Absolutní dohled v Číně: „Každý ví, že může kdykoliv skončit v převýchovném táboře“

Absolutní dohled v Číně:
REKLAMA

Čína drží milion osob v převýchovných táborech v provincii Sin-ťiang. Sociolog Adrian Zenz vysvětluje, jak je systém vybudován a jak se mu existenci tábora po počátečním zapírání čínského režimu podařilo prokázat. Rozhovor pro Neue Zürcher Zeitung vedl Patrick Zoll. 

Neue Zürcher Zeitung: Pane Zenzi, jak věrná je naše představa o situaci v Sin-ťiangu? Co víme o tamních převýchovných táborech?

Adrian Zenz: O celkové situaci máme velmi dobrou představu. Na jedné straně máme velké množství informací o systému táborů. Na druhé straně máme také stále více očitých svědectví, protože jsou lidé také propuštěni. Tyto zprávy pochází většinou z Kazachstánu. Tam je totiž možné s propuštěnými mluvit, což v Sin-ťiangu nejde. První indicie, že celé skupiny obyvatelstva – tisíce lidí – mizí ve sin-ťiangských venkovských regionech, se objevily v květnu a červnu 2017. Koncem r. 2017, když do regionu dorazili první zahraniční reportéři a provedli tam své rešerše, tyto důkazy zesílily. V květnu 2018 jsem pak zveřejnil svůj výzkum, ve kterém jsem analyzoval čínskou poptávku po zaměstnancích a projektová výběrová řízení na internetu. Objevily se tam čínské pojmy, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že se jedná o převýchovné tábory. U stavebních projektů byly také přesně popsány požadavky na bezpečnostní opatření, tedy např. zdi, ostnatý drát, kamery, strážní věže a podobně. Později jsem také vyhodnotil oficiální rozpočtové zprávy a mohl tak ilustrovat, že se při výdajích na vnitřní bezpečnost v Sin-ťiangu jedná o nárůst právě v těch kategoriích, které jsou typické pro budování převýchovných táborů.

NZZ: To lze jednoduše najít na internetu?

Zenz: No, krátce poté, co jsem svou zprávu zveřejnil, čínské úřady tyto indicie pečlivě odstranily. Všechna výběrová řízení s výrazy jako „převýchova“ z internetu velmi rychle zmizela. Ve webových archivech se ale nachází kopie a existují snímky obrazovek, které vše dokládají.

NZZ: Odkud vůbec pochází pojem „převýchova“?

Zenz: Tak, jak je používán dnes, se jedná o poměrně nový pojem. Vznikl počátkem druhého tisíciletí v souvislosti s pronásledováním duchovního hnutí Fa-lun-kung (Falun Gong). Jeho příznivci měli být transformováni pomocí převýchovy – tak se poprvé objevil pojem „převýchova“ v dnešním kontextu. Od r. 2013 byl v provincii Sin-ťiang používán stále více v souvislosti s bojem proti terorismu a extremismu. Specializované tábory vznikly koncem r. 2014.

NZZ: Čínští komunisté ale vedli převýchovné kampaně již dříve. V čem je systém v Sin-ťiangu jiný?

Zenz: Ano, existovala převýchova prací. Základní rozdíl je ve velikosti systému: dnes je převychována celá společnost. Není namířen proti většinové společnosti Chanů, ale cílí jednoznačně na menšiny. Systém má zjevnou kulturní a náboženskou součást. Lidé mají být převýchovou přivedeni od náboženství ke komunismu. Menšiny jsou etnicky vedeny k etnické skupině Chanů a jazykově k čínštině.

NZZ: V centru zájmu se nachází muslimská menšina Ujgurů. Nakolik jsou potrefeny další skupiny?

Zenz: Potrefeny jsou především všechny menšiny, které jsou tradičně ovlivněny muslimsky.  Vedle Ujgurů se to týká Kazachů a Kyrgyzů, kromě toho byli internováni jednotliví Huiové, ačkoliv jsou vlastně více asimilováni. Mongolové jsou oproti tomu tradičně buddhisté – není známo, že by byli ve větším měřítku potrefeni. Čas od času ale v táborech skončí i Chanové. Kromě toho se ojediněle objeví i zprávy, že jsou cíleně napadáni i křesťané, jak ujgurští, tak chanští.

NZZ: Vidíte v tom paralelu k současné vlně útlaku namířené proti neoficiálním náboženstvím na jiných místech v Číně?

REKLAMA

Zenz: Ano, to vidím zcela zřetelně. Podobný táborový systém jako v Sin-ťiangu sice ve zbytku země neexistuje, na druhou stranu by mě však překvapilo, kdyby tato strategie převýchovy nebyla v budoucnu adaptována i jinde. A to především proti příslušníkům náboženských menšin. Protože organizovaná, alternativní ideologie je největším nepřítelem komunistické strany. K tomu samozřejmě patří i velká náboženství jako křesťanství a islám se svými jasnými strukturami a silnými institucemi.

NZZ: Odhadujete, že se v Sin-ťiangu nachází zhruba 1.200 táborů, ve kterých je převychováváno kolem jednoho milionu osob. Jak jste k těmto číslům dospěl?

Zenz: V různých oficiálních dokumentech byl deklarován cíl, vystavět sin-ťiangský táborový systém přinejmenším ve třech administrativních úrovních. Celkem se na těchto třech rovinách nachází zhruba 1.200 administrativních jednotek. Z výběrových řízení vyplývá, že tábory byly zřizovány na každé z těchto úrovní. Ale skutečný počet by mohl být ještě vyšší. Víme totiž, že se v některých městech nachází více táborů – pět, sedm nebo dokonce deset. V každém z táborů se nachází několik set až několik tisíc vězňů. Současně lze na základě různých dokumentů a zpráv usuzovat, že je zřejmě internováno až 10 – 11 % sin-ťiangské muslimské populace. Tím se dostáváme na odhadovaný počet až milionu osob. To bylo na jaře r. 2018. V současné době by mohl být tento počet ještě vyšší.

NZZ: Kdo v těchto táborech skončí? A proč?

Zenz: Kritériem je kontakt s okolním světem. To platí pro lidi, kteří byli v zahraničí, i kdyby to bylo před lety. Nebo kdo udržuje kontakt s někým v cizině, třeba s rodinnými příslušníky.  Dalším důvodem je praktikování náboženství. V táborech zmizelo mnoho imámů, kromě toho ale i mnoho obyčejných lidí, kteří se modlili, například na pohřbu. Nebo ženy, které si zahalily tvář. Obzvlášť často jsou postiženi mladí lidé. Databáze, která dokumentuje osud zmizelých osob, ukazuje, že je internováno minimálně třikrát až čtyřikrát více mužů než žen.

NZZ: Co se stane s lidmi v táboře?

Zenz: Táboroví vězni musí denně hodiny zpívat komunistické písně, učit se nazpaměť stranickou propagandu a učit se čínský jazyk. Musí projevit bezpodmínečnou poslušnost. Jsou neustále hlídání kamerami a mikrofony, dokonce na záchodech a ve sprchách. Spí v malých celách s desítkami ostatních vězňů. Kdo se nazpaměť nenaučil své lekce nebo neuposlechl příkazy, je potrestán odepřením stravy nebo samotkou, občas jsou takoví vězni biti a mučeni. V některých převýchovných zařízeních jsou vězni celé dny přivázáni na židle a vyslýcháni, zavřeni v celách s krysami nebo mučeni silným elektrickým proudem. Mezitím se objevily také informace o hromadných znásilněních. Obzvlášť pro starší lidi a s nalomeným zdravím jsou takové podmínky věznění nesnesitelné. Nezřídka vedou k předčasné smrti.

NZZ: Existuje něco jako soudní proces?

Zenz: Ne, žádný formální soud neexistuje. Je to jeden z příznaků tohoto systému – stejně tomu bylo i u předchozích převýchovných programů. Mnohé nasvědčuje tomu, že jsou zatčené osoby částečně „přechodně uskladněny“ ve věznicích. Tam se rozhoduje, kdo přijde do vězení a komu bude učiněn proces. Nebo jestli skončí v převýchovném táboře. Nebo jestli bude v nejlepším případě propuštěn. V některých oblastech ale také existuje nařízení, že má v převýchovných táborech skončit 10 – 20 % obyvatelstva. Tam jsou lidé jednoduše zatčeni podle jistých kritérií a internováni.

NZZ: Znáte i Tibet. Je tamní situace srovnatelná se situací v Sin-ťiangu?

Zenz: Předseda sin-ťiangské komunistické strany Čchen Čchüan-kuo (Chen Quanguo) byl dříve stranickým šéfem v Tibetu. Tam vytvořil částečně stejné bezpečnostní a kontrolní struktury. V Sin-ťiangu jsou však opatření ještě dramatičtější. V Tibetu neexistuje tak rozsáhlý vlastní systém převýchovných táborů. Pokud víme, převýchova se odehrává v regulérních vězeňských zařízeních. Potrefený podíl obyvatelstva je také výrazně nižší než v Sin-ťiangu. V Tibetu jsou to především mniši a jeptišky, kdo se dostává do hledáčku úřadů.

NZZ: Dlouhou dobu reagoval Peking citlivěji na situaci v Tibetu než v Sin-ťiangu. Jak si tuto změnu vysvětlujete?

Zenz: Dříve vzbuzovala tibetská problematika nervozitu kvůli dalajlámovi, navíc docházelo i k povstáním. Nyní se pozornost přesunula na Sin-ťiang. V prvé řadě jde o reakci na atentáty radikálních Ujgurů na policisty a chanské Číňany, při kterých přišly o život desítky lidí. K útokům nedošlo jen v Sin-ťiangu, ale i v Kchun-mingu a v Pekingu. Chanští Číňané se s tím nesmířili. Obyvatelstvo si začalo stěžovat a vláda tedy musela reagovat. Zadruhé geopolitická důležitost Sin-ťiangu s projektem nové hedvábné stezky (známá také jako Belt and Road iniciativa, zkratka BRI, pozn. red.) silně stoupla. Sin-ťiang sousedí s celkem osmi zeměmi. Pozemní spojení do Evropy, ať už Střední Asií nebo Ruskem, vedou přes Sin-ťiang. Vedou tudy i veškeré importy surovin, např. plynovody z Turkmenistánu a Íránu. Směrem na jih spojuje karákóramská dálnice Sin-ťiang s Pákistánem. Tibet je oproti tomu hornatý, neexistují tam prakticky žádné důležité dopravní cesty.

NZZ: Na Čínu je západními nebo muslimskými vládami vyvíjen překvapivě malý tlak. Mohl by pomoci ke zlepšení tamní lidskoprávní situace?

Zenz: Myslím, že ano. Tlak například vedl k tomu, že čínská vláda vůbec přiznala existenci systému převýchovných táborů. Je to důsledek toho, že OSN a jisté země – především USA – systém pranýřovaly. Tlak zvenčí zásadně zlepšení přináší. Byť by to bylo vědomí příslušných úřadů, že nemohou páchat zlo nepozorovaně a bez následků.

NZZ: Jak se bude situace vyvíjet? Je nyní převýchovný systém zkrátka součástí Sin-ťiangu, nebo budou jednou lidé zlomeni?

Zenz: Myslím si, že systém bude na pozadí figurovat stále. Máme první zprávy, že byla řada vězňů propuštěna, především starší a nemocné osoby. Většina z nich je pak hlídána doma. Nikam nesmí. Vycházím z toho, že systém bude nějaký čas fungovat v dnešním měřítku. Po roce, dvou, bude zřejmě většina osob postupně propuštěna. Za tuto dobu samozřejmě Čína hodně dokáže – ve smutném smyslu slova. Lidé budou zlomeni. Traumatizováni. Právě to je bohužel cílem. Jisté procento však zřejmě zůstane uvězněno, možná budou uvězněni i další. Velká část populace tak zažívá převýchovu na vlastní kůži. Jedná se totiž o zastrašovací kampaň, kampaň strachu. Každý ví, že může kdykoliv skončit v táboře.


Adrian ZenzDr. Adrian Zenz je nezávislým sociologem, specializujícím se na náboženské menšiny v Číně. Ve svých výzkumech poprvé dokázal rozsah internačních táborů v provincii Sin-ťiang. Přednáší na Evropské škole kultury a teologie v německém Korntalu a je autorem několika knih.

REKLAMA