vyžadují nová pravidla. Měli bychom jim například zakázat skupovat menší podniky, ze kterých by se časem mohla vyvinout silná konkurence? A pokud ano, podle jakých kritérií to budeme posuzovat? Nebo: měli by být digitální obři povinni zpřístupnit své databáze, aby je mohli používat všichni? Existují překážky, například ve vzdělávání nebo ve vědě, které brání penetraci inovací a tím i intenzivnější soutěži? Měli bychom dokonce obrovské databáze – tedy vlastně zdarma získaný výrobní základ – zdanit, tak jak to někteří požadují v USA?

Je jasné, co by bylo špatně: podpora starých velkopodniků (viz hospodářsko-politické představy ministra hospodářství Petera Altmaiera) nebo dokonce zastátnění výrobních prostředků. Takové defenzivní strategie by problémy nevyřešily, ale naopak by je ještě zhoršily. Mělo by jít především o to, získat více dynamiky a umožnit co největší účast – ne tuto dynamiku brzdit.

Myslím si, že Karel Marx – ekonom – by to dnes viděl stejně. U Marxe – revolučního teoretika – si už tak jistý nejsem.


Henrik Müller je profesorem ekonomicko-politické žurnalistiky na Technické univerzitě v Dortmundu. Předtím byl zástupcem šéfredaktora německého hospodářského Manager Magazinu.

 

 

Rozbijte technologické giganty – stejně jako kdysi Rockefellerovo impérium



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: