Ivan Krastev: „Evropané se bojí budoucnosti“

Ivan Krastev:

Pokud se budou Evropané nadále zabývat jen tím, jak udržet Evropu, pak prohráli, říká bulharský politolog Ivan Krastev. Navíc nebude v budoucnu problémem migrace zvenčí, ale uvnitř EU.

NZZ am Sonntag: Pane Krasteve, co podle vás ukázaly volby do Evropského parlamentu?

Ivan Krastev: Poprvé to byly skutečně evropské volby. Lidé cítili, že byly důležité. Na evropské úrovni, ale i na národní. To vysvětluje i vysokou účast. K výsledkům mě napadá především scéna z jednoho příběhu kanadské nonsensové literatury: lord Ronald neřekl ani slovo, vyběhl z pokoje, skočil na koně a jako bláznivý odcválal všemi směry.

NZZ: To je humorné, ale co tím přesně myslíte?

Krastev: Lidé hlasovali pro změnu. Ale pro jakou změnu? Různé skupiny hlasovaly pro různé změny. Před volbami jsme si mysleli, že stranou změny jsou pouze populisté. Ale pro mladé voliče byli a jsou především zelení stranou změny. Proto byli tak úspěšní. A také liberálové těžili z tohoto přání, dělat věci jinak. Populisté a zelení jsou ale daleko více hnutími než klasickými stranami. Mají mnoho energie, entusiasmu, mladí tím byli strženi. Hnutí populistů je živeno hněvem z toho, o čem je rozhodováno v Bruselu. Zelení jsou oproti tomu rozzlobeni tím, že se z jejich pohledu v Bruselu právě nic neděje. Zelení se pokoušejí zachránit život na Zemi, populisté zase svůj způsob života.

NZZ: Většina analytiků dochází k závěru, že parlament je fragmentovanější než kdy předtím.

Krastev: Ano, parlament je fragmentovanější. Ale co to znamená? Většina nebude nadále sestávat z obou největších centristických stran. Budou ji tvořit tři nebo čtyři strany. Je zajímavé, že zároveň stoupá i fragmentace uvnitř frakcí. Velké politické rodiny jsou nyní dominovány určitými regiony. Evropské zelené strany jsou z Francie, Německa, Velké Británie a severských zemí. Téměř žádný význam nemají na jihu a na východě. Frakci evropských lidových stran dominuje CDU a východoevropské strany. A jihu dominují socialisté.

NZZ: Náhle zase určuje ideologii zeměpisná poloha?

Krastev: Ano. Některé regiony dokonce mají svou zcela vlastní ideologii.

NZZ: Co znamenají tyto volby pro velké státy, jako jsou Francie a Německo?

Krastev: Marine Le Penová z populistického Rassemblement national si polepšila méně, než se čekalo. A francouzský prezident Emmanuel Macron prohrál ve Francii, ale vyhrál v Evropě. Francie proto získala na vlivu. Oproti tomu se zmenšila moc Německa. Němci byli předtím v centristických stranách silně zastoupeni stranami CDU a SPD, ty ale už nyní nemají většinu. Velká koalice v EU je minulostí a přinejmeším tato mocenská základna Německa v Evropské unii je oslabena.

NZZ: Co to znamená? I v Německu se přece velká koalice drolí.

Krastev: Ano, na základě těchto eurovoleb vyvstává otázka: jak stabilní bude v budoucnu Německo? Jakou změnou Německo projde? Pro mě jsou výsledky evropských voleb v Německu a v Polsku velmi významné.

NZZ: V Polsku? Tam vyhrála vládní strana. Stejně jako v Maďarsku.

Krastev: V Maďarsku je politická soutěž možná už jen ve velmi omezeném rozsahu, Viktor Orbán tam kontroluje média. Proto nejsem z maďarského výsledku překvapen. Ale Polsko je jiné, Polsko je rozdělenou polarizovanou zemí, ve které se odehrává kulturní střet. A v tomto boji získala vládní strana velmi dobrý výsledek. To ukazuje, jak vysoké jsou její šance, že vyhraje i podzimní národní volby. Revoluce se populistům sice nepovedla, ale přesto přišli, aby zůstali. V některých zemích jsou i dominující politickou silou. Z těchto důvodů jsou pro mě důležité výsledky z Polska a z Německa. Politická konstelace v Evropě se naprosto změnila.

NZZ: Když je vše fragmentováno, jak potom funguje politika? Jak bude dosaženo kompromisů a konsensu?

Krastev: Konsens sestává ze dvou bodů: zaprvé už nejsou populistické strany žádnými stranami odchodu. Dnes už nechtějí opustit EU ani eurozónu.

NZZ: Jsou zde populisté upřímní, nebo jsou zkrátka pouze oportunističtí, protože se změnilo mínění voličů?

Krastev: Mají strach z exitu. Vystoupení Velké Británie byl skutečný šok. Ale co by například dělala Itálie, kdyby vystoupila z EU a z eura? Se svými demografickými a jinými problémy? Ne, populisté chtějí raději převzít moc v Evropské unii.

NZZ: A druhý konsens?

Krastev: Žádná strana už není pro otevřené hranice. Upevnit vnější hranice je tedy další konsens. Pokud ještě nedávno byla největším problémem migrace zvenčí, je to nyní migrace uvnitř EU: Schengen a velkorysost v pohybu osob. Máme k tomu zajímavé průzkumy. Ukazují, že si obyvatelstvo všech středo a východoevropských zemí – s výjimkou České republiky, Itálie, Řecka a Španělska – dělá větší starosti z vystěhovalectví než z přistěhovalectví. Podle nich by se musela omezit migrace uvnitř EU, aby byl konečně zastaven odliv východoevropanů na západ. Na východě roste problém s vylidňováním.

NZZ: Jde ale o jednu ze základních svobod EU. Jeden ze čtyř pilířů.

Krastev: Pokud se tento problém nezvládne, pocítí mnoho východoevropanů hluboký hněv především proti Německu. Protože do Německa odchází většina dobře vzdělaných lidí z východní Evropy. Během dvou let odešlo z Rumunska 10.000 lékařů, jak nedávno oznámil ministr školství. Východoevropské země dnes trpí velkým nedostatkem pracovních sil. Firmy nebudou nadále investovat, pokud nebudou v zemi vzdělaní zaměstnanci. Dříve se tyto státy soustředily především na peníze, které tekly ze západu na východ. Ale vlastně existuje i obrácený tok peněz, který není tak viditelný. S odborníky opouštějí zemi i voliči. A zůstávají často konzervativní voliči, ve stagnujícím politickém systému bez mladých pracovních sil. K tomu přibývá jeden psychologický efekt: úspěšný je dnes na východě jen někdo, kdo by toho dosáhl i v úspěšné zemi.

NZZ: Našla by se opravdu ochota k omezení velkorysosti volného pohybu osob?

Krastev: To ukazují průzkumy provedené v Polsku, Maďarsku a Rumunsku. Lidé by opravdu byli ochotni omezit ekonomickou migraci. To by samozřejmě bylo dramatické: možnost jít pracovat do jiné země byl největší výdobytek po pádu Železné opony a rozšíření EU směrem na východ. A právě to by nyní mělo být obětováno. Protože koneckonců jde o existenci těchto východoevropských zemí.

NZZ: Svobodný pohyb osob byl také důležitým důvodem pro vystoupení Velké Británie z EU.

Krastev: U brexitu hrála roli vzrůstající nevole z migrace ve Velké Británii. Tam šli pracovní migranti. Nyní vzrůstá nevole v zemích, odkud tito migranti pocházejí. Ve východní Evropě má většina rodin jedno dítě. V tom případě hraje roli, jestli zůstane v zemi nebo ne.

NZZ: O čem se v EU kromě velkorysosti pohybu osob povedou spory?

Krastev: Evropa se zatím měnila v malých krůčcích. Pro mladší generaci, která nyní volí zelené, to ovšem už nebude dostačující. Chtějí radikální rozhodnutí, jejich strach z následků změny klimatu vyžaduje velké kroky. EU bude muset činit odvážnější rozhodnutí.

NZZ: Co tím myslíte?

Krastev: Pokud má být boj s klimatickou změnou brán vážně, nepůjde už jen o ekologii, ale i o finanční politiku a další sektory. Bude třeba povolit větší rozpočtové deficity a více veřejných investic. To nebude jednoduché, protože se právě v oblastech ekologie mezinárodní spolupráce zhoršuje.

NZZ: Máte zřejmě na mysli i geopolitické změny. Jakou roli vůbec může hrát EU na globálním poli?

Krastev: EU jednu věc ještě úplně nepochopila. Nedávno jsem byl delší dobu v USA a viděl jsem, jak se tam zásadně změnil pohled na Čínu. Před několika lety ještě panovalo přesvědčení „OK, my je nemusíme, ale dokážeme spolu vyjít“. Ale teď je každému – nezávisle na politické příslušnosti – jasné: USA se nachází s Čínou ve studené válce. Nyní je to „my proti nim“. Jeden vyhraje, druhý prohraje: hra s nulovým součtem. Situace odráží léta 1947/1948. Tento názor nepochází jen od Trumpovy vlády. Jde o nový konsens mezi republikány a demokraty: nacházíme se ve studené válce o moc, ideologii a technologie. A já věřím, že jsou involvovány i americké firmy. Tehdy se ale nepřítel jmenoval Sovětský svaz. V této zostřené konstelaci musí Evropa najít svou novou roli.

NZZ: To moc vidět není. Proč?

Krastev: Jsme moc zaměstnáni interními problémy a jsme příliš introvertní. Má to své důvody: americký historik Timothy Snyder správně poukázal na to, že Evropská unie nebyla stvořena poraženými národními státy. Byla stvořena neúspěšnými koloniálními impérii. Aby si evropské země po Druhé světové válce vytvořily novou identitu, staly se hodně introvertními. Najednou pro ně byla Evropa celým světem. Ale skutečný svět kolem Evropy se hodně změnil. Proto bychom se otázky integrace měli opravdu vážně ujmout. Podívejme se například na politiku hospodářské soutěže. Eu nikdy nechtěla, aby existovaly evropské velkokoncerny. Ale abychom dokázali konkurovat Číně a USA, potřebujeme evropské šampióny. Potřebujeme velké koncerny. Je EU ochotna na to přistoupit?

NZZ: Populisté chtějí svým požadavkem po návratu větší suverenity národním státům docílit opaku.

Krastev: Jak se tak hezky říká: v EU jsou pouze dva druhy států. Malé státy a malé státy, které ještě nepochopily, že jsou malé.

NZZ: Stojíme před zlomem?

Krastev: V Evropě něco končí. Určitý pohled na svět skončil. Zatím se EU chovala jako penzijní fond na nestálém trhu: bála se rizika. Evropa je holt také stárnoucím kontinentem. Nyní se ale stala situace tak volatilní a nepředvídatelnou, že tato strategie už nestojí za nic. Myslím si, že ty nejmoudřejší mozky v Evropě vědí, že je třeba velkých změn. Status quo už není udržitelný. Chápou to i tradiční strany. Zelení jsou v současné době v průzkumech nejsilnější stranou v Německu. Svědčí to o tom, že je třeba radikálních rozhodnutí.

NZZ: Jak bude možné především na evropské úrovni, za současných protichůdných zájmů, přijmout požadovaná rozhodnutí? Jak v této situaci dojít ke kompromisům?

Krastev: Právě na základě regionálních rozdílů to určitě nebude jednoduché. Ale politikové také přesně ví, co by jim hrozilo. Ukazuje to případ Velké Británie: britský parlament, nejzkušenější parlament světa, je zcela paralyzován. Mnozí se obávají, že by se nyní do podobné slepé uličky mohl dostat i Evropský parlament. Mají strach, že by se EU mohla změnit v jakési území veta, ve kterém státy a politické skupiny vše blokují a už nebude ničeho dosaženo. Tento strach bude politiky motivovat, aby našli kompromisy. K tomu je především zapotřebí schopných vůdčích osobností.

NZZ: Bude tedy nadále soudržnou silou Evropy už jen čistý strach? Může to dopadnout dobře?

Krastev: Samozřejmě může strach spojovat. Ale pokud by byla EU hnána jen strachem, nemohla by se obnovovat a reformovat. Přitěžující okolností je, že jsou evropští voliči hodně nostalgičtí. Jeden průzkum veřejného mínění ukázal, že 67 % Evropanů věří, že byl život v minulosti lepší. V tom, kdy tato minulost přesně byla, nepanuje žádná shoda. Rozhodující na tomto průzkumu je poznatek, že Evropané sní o minulosti a ne o budoucnosti. A to je největší problém Evropy. Chybí nám důvěra, naděje. EU byla původně projektem, který byl vybudován kvůli strachu z minulosti a díky naději na lepší budoucnost. Dnes se Evropané budoucnosti obávají. Nové vedení EU se musí tohoto problému chopit: musí nasměrovat energii Evropanů do budoucnosti, změnit jejich myšlení, náladu. Pokud se budeme bát budoucnosti, prohrajeme.

NZZ: A jak to má fungovat?

Krastev: Dobré na demokracii je, že musíme přemýšlet o budoucnosti. pokud někoho zvolíme, tak na základě jeho slibů o budoucnosti. Demokracie tedy nakonec zaměřuje debatu vždy na budoucnost.

NZZ: Takže nakonec vše dobře dopadne?

Krastev: Problém je, že se v současné době ptáme, jak tuto Evropu můžeme udržet, v podstatě, jak z ní udělat muzeum. To jsou ale otázky, na které není potřeba odpovídat, protože už kvůli nim upadáme do deprese. Je třeba změnit otázky. Po tom existuje poptávka. Je tu i poptávka po vůdčích osobnostech. Populističtí vůdci se aspoň odvážili něco slíbit. I když často slibují hrozné věci.

NZZ: Po jaké době v minulosti by se vám přece jen stýskalo?

Krastev: Po roce 1989. Tehdy, po pádu zdi a konci Sovětského svazu začala doba největší naděje. Věřili jsme, že nám patří budoucnost. Přesně takovou naději potřebujeme i dnes.


Ivan Krastev54letý Bulhar Ivan Krastev je vedoucím Centra pro liberální strategie v Sofii a stálým členem Institut pro humanitární vědy ve Vídni. Krastev patří k zakladatelům think tanku European Council on Foreign Relations a pravidelně píše pro New York Times. Je autorem knihy „Soumrak Evropy“ (Europadämmerung, Suhrkamp, 2017), která vzbudila mezinárodní ohlas.



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: