Rok 1989 byl pro Západ výhrou, kterou lze dnes už sotva rozeznat od porážky

Rok 1989 byl pro Západ výhrou, kterou lze dnes už sotva rozeznat od porážky

Uplynulo 30 let od pádu Železné opony v r. 1989 a Západ má dnes už sotva důvody slavit svůj systémový úspěch. Maďarsko a Polsko se svým tíhnutím k autoritarismu dělají vše pro to, aby součástí Západu nebyly. A Rusko prožívá od Putinova protizápadního obratu v r. 2005 jeho nutkavou touhu po pomstě. Komentář Sonji Margoliny pro švýcarský list Neue Zürcher Zeitung.

Tento podzim se blíží 30. výročí pokojných revolucí ve střední a východní Evropě a pádu Berlínské zdi. K těmto událostem došlo poté, co se Michail Gorbačov zřekl konfrontace se Západem a oznámil politiku glasnosti. Následkem byl konec Studené války a rozpuštění Sovětského svazu.

Zázrak pokojného ukončení konfliktu systémů vyvolal na Západě vlnu triumfalismu, který přivedl k životu dva vlivné myšlenkové modely: „konec dějin“ a západní „soft power„. Ještě před několika lety tvořily ideologický základ evropské vize budoucnosti. Liberální demokratický Západ se prezentoval jako univerzální společenský model, jako teleologický cíl všech transformačních procesů v postkomunistických zemích.

Úskalí vítězství

Porážka Sovětského svazu byla spojena s rozpuštěním mnohanárodního státu a se vznikem národních států z bývalých svazových republik: proces, který připomínal „přehlídku suverenity“ nově vzniklých východoevropských zemí po První světové válce. „Kultura porážky“ (Wolfgang Schievelbusch) možná nabírá u různých národů různých forem, ale jedu pomsty jsou poražení jen zřídkakdy ušetřeni. Všem nadějím navzdory byla pravděpodobnost, že Rusko – po rozpadu Sovětského svazu už jen zbytek bývalého impéria – najde novou národní identitu a vyrovná se s porážkou jakožto světové mocnosti, hodně malá. A netrvalo dlouho, kdy se kyvadlo dějin vychýlilo předvídatelným směrem. Pocit křívdy ze selhání vystřídá dříve nebo později trucovitá reakce a nutkavá potřeba pomsty.

Kdo věřil, že by se Rusko mohlo stát „západnější“, musí uznat, že se místo toho stal Západ „východnější“.

Ale vítězství se může pro vítěze stát osudným. Triumfem Západu nad poraženou „říší zla“ byla uvedena do pochodu dialektika vítězství, která už od začátku nesla zárodky svých budoucích porážek.

Tyto symptomy lze vyčíst ze stavu institucí, které vítězství umožnily, vyšly z něj posíleny a proto se vskutku mohly jevit jako nadějné. Takovou institucí byla NATO. Představa, že se vzhledem k novému uspořádání světa změní nebo dokonce radikálně transformuje, nikoho kvůli její převaze ani nenapadla. Její rozšíření až k ruským hranicím Rusku viditelně a fyzicky demonstrovalo jeho porážku. Pro Rusko zosobňovala stará NATO podřízenost ve zbrojních závodech a ztrátu sfér vlivu – hanba, kterou dokázala Moskvou po dlouhá léta propagandisticky vykořisťovat. Nebylo třeba vymýšlet nového „nepřítele“. Pravdou ale také je, že nebylo možné zemím střední a východní Evropy s jejich zkušenostmi se sovětskou okupací zabránit s ohledem na ruské city v přijetí.

Rozšíření NATO východním směrem a nárok Ruska na svou ztracenou sféru vlivu se staly neřešitelným dilematem evropské bezpečnostní politiky. V této souvislosti je obzvlášť tragická situace těch zemí, které jako Gruzie nebo Ukrajina hledají alternativu k železnému objetí Ruskem ve vstupu do NATO a Evropské unie, za což musí platit vysokou cenu. Přitom poskytuje obranné společenství, zejména vzhledem ke katastrofálnímu stavu německého Bundeswehru, jen omezenou ochranu. Protože je paragraf 5 – povinnost pomoci v případě agrese – stále více zpochybňován, americký prezident by se k NATO nejraději obrátil zády a Turecko kupuje ruské protivzdušné rakety, ukazuje, o jak ambivalentní vítězství se jednalo a jak rychle může být promrháno. Po rozpuštění Varšavského paktu zmeškal Západ příležitost k reformě evropské kolektivní bezpečnosti. Nyní hrozí nebezpečí zhroucení na vnitřních konfliktech.

Změna, jen opačně

EU, především ale Spolkové republice Německo, se zalíbila role moudrého mistra, vidělo se jako předloha a následováníhodný objekt pro opozdilce modernizace. Podpora občanské společnosti, četné spolupráce a modernizační projekty měly pomoci demokratizačnímu procesu východních sousedů. Už zapomenutá hesla jako „Pomoc k svépomoci“, „Know-how“ a „Změna prostřednictvím obchodu“ prozrazovala blahosklonný paternalismus rozvojových pomocníků.

Zkušenosti s transferem demokracie, s transplantací hodnot však ukázala, že západní model dokonce ani u některých starších členů EU nezapustil hlubší kořeny. Demokracie není exportní zboží, může se rozvinout jen z energie společnosti a národa, pokud jsou její instituce dost silné, aby natrvalo ukotvily demokracii a zásady právního státu. Že této úloze často stojí v cestě kulturní tradice a historické odlišnosti, ukázal názorně vývoj v Rusku.

Po 30 letech partnerství modernizace s Ruskem zjišťujeme, že země není demokratičtější, nýbrž autoritativnější a agresivnější. Anektuje území suverénních států, dopouští se válečných zločinů v Sýrii a agresivně si nárokuje vlivové sféry. O právním státě a dalších demokratických institucích nemůže už dávno být řeč. Kdo se domníval, že by se Rusko mohlo časem stát „západnější“, že projde určitým druhem konvergence, byl vyveden z omylu. I v některých dalších východoevropských zemích je na vzestupu „neliberální demokracie“ a to nezávisle na ekonomické dividendě díky přijetí do EU. Sebeobraz EU jako normativního útvaru a vzoru pro demokratické začátečníky už neodpovídá vnímání mnoha jejích členů.

Samozřejmě nezůstaly přesuny obrovských jmění na Západ, praní špinavých peněz ve velkém stylu a hromadění offshore účtů bez následků pro politické systémy a strategická rozhodnutí.

Zatímco se západní občanská společnost pokoušela v postkomunistických zemích o zakořenění demokratických hodnot, tekly západním směrem zcela jiné hodnoty. Divoký kapitalismus přispěl na východě ke vzniku oligarchických a zločineckých struktur, které uzurpovaly národní bohatství bývalých socialistických zemí v miliardové výši – peníze, které byly z velké části vyprány a investovány na Západě nebo převedeny na offshore konta. Hotovost nepřitékala jen z Ruska, ale jako země s bohatými zdroji hrálo první housle. Polokriminální peníze byly na Západě vítány, mnoho bojovníků za demokracii učinily bohatými a poddajnými. Samozřejmě nezůstaly přesuny obrovských jmění na Západ, praní špinavých peněz ve velkém stylu a hromadění offshore účtů bez následků pro politické systémy a strategická rozhodnutí.

Ztracená důvěryhodnost

Neukazuje jen Muellerova zpráva o ruských stycích Donalda Trumpa a jeho okolí, ale i plynovod Nord Stream 2, který činí hospodářské sankce vůči Rusku přebytečnými a vydává Ukrajinu napospas ruskému násilí. Na tomto pozadí je zřetelně viditelná koroze na hodnotách založené západní politiky, naposledy zosobněná v rozhodnutí Rady Evropy, vrátit Rusku po anexi Krymu odebrané hlasovací právo a ukončit další sankce, aniž bychom za to obdrželi jakoukoliv protihodnotu. Kdo věřil, že by se Rusko mohlo stát časem „západnější“ musí uznat, že se místo toho stal Západ „východnější“.

Okamžiku triumfu ovlivněné myšlenkové modely o „konci dějin“ a „soft power“ ztratily mnohé ze své důvěryhodnosti. První zastaral už počátkem 90. let s válkami v Jugoslávii a později s gruzínským konfliktem a obsazením Krymu. Sliby, které vycházely po r. 1989 z triumfu západních hodnot jako z trvalého stavu, v krizi zavedených západních demokracií a před globálními výzvami protiliberálního autoritarismu neobstály. Dnes nám připadají cizí. Vítězství lze už sotva rozeznat od porážky.


Sonja MargolinaSonja Margolina, nar. v r. 1951 v Moskvě, je bioložkou, publicistkou a spisovatelkou, žijící v Berlíně. Publikuje v časopise Mezinárodní politika Německé společnosti pro zahraniční politiku, pro Časopis Merkur, Cicero, TAZ a Neue Zürcher Zeitung (NZZ). Pozornost vzbudila svým kontroverzním dílem Konec lží (Das Ende der Lügen) o roli ruských Židů během Velké říjnové revoluce a rovněž odmítáním globálního oteplování jako „vysoce ideologického pojmu“. V r. 2017 napsala v komentáři pro NZZ: „Je možné, že zrovna nejhoršímu prezidentovi USA všech dob připadne role Mefista, který chtěl zlo, ale nechtěně způsobil dobro.“



Zanechte nám svou korekturu nebo komentář: